Zazáří září?

Po náhlém útoku zimní deprese a intenzivním studiu finské nezávislosti jsem se odhodlal shrnout vývoj počasí a věnovat se chvíli zdejšímu severskému nezaujatému klimatu. Tím naznačuji, že počasí se chová zcela mezinárodně: ve Švýcarsku je letos abnormálně horká zima, kdesi v Rumunsku už vysychaly řeky na podzim, Rakousko extrémně suché, tady celý podzim extrémně vlhký, všude kolem domu potoky celý podzim, jednoduše: počasí si nejspíš na celém světě dělá co chce, nezávisle na tom, co právě letí. Bohužel, když jsem začal nad tímto tématem přemýšlet, nevěděl jsem, kde začít. Na internetu jsem objevil tento velmi zrádný popis finského podzimu, tedy měsíce září:

Září

Dny a noci jsou stejně dlouhé, teplota je nevyšší za celý rok, ale déšť není nic neobvyklého – půda je pořád vlhká, stromy ztrácí listy.

Zdroj: http://www.finsko.org/pocasi

To že je popis září? Když jsem na to zíral poprvé, myslel jsem, že mi vypadnou mé moravské oči z mých valašských dúlkú! Jelikož jsem Finsko navštívil již v červnu 2010, kdy jsem zažil třiceti (30!) stupňové vedra trvající bezmála týden, teplota v září rozhodně nebyla nejvyšší za celý rok - a to mohu potvrdit. Dost možná bych se i zaručil za to, že i průměrná měsíční teplota by nehovořila ve prospěch září. S tím deštěm - to z toho popisu výše uvedené adresy www.finsko.org souhlasí asi nejlépe. Kdy se tehdy stmívalo a rozednívalo jsem bohužel nesledoval.

Přemýšlel jsem tedy, který den vybrat jako počátek nástupu zimy, popisem zimy a kdy se vlastně začalo ochlazovat. Otevřel jsem tedy svůj bezmála osmdesátistránkový wordovský dokument pojmenovaný Nasever! a začal číst. Uvědomil jsem si, že ve své omezenosti jsem vlastně na konci září, října ani listopadu neudělal měsíční zprávu o výsledcích hospodaření zdejšího klimatu a že by to dost možná vydalo i na článek. Tak jsem počal kopírovati výňatky z mého deníku: níže uvedené krátké odstavce jsou necenzurované, pečlivě vybírané úseky mých zápisků ve stylu stream of consciousness jako psával Jack Kerouac. Já jsem však byl zcela ušetřen vlivu jakýchkoliv psychotropních látek, na rozdíl od většiny Beatníků.

11. září
Je nádherně, celkem teplo, tak akorát na dlouhé kalhoty a triko, svítí slunko ale i tak, když foukne nebo jsem ve stínu, je vlastně zima. Je odpoledne, něco před třetí hodinou a i tak je slunko celkem blízko k obzoru. Uvědomuju si, že to je taky důvod, proč je tady daleko víc chladněji ikdyž slunko svítí. Je sice po borůvkové sezóně, ale i tak máme dostatečné množství na borůvkový mléčný „šejk“. /fotografie pořízena dopoledne, odpoledne se zatáhlo, večer již pršelo/

12. září
Jorma odjíždí někam pryč pracovat k bratranci na pole, později se dovídám, že se seče obilí. Až teď ?! No, … některé věci jsou tady prostě později. Třeba jako západ slunce večer.

13. září
Je pod mrakem, jeden z dalších momentů, kdy neprší, což ale znamená, že asi každou chvílí začne pršet. Vypadá to, že teplota je tady velmi stabilní: stále den za dnem ideálních, neměnných 15 stupňů.

14. září
Za druhé stále prší den za dnem, takže pokud bych chtěl vypadnout ven, tak ledaže bych neměl nic proti dešti a nevadilo mi silné promoknutí. /polemika o tom, proč celé dny trávím jen doma u počítače, hledání racionálních důvodů/

15. září
Dopoledne hrajeme karty, venku opět prší. Rozhodl jsem se, že budu každý den pořizovat jednu fotku z terasy, abych zdokumentoval, jaké je tady počasí. Počasí je tedy podle mého názoru perfektní, akorát. Myslím ale, že většině lidí by se vůbec nelíbilo. Zkrátka stále prší, když neprší, tak je přinejmenším zataženo a každou chvílí to vypadá, že se rozprší. Teplota je stále (i den, v pátek ve 2 hodiny odpoledne) 15 stupňů, asi posledních 7 dní je stále stejná. Nevím, jak to dělají, ale je stále stejná. /pořizování fotek z terasy se podle plánu nezdařilo, ale i tak je jich kopa, stejný pohled ze stejného místa/

16. září
Je pod mrakem, jako skoro každý z posledních 7 dnů, lehce mrholí. Přijíždím do centra, které je naštěstí tak malé, že můžete zastavit prakticky kdekoli a pořád jste v centru, vyskočil jsem z auta, kdesi vzadu jsem uviděl nápis „Apteeki“ a vydal se k němu. /Jedno sobotní ráno, kdy jsem byl vyslán do lékárny/

17. září

Je ale opravdu nádherně, takže toho chci využít a nasekat pěkné fotky, než začne zima a bude pořád tma.

