středa 14. prosince 2011

Zazáří září?

Po náhlém útoku zimní deprese a intenzivním studiu finské nezávislosti jsem se odhodlal shrnout vývoj počasí a věnovat se chvíli zdejšímu severskému nezaujatému klimatu. Tím naznačuji, že počasí se chová zcela mezinárodně: ve Švýcarsku je letos abnormálně horká zima, kdesi v Rumunsku už vysychaly řeky na podzim, Rakousko extrémně suché, tady celý podzim extrémně vlhký, všude kolem domu potoky celý podzim, jednoduše: počasí si nejspíš na celém světě dělá co chce, nezávisle na tom, co právě letí. Bohužel, když jsem začal nad tímto tématem přemýšlet, nevěděl jsem, kde začít. Na internetu jsem objevil tento velmi zrádný popis finského podzimu, tedy měsíce září:

Září
Dny a noci jsou stejně dlouhé, teplota je nevyšší za celý rok, ale déšť není nic neobvyklého – půda je pořád vlhká, stromy ztrácí listy.

Zdroj: http://www.finsko.org/pocasi

To že je popis září? Když jsem na to zíral poprvé, myslel jsem, že mi vypadnou mé moravské oči z mých valašských dúlkú! Jelikož jsem Finsko navštívil již v červnu 2010, kdy jsem zažil třiceti (30!) stupňové vedra trvající bezmála týden, teplota v září rozhodně nebyla nejvyšší za celý rok - a to mohu potvrdit. Dost možná bych se i zaručil za to, že i průměrná měsíční teplota by nehovořila ve prospěch září. S tím deštěm - to z toho popisu výše uvedené adresy www.finsko.org souhlasí asi nejlépe. Kdy se tehdy stmívalo a rozednívalo jsem bohužel nesledoval.


Přemýšlel jsem tedy, který den vybrat jako počátek nástupu zimy, popisem zimy a kdy se vlastně začalo ochlazovat. Otevřel jsem tedy svůj bezmála osmdesátistránkový wordovský dokument pojmenovaný Nasever! a začal číst. Uvědomil jsem si, že ve své omezenosti jsem vlastně na konci září, října ani listopadu neudělal měsíční zprávu o výsledcích hospodaření zdejšího klimatu a že by to dost možná vydalo i na článek. Tak jsem počal kopírovati výňatky z mého deníku: níže uvedené krátké odstavce jsou necenzurované, pečlivě vybírané úseky mých zápisků ve stylu stream of consciousness jako psával Jack Kerouac. Já jsem však byl zcela ušetřen vlivu jakýchkoliv psychotropních látek, na rozdíl od většiny Beatníků.



11. září
Je nádherně, celkem teplo, tak akorát na dlouhé kalhoty a triko, svítí slunko ale i tak, když foukne nebo jsem ve stínu, je vlastně zima. Je odpoledne, něco před třetí hodinou a i tak je slunko celkem blízko k obzoru. Uvědomuju si, že to je taky důvod, proč je tady daleko víc chladněji ikdyž slunko svítí. Je sice po borůvkové sezóně, ale i tak máme dostatečné množství na borůvkový mléčný „šejk“. /fotografie pořízena dopoledne, odpoledne se zatáhlo, večer již pršelo/



12. září
Jorma odjíždí někam pryč pracovat k bratranci na pole, později se dovídám, že se seče obilí. Až teď ?! No, … některé věci jsou tady prostě později. Třeba jako západ slunce večer.



13. září
Je pod mrakem, jeden z dalších momentů, kdy neprší, což ale znamená, že asi každou chvílí začne pršet. Vypadá to, že teplota je tady velmi stabilní: stále den za dnem ideálních, neměnných 15 stupňů.




14. září
Za druhé stále prší den za dnem, takže pokud bych chtěl vypadnout ven, tak ledaže bych neměl nic proti dešti a nevadilo mi silné promoknutí. /polemika o tom, proč celé dny trávím jen doma u počítače, hledání racionálních důvodů/



15. září
Dopoledne hrajeme karty, venku opět prší. Rozhodl jsem se, že budu každý den pořizovat jednu fotku z terasy, abych zdokumentoval, jaké je tady počasí. Počasí je tedy podle mého názoru perfektní, akorát. Myslím ale, že většině lidí by se vůbec nelíbilo. Zkrátka stále prší, když neprší, tak je přinejmenším zataženo a každou chvílí to vypadá, že se rozprší. Teplota je stále (i den, v pátek ve 2 hodiny odpoledne) 15 stupňů, asi posledních 7 dní je stále stejná. Nevím, jak to dělají, ale je stále stejná. /pořizování fotek z terasy se podle plánu nezdařilo, ale i tak je jich kopa, stejný pohled ze stejného místa/



16. září
Je pod mrakem, jako skoro každý z posledních 7 dnů, lehce mrholí. Přijíždím do centra, které je naštěstí tak malé, že můžete zastavit prakticky kdekoli a pořád jste v centru, vyskočil jsem z auta, kdesi vzadu jsem uviděl nápis „Apteeki“ a vydal se k němu. /Jedno sobotní ráno, kdy jsem byl vyslán do lékárny/



17. září

Je ale opravdu nádherně, takže toho chci využít a nasekat pěkné fotky, než začne zima a bude pořád tma.