/Tehdy jsem věděl, proč je dobré se před zimou tzv. naakumulovat teplem a světlem. To odpoledne jsme se "sousedem" Kaiem upravovali lesní cestu kousek za kopcem/

 … Venku celkem zima, při práci se ale zahříváme, takže odhazuju bundu a dávám tím prostor pro útoky komárů. Jsou to velcí kamarádi, protože jsou přítulnější než váš psí mazlíček: vlítávají do nosu, pusy, uší,… neskutečně přátelští. Odfukuji, oháním se,… a pak to vzdávám.  

18. září

 
První ráno, které opravdu stojí za to. Venku je plno mlhy, když v 7 vstáváme, hned se dívám na teploměr, protože pohled z okna je zkrátka jiný. 3°C. Aha, tak to bude asi tím. Tráva před terasou je podivně bílá, střecha stodoly taktéž. Další můj pohled směřuje na auto, které je absolutně zamrzlé. Skákám radostí, samozřejmě potichu, a volám na Lillu, že venku je krásně. Ta pokrčí čelo, znuděně odfoukne a pokračuje dál ve své činnosti ranního chystání. Vycházím ven fotit, běhám po dvoře v triku, skákám před oknem a mávám na ni s úsměvem jako Lucie Bílá. Lilla na mě gestikuluje, kroutí hlavou, že jsem blázen a klepe si na čelo.

Po pár chvílích vbíhám zpátky do domu, protože to opravdu v triku nejde. Rychle snídáme, nahazuju bundu a jdu ven obejít s foťákem dům. Nakonec tam tvrdnu další půlhodinu, protože za chvíli se přes mlhu dere ven slunko, vypadá to, jakoby na východě hořelo. Tedy přesněji, u sousedů za barákem. Slunce je nad obzorem - mávnutí kouzelným proutkem - a mlha najednou mizí. Jdu se podívat k poli a všechno to bílé mlíko je najednou pryč. Myslím, že stačilo, takže jdu zpátky. Kopíruje se mi hromada fotek do počítače, zimou se mi vybil akumulátor, takže servisuju foťák. /To ráno si dost dobře pamatuji. Bylo tehdy totiž chladněji než o téměř 3 měsíce později. 1. prosince bylo ráno třeba 5 stupňů a pršelo, ve srovnání se zářím - nepochopitelné. Tedy, pro mě. Lilla tehdy byla zaskočená námrazou natolik, že v autě měla na odškrabávání ledu pouze CD./

 /Odpoledne jedu do města na benzín do sekačky, je nádherně bez mráčku, takže trávím skoro hodinu focením v okolí centra Ähtäri/… Naštěstí si beru foťák s prázdnou kartou a dobitým aku, píšu sms na základnu, že se zdržím. Co můžeš vyfotit dnes, vyfoť hned teď, protože pak slunko zajde a nebude co fotit.

 
Pak jedu zaparkovat auto trochu níž do centra, tedy před K-Market, fotím hlavní mrtvou třídu – už to začínám používat jako ustálené spojení – a pak odcházím k jezeru. Cestou potkávám pána, co venčí psa a obírá kuličky z keře v parku. Hádám, že to tedy bude jedlé. Postarší paní, která projíždí okolo na kole, má čelenku nataženou přes uši, já opět zapomněl čepici a musím přiznat, že to začínám pociťovat. Hurá, zase mě chytnou dutiny. Po této zkušenosti se už nestydím a nepřipadám si divně. Doteď jsem měl pocit, že jsem tu jediná bačkora, co se bojí zimy, teď vidím, že i domácí Finové nahazují zimní pomůcky. Na druhou stranu, doma se už víc jak týden topí a musím říct, že by to ještě mohlo počkat, protože mnohdy vyměňuji teplé sibiřky za holé nic a tlusté tepláky převlékám za lehké kraťasy.

19. září
Lilla odjíždí do práce jako vždy o půl, dnes o půl páté, já se oblékám a ikdyž lehce mrholí, jdu si zaběhat. /Peräkorventie, nádherná boční cesta nevelkého významu, dobrá pro běhání za každého počasí, sice bez osvětlení, ale také zcela bez aut/

20. září
Venku se dělá hezky, sice meškám sluneční svit, protože než se vykopu a obleču, slunko je zase za mraky. Poflakuju se tak po hlavní silnici směrem do města, zajíždím do uličky, která vede kamsi dozadu, objevuji jezero, které jsem nikdy předtím neviděl. Nechápu, jakto, že je jich tady tolik a jsou tady tak dobře poschovávaná. Po pár metrech si říkám, že by to třeba náhodou mohlo být pěkné dole u jezera Ouluvesi, tak to přeci jen zkouším, vracím se a zajíždím zpátky k jezeru, kde už jsem jednou byl. Přijíždím tam a ještě šlápnu do pedálů, když vidím tu scenérii. Nádhera, sluníčko se během mého příjezdu probralo a ještě na nějakých 20 minut se vyzařuje ze své krásy. Molo je jaksi hodně zalité vodou, myslím, že to díky dešťům, které jsou na denním pořádku, prostě hladina jezera lehce stoupla. Opatrně vcházím na molo a nejvíce se asi bojím o svůj foťák. /Molo o dva dny dříve trčelo z vody o dobrých 5 cm více./