/Tehdy jsem věděl, proč je dobré se před zimou tzv. naakumulovat teplem a světlem. To odpoledne jsme se "sousedem" Kaiem upravovali lesní cestu kousek za kopcem/

 … Venku celkem zima, při práci se ale zahříváme, takže odhazuju bundu a dávám tím prostor pro útoky komárů. Jsou to velcí kamarádi, protože jsou přítulnější než váš psí mazlíček: vlítávají do nosu, pusy, uší,… neskutečně přátelští. Odfukuji, oháním se,… a pak to vzdávám.  



18. září


 
První ráno, které opravdu stojí za to. Venku je plno mlhy, když v 7 vstáváme, hned se dívám na teploměr, protože pohled z okna je zkrátka jiný. 3°C. Aha, tak to bude asi tím. Tráva před terasou je podivně bílá, střecha stodoly taktéž. Další můj pohled směřuje na auto, které je absolutně zamrzlé. Skákám radostí, samozřejmě potichu, a volám na Lillu, že venku je krásně. Ta pokrčí čelo, znuděně odfoukne a pokračuje dál ve své činnosti ranního chystání. Vycházím ven fotit, běhám po dvoře v triku, skákám před oknem a mávám na ni s úsměvem jako Lucie Bílá. Lilla na mě gestikuluje, kroutí hlavou, že jsem blázen a klepe si na čelo.

Po pár chvílích vbíhám zpátky do domu, protože to opravdu v triku nejde. Rychle snídáme, nahazuju bundu a jdu ven obejít s foťákem dům. Nakonec tam tvrdnu další půlhodinu, protože za chvíli se přes mlhu dere ven slunko, vypadá to, jakoby na východě hořelo. Tedy přesněji, u sousedů za barákem. Slunce je nad obzorem - mávnutí kouzelným proutkem - a mlha najednou mizí. Jdu se podívat k poli a všechno to bílé mlíko je najednou pryč. Myslím, že stačilo, takže jdu zpátky. Kopíruje se mi hromada fotek do počítače, zimou se mi vybil akumulátor, takže servisuju foťák. /To ráno si dost dobře pamatuji. Bylo tehdy totiž chladněji než o téměř 3 měsíce později. 1. prosince bylo ráno třeba 5 stupňů a pršelo, ve srovnání se zářím - nepochopitelné. Tedy, pro mě. Lilla tehdy byla zaskočená námrazou natolik, že v autě měla na odškrabávání ledu pouze CD./




 /Odpoledne jedu do města na benzín do sekačky, je nádherně bez mráčku, takže trávím skoro hodinu focením v okolí centra Ähtäri/… Naštěstí si beru foťák s prázdnou kartou a dobitým aku, píšu sms na základnu, že se zdržím. Co můžeš vyfotit dnes, vyfoť hned teď, protože pak slunko zajde a nebude co fotit.

 
Pak jedu zaparkovat auto trochu níž do centra, tedy před K-Market, fotím hlavní mrtvou třídu – už to začínám používat jako ustálené spojení – a pak odcházím k jezeru. Cestou potkávám pána, co venčí psa a obírá kuličky z keře v parku. Hádám, že to tedy bude jedlé. Postarší paní, která projíždí okolo na kole, má čelenku nataženou přes uši, já opět zapomněl čepici a musím přiznat, že to začínám pociťovat. Hurá, zase mě chytnou dutiny. Po této zkušenosti se už nestydím a nepřipadám si divně. Doteď jsem měl pocit, že jsem tu jediná bačkora, co se bojí zimy, teď vidím, že i domácí Finové nahazují zimní pomůcky. Na druhou stranu, doma se už víc jak týden topí a musím říct, že by to ještě mohlo počkat, protože mnohdy vyměňuji teplé sibiřky za holé nic a tlusté tepláky převlékám za lehké kraťasy.




19. září
Lilla odjíždí do práce jako vždy o půl, dnes o půl páté, já se oblékám a ikdyž lehce mrholí, jdu si zaběhat. /Peräkorventie, nádherná boční cesta nevelkého významu, dobrá pro běhání za každého počasí, sice bez osvětlení, ale také zcela bez aut/



20. září
Venku se dělá hezky, sice meškám sluneční svit, protože než se vykopu a obleču, slunko je zase za mraky. Poflakuju se tak po hlavní silnici směrem do města, zajíždím do uličky, která vede kamsi dozadu, objevuji jezero, které jsem nikdy předtím neviděl. Nechápu, jakto, že je jich tady tolik a jsou tady tak dobře poschovávaná. Po pár metrech si říkám, že by to třeba náhodou mohlo být pěkné dole u jezera Ouluvesi, tak to přeci jen zkouším, vracím se a zajíždím zpátky k jezeru, kde už jsem jednou byl. Přijíždím tam a ještě šlápnu do pedálů, když vidím tu scenérii. Nádhera, sluníčko se během mého příjezdu probralo a ještě na nějakých 20 minut se vyzařuje ze své krásy. Molo je jaksi hodně zalité vodou, myslím, že to díky dešťům, které jsou na denním pořádku, prostě hladina jezera lehce stoupla. Opatrně vcházím na molo a nejvíce se asi bojím o svůj foťák. /Molo o dva dny dříve trčelo z vody o dobrých 5 cm více./



21. září
Ještě jednou se na křižovatce ve tvaru Y vydáváme doleva, pořád dále a najednou se začíná v kuželech světel objevovat obrys chaty, stromy, lehce přes stromy prosvěcující hladina jezera. Zastavujeme u chaty, vystupujeme, auto nezamykáme. Proč taky, nikde dokola nic není. Díky tomu že prší, máme u příjezdu ten správný hororový doprovod, takové to hrobové ticho doprovázené šustěním kapek, které se překrývají jedna přes druhou. Mimochodem, cesta zde končí. Venku je 15°C, vevnitř taktéž. Mám tak trochu pocit, že teplota uvnitř chat bude skoro vždy podobná tomu, co je právě venku. Kromě standardního vybavení jako je klasický splachovací záchod, elektrický radiátor, dřez s teplou vodou a krbu má chata taky pohodlný kožený kauč a poměrně velkou LCD televizi. Ta na dřevěné stěně vypadá trochu komicky, ale funkčnost nad funkčnost. Hanna rozdělává oheň, vedle kamen je tak půl kubíku dřeva. Březového, samozřejmě. /Výňatek z popisu malé párty u jezera Pihlajavesi, tzv. Girls Night Out, já jsem měl funkci řidiče./



22. září
Venku lehce poprchá, mám pocit, že tady snad od mého příjezdu kromě těch 4 dnů o víkendu stále jen prší. Naskakujeme do lodě, venku se sice rozpršelo, ale to nám přece naše plány nepřekazí. Riitta vesluje, my se díváme okolo. Na jezeře je doslova hnusně, všude jen bílo, ostrov zahalený vodní tříští. Přijíždíme do zátoky, špice lodě se zabořuje do písku. Vstávám. V tom ale náhle padám, protože Riitta ve své rychlosti stačila škubnout za loď, jak se snažila ji popotáhnout na břeh. Samozřejmě následuje omlouva a smích. Sbírám se, uvazuji loď, odcházíme do chaty. Jsme celkem prochladlí, já tedy celkově promoklý. V krbu již praská oheň, servíruje se káva a takové skořicově-sladké pečivo. /Sbírání Lišek (hub) na jednom malém ostrově, jezero Pihlajavesi/




23. září

Musím říct, že krajina se změnila, stromy se dobarvily a už chápu, proč se finskému podzimu říká „ruska“, což Google Translator přeložil jako „forest glowing with autumn tints“ a je to zcela přesné: to se prostě nedá nahradit jedním slovem, to je prostě souhra různých hnědých a lehce do oranžova zbarvených listů bříz, které tady vytváří takovou zlato-hnědou protiváhu ke kmenům a zářivě zelené trávy. Ta je tady zelená jako v Anglii protože tady prší
snad ještě více.




25. září




26. září



27. září



28. září


Cestou lehce mrholilo, i tak byly ale výhledy krásné, jako při každé cestě po Finsku. Pak se trošku rozpršelo, jak jsme se posunovali východně. Najednou se celkem setmělo a my pak projížděli jednu část cesty doslova pustinou. Bylo to nádherné, cesta nebyla tak přímá, takže to bylo zajímavější z pohledu řidiče, vypadalo to, jako by tady svět opravdu končil, takže člověk nemusel dodržovat upjatě předepsaných 80 kilometrů v hodině, připomínalo mi to Šumavu.  

/Cesta do města Savonlinna, cesta po Východním Finsku/

29. září





30. září
Auto zamlžené, klasicky, nic nevidím. Vyjíždíme zpátky k hlavní silnici, musíme se dostat z ostrova zpět, doleva přes velký most a pak jako minule, směr Lappeenranta. Cesta je velmi nepříjemná, tedy nejvíce ze začátku, kdy na mokrou silnici dopadá z hodně blbého úhlu slunko tak, že téměř nic nevidím. Cesta byla nádherná, protože bylo tak trochu po dešti, slunce svítilo, jak už jsem se zmínil, takže výhled kolem cesty byl naprosto uchvacující. Krásně sluncem prosvětlené okraje březových hájů, zlatá barva v kontrastu tmavých odstínů lesa, kombinace s barvou oblohy a mraků, které se ještě kolem Savonlinny honily a to vše s nádherným výhledem vpřed, jelikož rovných úseků je tu plno. /Pokračování cesty, ze Savonlinny do Lappeenranty a Joutsena. Nejhorší je řídit po dešti s nadbytkem slunečního svitu, který dopadá přímo odrazem od mokré cesty do vašich očí./





pondělí 5. prosince 2011

Šestého na tisíc

Dneska tu máme velký svátek. Je totiž šestého! Celkem netradičně pár dnů po příspěvku o temné zimě zveřejňuji další příspěvek? Mám k tomu dost dobrý důvod. Vy, kteří tušíte, co se tady každý rok šestého prosince děje, snad narazíte na informace, které vás obohatí. Pro ty, kteří netuší, co se stalo 6. prosince 1917: vznikla země tisíců jezer, nezávislá, svobodná. Stále to ale ještě nebylo to Finsko v takové podobě, jak jej známe dnes. 

Historická exkurze
Nechtěl jsem to na vás vychrlit hned na začátku, ale tohle bude malá exkurze do historie. Na Lesní čtvrti jsme bohužel dějepis měli v té nejhorší formě, jaké jsme ho kdy mohli dostat, takže z něj nic nevím. Vím, že se vždycky začínalo u jeskyně Altamira, že Attila měl přezdívku Bič Boží a že Římané stavěli cesty. Jsou to věru kusé informace, které si dnes a denně musím doplňovat sám. Nikdy jsme se pak nedostali k 20. století. Jistě jsem nebyl sám, kdo historii dostal naservírovanou tímto způsobem a tak podle mého názoru dost lidí dnes vlastně neví, proč je svět takový, jaký právě je! Udělám tedy výjimku a začnu od konce. Tak by se podle mně měla historie učit: začít tím, proč se Izrael a USA mají tak rády, proč se Jižní a Severní Korea nemají vůbec rády, proč je Čína vlastně dnes velmocí a třeba i to, že díky tvrdě pracujícím přistěhovalcům z Asie si Austrálie může dovolit celkem štědré sociální výhody. Včera si má přítelkyně pořídila korejskou pračku Samsung a já se ptám: "Kde je nějaká národní hrdost?!"