21. září
Ještě jednou se na křižovatce ve tvaru Y vydáváme doleva, pořád dále a najednou se začíná v kuželech světel objevovat obrys chaty, stromy, lehce přes stromy prosvěcující hladina jezera. Zastavujeme u chaty, vystupujeme, auto nezamykáme. Proč taky, nikde dokola nic není. Díky tomu že prší, máme u příjezdu ten správný hororový doprovod, takové to hrobové ticho doprovázené šustěním kapek, které se překrývají jedna přes druhou. Mimochodem, cesta zde končí. Venku je 15°C, vevnitř taktéž. Mám tak trochu pocit, že teplota uvnitř chat bude skoro vždy podobná tomu, co je právě venku. Kromě standardního vybavení jako je klasický splachovací záchod, elektrický radiátor, dřez s teplou vodou a krbu má chata taky pohodlný kožený kauč a poměrně velkou LCD televizi. Ta na dřevěné stěně vypadá trochu komicky, ale funkčnost nad funkčnost. Hanna rozdělává oheň, vedle kamen je tak půl kubíku dřeva. Březového, samozřejmě. /Výňatek z popisu malé párty u jezera Pihlajavesi, tzv. Girls Night Out, já jsem měl funkci řidiče./

22. září
Venku lehce poprchá, mám pocit, že tady snad od mého příjezdu kromě těch 4 dnů o víkendu stále jen prší. Naskakujeme do lodě, venku se sice rozpršelo, ale to nám přece naše plány nepřekazí. Riitta vesluje, my se díváme okolo. Na jezeře je doslova hnusně, všude jen bílo, ostrov zahalený vodní tříští. Přijíždíme do zátoky, špice lodě se zabořuje do písku. Vstávám. V tom ale náhle padám, protože Riitta ve své rychlosti stačila škubnout za loď, jak se snažila ji popotáhnout na břeh. Samozřejmě následuje omlouva a smích. Sbírám se, uvazuji loď, odcházíme do chaty. Jsme celkem prochladlí, já tedy celkově promoklý. V krbu již praská oheň, servíruje se káva a takové skořicově-sladké pečivo. /Sbírání Lišek (hub) na jednom malém ostrově, jezero Pihlajavesi/

23. září

Musím říct, že krajina se změnila, stromy se dobarvily a už chápu, proč se finskému podzimu říká „ruska“, což Google Translator přeložil jako „forest glowing with autumn tints“ a je to zcela přesné: to se prostě nedá nahradit jedním slovem, to je prostě souhra různých hnědých a lehce do oranžova zbarvených listů bříz, které tady vytváří takovou zlato-hnědou protiváhu ke kmenům a zářivě zelené trávy. Ta je tady zelená jako v Anglii protože tady prší
snad ještě více.

25. září

26. září

27. září

28. září

Cestou lehce mrholilo, i tak byly ale výhledy krásné, jako při každé cestě po Finsku. Pak se trošku rozpršelo, jak jsme se posunovali východně. Najednou se celkem setmělo a my pak projížděli jednu část cesty doslova pustinou. Bylo to nádherné, cesta nebyla tak přímá, takže to bylo zajímavější z pohledu řidiče, vypadalo to, jako by tady svět opravdu končil, takže člověk nemusel dodržovat upjatě předepsaných 80 kilometrů v hodině, připomínalo mi to Šumavu.  

/Cesta do města Savonlinna, cesta po Východním Finsku/

29. září

30. září
Auto zamlžené, klasicky, nic nevidím. Vyjíždíme zpátky k hlavní silnici, musíme se dostat z ostrova zpět, doleva přes velký most a pak jako minule, směr Lappeenranta. Cesta je velmi nepříjemná, tedy nejvíce ze začátku, kdy na mokrou silnici dopadá z hodně blbého úhlu slunko tak, že téměř nic nevidím. Cesta byla nádherná, protože bylo tak trochu po dešti, slunce svítilo, jak už jsem se zmínil, takže výhled kolem cesty byl naprosto uchvacující. Krásně sluncem prosvětlené okraje březových hájů, zlatá barva v kontrastu tmavých odstínů lesa, kombinace s barvou oblohy a mraků, které se ještě kolem Savonlinny honily a to vše s nádherným výhledem vpřed, jelikož rovných úseků je tu plno. /Pokračování cesty, ze Savonlinny do Lappeenranty a Joutsena. Nejhorší je řídit po dešti s nadbytkem slunečního svitu, který dopadá přímo odrazem od mokré cesty do vašich očí./