Finská vlajka na lodi, která kotví v přístavu Savonlinna. Budova na břehu je pobočka University of East Finland.


6. Joulukuu, lauantaina. Skorokrálovství!
Šestého prosince 1917 - tehdy to byl pátek - nepřišli do Finska ani Mikuláš s čertem ani žádní řečtí věrozvěstové, jejichž potomci po nějakých 1100 letech EU zaslali fakturu "za školení". 6. 12. 1917 se Finsko postavilo poprvé na vlastní nohy, bez toho, aby se muselo opírat o kohokoli jiného nad ním nebo aby se muselo obávat, že mu jeho pán přitáhne uzdu. Od této doby se tedy můžeme bavit o Finsku jako o parlamentní republice, takže žádný král ani kníže. I na to jsou Finové celkem hrdí a vysmívají se občas Švédům, jak jsou zastaralí a nemoderní, protože mají královskou rodinu. Je potřeba říci, že i Finsko se málem stalo královstvím. Pokud by to všechno tehdy klaplo, bylo by to poněkud uměle našroubováno na celý politicko-společenský vývoj a král by jistě nebyl zdejším. Jen díky německé prohře v První světové válce se Finsko nestalo královstvím. Králem se totiž měl stát německý princ Fridrich Karel Hessenský, ale nakonec se Finsko vydalo vstříc republice.

Řeka Inha, finský podzim, Ähtäri

Čuchonsko
Pro mě bylo dnes překvapením, když jsem na Wikipedii objevil zastaralé označení Finska: Čuchonsko. Finsky se pak Finská republika nazývá Suomen Tasavalta. Každý jistě ví, kde zhruba se tato 63. největší země na světě nachází, i dost možná to, že 9,4% této země tvoří vodní plochy. Ale abychom krátkou historickou exkurzi odstartovali, bylo by dobré se podívat, v jakém prostředí se země nachází. Vždycky totiž problémy začínají u sousedů, takže když se podíváme na mapu, bude nám jasné, o co tady v předchozích stoletích šlo:
Finská republika je severská země v severovýchodní Evropě, kterou omývá Baltické moře na jihozápadě, Finský záliv na jihovýchodě a Botnický záliv na západě. Finsko sousedí na souši s Ruskem na východě, Švédskem na severozápadě a Norskem na severu a na moři má společnou hranici navíc s Estonskem. [1]
A je to tady. Každému z nás musí být jasné, s jakými problémy se Finsko potýkalo. Zamyslete se: není to dnes království, takže se dá předpokládat, že tady žádné silné královské rody chod země dříve neřídily, bývalé Česko-slovenské země byly na tom dost podobně - vždycky jsme tak pod někoho patřili. Ze severu Finsko mělo klid, sice tam sousedí s Norskem, ale v těch končinách nikdo moc neprovokuje. Na jihu to taky nebylo špatné - moře. Horší byl západ, kde sice bylo moře, ale hned za ním Švédsko, no a pak východ: Rusko. Uděláme to jako v hokeji, kdo s kým hrál a jak dopadnul.

Švédsko vs. Finsko
Začal jsem zápasem Švédsko vs. Finsko, protože Finové byly pod švédskou navládou historicky dříve a to po dobu 700 let, až do roku 1809, kdy Finsko připadlo carskému Rusku. Stalo se toho během těch let dost, na území je to také možno cítit. V západní části země je zcela běžná švédština, dvojjazyčná výchova a dokonce v obchodech na vás promluví jak finsky, tak švédsky. Kdo se chce tvářit trochu namyšleně a dělat ze sebe o něco více, mluví prý švédsky. Protože tak není jasné, jestli preferujete švédštinu nebo finštinu, používá se paralelně obojí. 

Hrad Olavinlinna v městě Savonlinna. Jednou švédský, podruhé ruský. Linna znamená hrad, Olavin = Olafův.

Když jsem dál přemýšlel nad Švédskem, napadlo mě město Savonlinna a hrad Olavinlinna, který se v historii střídavě měnil jednou v ruské, podruhé ve švédské sídlo. Sice je toto město kousek od ruských hranic, ale v historii bylo švédské úřadování i tady. Bylo by příliš složité popisovat celý vývoj švédské vlády a tak hlubokou historii přeskočíme a půjdeme do moderní doby. Ostatně, slíbil jsem to.

Výhled z hradu Olavinlinna směrem do centra města (ostrova) na západ.

Švédsko se během 20. století od válek celkem distancovalo, takže problémy posledních 100 let jsou spíše s východním sousedem. Pokud bychom chtěli nastínit finsko-švédské vztahy, pak je nutné říci, že se na západ finsko diplomaticky ohlíželo, ale vždy s nadhledem suverénního státu než aby se před Švédskem nějak extra ohýbalo. Rusku pak Finsko dávalo najevo, že se západem jsou kamarádi a že by nebylo dobré zpochybňovat finskou suverenitu. Roku 1952 se Finsko dohodlo se členy Nordické rady a vstoupilo tak do severské pasové unie, což znamenalo nejen volný pohyb ale i možnost sociální pomoci. Tedy lokální předchůdce dnešní EU. To ale v 50. a 60. letech způsobilo, že tehdy ještě celkem zaostalé Finsko - v porovnání s průmyslovějším Švédskem - přestalo být domovem pro mnoho Finů, kteří se odstěhovali do Švédska za lepším životem: rozhodně na tom Finsko nebylo stejně jako Švédsko, pokud jde o finanční monžnosti a životní úroveň, svoji pozici si ale vypracovalo a zařadilo se tak mezi sociální státy severského typu. [2]

Rusko vs. Finsko
Popis vzniku modelu města Viipuri.
Pokud bylo nějaké století, kde to mezi těmito dvěma týmy jiskřilo, pak to bylo století dvacáté. Poprvé to byla Zimní válka (1939 - 1940), kdy Finsko přišlo o Karélii. Osobně znám lidi, jejichž prarodiče pocházeli z oblasti u jezera Laatoka (Ladožské jezero) a kvůli válce se tehdy prostě museli sebrat a jít jinam, posunout se na západ. Dědeček pak přímo ve válce s Ruskem bojoval. Není divu, že se pak tu a tam ve společnosti objeví dost silné protiruské tendence, mnohdy až nenávist. 

Druhým soubojem ruského suveréna a finské národní hrdosti pak byla Pokračovací válka (1941 - 1944) a právě v tomto období se do hry přidává nacistické Německo. Pro Finy to byl tehdy boj na život a na smrt, je třeba dodat, že ta válka byla vyprovokována oboustranným rusko-finským pošťuchováním. Finové tedy rozhodně nebyli svatí, ale nechtěli se smířit s předchozí ztrátou území, takže se spojili s Německem. Na druhou stranu je dobré říci, že po dobytí území zpět Finsko nijak horlivě nepomáhalo Německu v prosazování německé myšlenky. Za pozornost stojí, že ve Finské armádě, která tehdy bojovala po boku německé, tehdy byli i Židé - Finsko si diplomaticky vyjednalo jakýsi pardon a Německo finské Židy jaksi tolerovalo. Finsko tehdy bylo schopné udělat cokoli, jen aby nemuselo jít zpátky pod Rusko, bohužel opět trochu ztratilo, tentokráte přístav na severu - Petsamo. Následovala pak další pošťuchovačka, tentokráte ale Německa s Finskem, kdy se Finsko Němců snažilo zbavit: více detailů v odkaze Laponská válka.


Lappeenranta, jména padlých vojáků z válek v letech 1939 - 1944, kteří byli pochováni na dnešním území Ruska.
Výsledek po Druhé světové válce? Finsko si udrželo nezávislost, což se ostatním státům v dosahu Ruska příliš nepodařilo. Na druhou stranu, za svoje společné hrátky s Německem pěkně muselo zaplatit a bylo tak potrestáno více než jiní spojenci Německa: válečné reparace činily nemalý balík 300 milionů amerických dolarů. Navíc Pařížká smlouva dále přikazovala omezení armády, přikázala Finům pronajmout Rusům vojenskou základnu nedaleko Helsinek (to museli mít Finové radost stejně jako Němci mají z americké letecké základny Ramstein) na poloostrově Porkkala. Navíc muselo přesídlit osminu svého obyvatelstva, přišlo o osminu svého území a průmyslovou oblast okolo města Viipuri (na obrázku fotografii níže model města).

Model města Viipuri.

Jak vypadalo Finsko po Pařížské smlouvě (1947): Pařížský mír - hranice Finska

Rusko-finské hranice tak, jak se v dějinách posunovaly. Roku 1617 na tom byli nejlépe.
Finsko se tedy snažilo celé 20. století řadit jednoznačně k západu, i když ve společnosti mnohdy byly značně socialistické ruské tendence. I když spolu s členy Nordické rady Finsko podepsalo dohody o volném pohybu, nemohlo do samotné Nordické rady vstoupit - vadilo to Rusku. Rusko tehdy vnímalo Nordickou radu jako součást NATO (Dánsko a Norsko bylo součástí obou organizací) a nechtělo mít samozřejmě souseda, který jde proti němu. Vstup se povedl později, takže v roce 1955 pak vstoupilo rovnou jak do OSN tak Nordické rady. Další věc, která stojí za zmínku je poloostrov Porkkala (zobrazení na mapě). Hned jak uvidíte mapku, bude vám jasné, jak příjemné je tam mít ruskou základnu a jak to asi na Finy do té doby muselo působit. Obavy, strach, nervozita? Rozhodně. V roce 1955 poloostrov Rusové vrátili zpátky.

Shopping navigator: v ruštině.
Finsko hrálo na obě strany, možná mu bylo jasné, že se nemůže od Ruska úplně odtrhnout a že navíc Rusko bude dobrý obchodní partner, pokud se navzájem nebudou hádat. Takže když v roce 1986 vstoupili do Evropského sdružení volného obchodu, neznamenalo to, že nebudou navazovat obchodní vztahy s Ruskem. Příkladem je město Imatra, které s ruským twin city Svetogorsk má celkem úzké vztahy, což usnadňuje obchod a průmysl v tomto regionu. Okolí Petrohradu a jeho 7 milionů obyvatel jen dokazuje, že je prakticky nemožné se od Ruska distancovat (mapa regionu). Pokud vás tato problematika zajímá, navštivte stránky http://etela-karjala.fi/. Pro ty mladší je tam anglická verze, pro vás, co jste studovali dříve, je tam ruská jazyková verze.

Je nutno dodat, že Finsko nebývalo vždy tím, čím je dnes:
V poválečné době se ve Finsku rychle rozvíjela ekonomika a zvyšovala se sociální a politická stabilita. Po padesáti letech od 2. světové válce se ze zničené zemědělské společnosti stala jedna z technologicky nejvíce rozvinutých zemí na světě s fungující tržní ekonomikou a vysokým životním standardem. [3]

Rusifikace vs. Finlandizace
Ve Finsku se ke konci 19. století prosazoval národní duch. Jedním z dost význačných impulzů k národní hrdosti byl finsko-karelský národní epos Kalevala. Můžeme tomu říkat Finské národní probuzení, protože obrodit nebylo co [5]. Ale dostalo to ten správný šmrnc. Finské horní vrstvy, které do této doby mluvily švédsky, začaly propagovat finskou kulturu, literaturu a jazyk a tak se nám tu začala pomalu tvořit národní identita. Až v roce 1892 se stala finština rovnoprávnou švédštině při jednání na úřadech. Pak už stačila jen jedna generace k tomu, aby finština byla jasnou jedničkou na finském území.


Expozice muzea v Lappeenrantě věnovaná městům Viipuri, Lappeenranta a Käkisalmi.

Rusko se samozřejmě tohoto volnomyšlenkářství nejspíš bálo, proto se snažilo Finsku trochu přitáhnout uzdu: snažilo se omezit finskou autonomii, aby se nestalo to, že se z autonomního velkoknížectví Ruského carství stane svobodný stát. Finsko se ale orientovalo na západní diplomacii a pomaloučku, potichoučku se od Ruska postupně odpoutávalo krok za krokem, pomocí malých změn, jako byl například  parlament. Víte, jak to bývá: podejte někomu prst a utrhne vám celou ruku. Rusové měli taky dost práce na svém písečku, jednou to byla První světová válka, později třeba Rusko-japonská válka. Takže jim tak trochu ujel vlak. Do této doby fungující finský Sněm čtyř stavů, který modifikoval vnitřní záležitosti Finska, se mění na jednokomorový parlament: Řeč je o volbách v roce 1906, kdy volily poprvé v Evropě také ženy! Na světě bylo Finsko hned druhým státem, ve kterém ženy měly volební právo. Severské pojetí rovnoprávnosti žen a mužů (nebo mužů a žen) je tedy zakořeněno celkem hluboko. Jak se to projevuje dnes? V parlamentu, který čítá na 200 členů, sedí 85 žen. Není to sice 50/50, ale je to hodně, hodně blízko.



Křehká rovnováha
Startovacím můstkem pro velké změny byla samozřejmě Velká říjnová socialistická revoluce. Nesocialisté měli ve finském parlamentě většinu, a chtěli nezávislost. Finští socialisté se pak na Rusko dívali jako na vzor. V Rusku bylo vyhlášeno právo na sebeurčení včetně práva na úplné odtržení od Ruska pro všechny národy Ruska. Takže teď přišla ta vhodná doba: 6. prosince 1917 tedy finský parlament souhlasil s návrhem senátu na Vyhlášení nezávislosti Finska. Proto se slaví tento den, i když ostatní národy a samotné Rusko, kde v té době vládla ruská revoluční vláda, uznali nezávislost se značným zpožděním.


Řeka Inha, září 2011.


Období vyhlášení nezávislosti Finska ale nebylo zrovna tím nejklidnějším. V Evropě probíhala První světová válka, nejeden národ byl v těchto letech uprostřed procesu demokratizace anebo opačného procesu. Když jsem se probíral historií Evropy, Finska a celé Skandinávie, připadalo mi, že snad ani není možné tuto problematiku vysvětlit jednoduše a celou věc rychle shrnout. Finsko si tak v roce 1918 muselo na krátkou dobu vytrpět svoji občanskou válku. Od ledna do května. Jednalo se o socialistické povstání rudých, ti vyhlásili Finskou socialistickou dělnickou republiku a tím šli proti Finské vládě. Tady poprvé Finové využili Německa, za jehož pomoci dosáhli vítězství. Kdyby pak ale Německo První světovou válku neprohrálo, možná bychom dnes o Finsku mluvili jako o Německé kolonii, která by na něm do jisté míry byla závislá.


Šestého do šestice?
Proč šestého do šestice? Myslím, že zcela náhodou je Finsko administrativně děleno na 6 částí: Jižní Finsko, Západní Finsko, Východní Finsko, Oulu, Laponsko a Ålandy. To poslední ze jmenovaných se ve finštině také vyskytuje jako Maarianhamina, podle stejnojmenného hlavního města. Kdybyste to nevěděli, právě na Ålandech sídlí zákaznické centrum firmy Nelly, z jejich internetové adresy si můžete objednat i vy! I když mají Ålandy poněkud specifické postavení, stále patří jako jeden z regionů k Finsku:
Ålandy mají rozsáhlou autonomii. Podle mezinárodních dohod a finských zákonů regionální ålandská vláda řeší některé záležitosti, které jinak přísluší do pravomocí krajů. Ålandy požívají také mnohých výjimek ze zákonodárství Evropské Unie. [4]


Zvětšit mapu

Jedním z mnoha problémů byly ostrovy Ålandy. Mluvilo se tam jen švédsky, tedy na první pohled nebyl důvod je připojit k Finsku. Navíc od největšího ostrova je to do Švédska dvakrát blíže než do Finska. Ålandy byly zapletené do bojů mezi Ruskem a Finskem, na ostrovech byly zbudovány základny a teprve po Brestlitevském míru museli Rusové ostrovy opustit. Proto si na tyto ostrovy dělalo nárok právě Finsko. To samé ale chtělo Švédsko, když se na ostrovech mluví švédsky - dává to celkem smysl. Společenství národů rozhodlo, že si Finsko má ostrovy podržet, ale že jim musí dát status autonomní provincie. Ålandy tedy patří k Finsku, ale mají právo udržovat si švédský jazyk i kulturu. Navíc byly Ålandy prohlášeny za neutrální, takže je zakázáno z ostrovů dělat vojenskou základnu.

Shrnutí
Finsko bylo dost dlouhou dobu pod švédským královským dohledem, později pak více jak jedno století velkoknížectvím, kdy bylo pod ruským velením. Málem se stalo královstvím, ale z toho nakonec sešlo a tak je to dnes republika. Za posledních sto let se Finsko také dost hledalo, díky své poněkud nešťastné poloze vedle ruského obra si muselo svými lokty udělat pro svoji hru prostor, ostatně známe to z hokeje. Je nutné také říct, že z finského obyvatelstva se občas profilovaly extrémně polohované skupiny, ať už to byly fašistické tendence nebo snahy o socialistické dělnické fungování státu a následnou občanskou válku. Jestli to bylo vždy ze snahy zbudovat jednotu a nezávislost nebo jestli to byla snaha jednou s Ruskem vyjít, podruhé se mu postavit, je složité říct.

Snažil jsem se sebrat poznatky a poskládat je trochu jinak než jak by se to dělo v nudném dějepisu. Pokud se mi to nepodařilo, omlouvám se. Musím také říci, že nejsem na evropské dějiny 20. století odborník, takže pokud jsem se dopustil nepřesnosti, rád chybu po konzultaci napravím. Stačí napsat komentář.

Velmi přehledně je poslední dění ve Finsku popsáno v Severských listech, článek sice není zcela aktuální, ale dění dvacátého století zpracovává do velmi čtivé podoby. Také přikládám odkaz na Historický magazín České televize.

Severské listy - 90 let nezávislosti Finska 1917 - 1997
Česká televize - Historický magazín: Juha Paasikivi, Urho Kaleva Kekkonen

Lappeenranta, Mälkiä - kanál Saimaa.
Urho Kaleva Kekkonen byl finský politik, premiér a v letech 1956 - 1981 byl prezidentem Finska. Je nejdéle sloužícím prezidentem v historii Finska a v anketě Velcí Finové (2006) obsadil hned 3. místo. (zdroj: http://www.wikipedia.cz)

Dnes a tady
Dnes jsou Finové celkem dobře vyprofilovaný národ. Vlastně bych ani nevěděl, čím bych měl začít, pokud bych chtěl začít vyjmenovávat všechny ty detaily, na které jsou Finové hrdí a na které vzhlíží jako na zlaté tele. Ať už to jsou obyčejné věci jako finské mléko, finský sýr, ať už to jsou mobily Nokie nebo pneumatiky Nokian, výrobce elektrospotřebičů Helkama nebo Fiskars, jsou na sebe hrdí. V historii také mělo Finsko štěstí na to, že v jejich čele stálo plno osobností, které se na dnešním životopisu Finska dost silně podepsali. Ať už to byl Carl Gustav Mannerheim, Juho Paasikivi, Urho Kaleva Kekkonen nebo ... třeba Mika Häkkinen.

Inhan Tehtaat Oy, Fiskars. Kousek od Ähtäri.

Reference:
[5]http://www.severskelisty.cz/tradice/trad0064.php

Zdroje:




sobota 3. prosince 2011

Dorazil (mě) Kámoš!

3. prosince 2011. Ähtäri, Finsko.

Nadpis hovoří za vše. Nedělám si srandu. Závorku v nadpise ignorujte, jsem opravdu na dně. Teď se to k večeru zlepšilo, ale dlouhodobě je to pod psa. Vlastně pod soba! Proto jsem se konečně dokopal k dalšímu článku. Zažívám něco, co bych opravdu každému, kdo má pocit, že jeho život je nudný, vřele (vlastně ledově – jsme přece na severu) doporučil.

27. října. Jezero Peränne, jihozápadně od Ähtäri
Kde jsou nějaké zprávy o zimě? Nikde! Částečně za to může i můj táta. Volali jsme si onehdá na skypu a já mu říkal, že pěkně sněží a jak to dobře vypadá na zimu. Jediným problémem tehdy bylo, že mělo přijít citelné oteplení. Táta bere věci důsledně a tak mi posledně na skypu řekl, že jestli chci věrně sledovat vývoj počasí tady, měl bych článek tedy čistě hypoteticky smazat, pokud to tedy roztaje. Hm, takže je vám teď jasné, kde je článek o sněhu?

29. listopadu. Slunce kolem poledne, cesta Kukeenkyläntie.
Dorazil Kámoš...
Dalším důvodem, proč se už dlouho na mém blogu neobjevil nový článek, může již zmíněný Kámoš. Teď je to správné místo, abych vysvětlil, o co přesně se jedná: Kámoš je moje pracovní označení pro výraz kaamos, což se dá do češtiny celkem přímočaře přeložiti - jak by řekl pan kníže Karel - jako polární noc. První byste se mě asi zeptali, co to tady blábolím o polární noci, tu tady v těchto zeměpisných šířkách nemáme. To ne, ale již zmíněný kaamos se vztahuje i na následky člověka a reakci na nedostatek světla. Před týdnem jsem na skypu ještě s rodičemi vtipkoval o tom, jak se tady na jejich zimní deprese těším a … jak to tak vidím, změna je život a Kámoš je změna. Ve finštině slovo kaamos tedy označuje i (ne)veselé vedlejší účinky temna, které se v těchto dnech kolem finských podmáčených močálů hojně vyskytuje. Dovolte mi citovat z internetové encyklopedie:  http://cs.wikipedia.org/wiki/Polární_noc

29. října. Jezero Ouluvesi, asi 200 metrů od hlavní cesty 68, Ähtäri
 „Vliv absence světla na oblast polární noci. Době bez slunečního světla se přizpůsobuje i život v těchto oblastech (např. migrace některých živočichů), má dopady i na lidskou psychiku (solipsismus). Například cca 2/3 pracovníků polární stanice Amundsen-Scott během zimy odjíždí. Během polární noci nastávají optimální podmínky pro pozorování polární záře, jelikož ta není přesvícena slunečním světlem.“

Nevím, co přesně autor myslel hláškou, že se přizpůsobuje i život v těchto oblastech. Nejvíce mě urazilo to slovíčko se, jelikož se předzimní polární deprese právě týká i mne, takže se zrovna musím přizpůsobovat ! Jestli myslel to, že zkrátka musíte doma furt svítit, nebo že si venku bedminton prostě nepinknete, protože byste víc hledali míček jak doopravdy hráli? 

18. listopadu, 7:32. Tehdy se rozednívalo po 8. hodině, dnes je to až kolem 9. hodiny








Nebo tím myslel autor to, že máte chuť to dnes (opět!) zabalit a zalézt zpátky do postele… ? A že má vliv i na lidskou psychiku? Skvělá hláška, asi jako bacha déšť je mokrý. Po posledním týdnu chápu i všechny severské notoriky i jednu nedaleko bydlící sousedku, která je neustále na šrot. Říkám jí Crazy Lady - vypadá tak, chová se tak. Dnes se tu stavila, první nám chtěla prodat svoje kresby, pak si od nás chtěla zavolat taxi... kámoš s ní taky pěkně cvičí. Minule u místní diskotéky dopíjela odložené lahve. Dnes je to poprvé, co mám chuť se jednoduše... opít! A že cca 2/3 pracovníků polární stanice během zimy odjíždí? Srabi! To si přece jako zodpovědní občané žijící na severu nemůžeme dovolit! Krize nekrize, Euro je mrtvo, ať žije Euro!

3. listopadu. Pár dnů v kuse tady bylo správně mlhavo.










Kámoš in Ingliš
Lépe je Kámoš popsaný na anglické verzi Wikipedie, která o polární noci hlásí toto:
„The period of polar night can trigger depression in some people. People who suffer from seasonal affective disorder are particularly susceptible to these conditions. The polar night may also be implicated in some instances of solipsism syndrome.“ Dále pak Wikipedie navazuje a dodává, že „Solipsism syndrome is, by extension, the overwhelming feeling that nothing is real, that all is a dream. Sufferers become lonely and detached from the world and eventually become completely indifferent.“

3. listopadu, louka a lesy za domem zahalené do mlhy.
Volně přeloženo pak znamená: Polární noc může vyvolat deprese, pokud máte deprese sezónního charakteru (např. každé úterý), tak se ještě více tyto stávající deprese vykývnou  (takže úterý a pátek) v těchto otřesných severských podmínkách. Také prý jaksi může Kámoš souviset se syndromem solipsismu, což je asi pocitově stejná situace jako když žena totálně vytočí muže a ten jen z posledních sil zařve „No to se mi snad jenom zdá?!“ Pokračuje to ještě správně filozofickým popisem, že je to ten uchvacující pocit, že nic není reálné a že všechno je jen sen (…že by pocit, který zažijete při řízení nového Citigoučka?). To mi opět vrhlo před oči obraz Ostravy, takový ten obyčejný den se špatnými rozptylovými podmínkami, centrum zahalené do neeko-mlhy a vidím sebe jak kráčím tou špinavou ulicí Reální na svou Alma Mater. To jsem taky dost často míval pocit, že se mi to snad jenom zdá. Wikipedia dodává, že majitel tohoto syndromu se pomalu ale jistě stává osamělým a odtrženým od světa a v poslední fázi absolutně netečným. No hurááá, konečně jsem přišel na to, co mi je! Takže nejsem líný, mám jenom Kámoše!

17. listopadu. Aspoň, že se občas podaří nějaký západ slunce, jako zpetření nudy.
Dělání dělání, všechny smutky zahání
Čím to začalo? No, vlastně si už ani nevzpomínám. Špatná paměť a zapomínání je totiž jedním z několika ukazatelů, jak si stanovit Kámošovu diagnózu. Dnes jsem se pořádně nadopoval vitamínem D, který vám tady v zimě rozhodně bude chybět – a vzpomněl jsem si, co že jsem to asi už týden chtěl udělat. Jooooo, napsat článěk na blog, takže potvrzuji – ztráta paměti, tak bacha na to.

30. listopadu. Sněhulák si dal "na hubu", iglu ještě stojí.
Co jsem to jenom chtěl…, jo už vím. Čím to začalo! Nejspíš asi trapným nácvikem na zimu, kdy nasněžilo asi 15 centimetrů nádherného sněhu první jakosti a za dalších 24 hodin začalo tát. Ale ne tak nějak slušně normálně, jak by mělo tát na konci listopadu ve Finsku. Opalovačka hadra, Kanáry se skoro potopily závistí – tady na severu prostě plus 7 stupňů, machrovačka ve velkém! Sněhulák do rána zkolaboval, spadnul doslova na hubu, tedy přímo na mrkev. Na rozdíl od sněhuláka, naše společně zbudované iglu bylo správně nadimenzováno na finské demoverze teplozimy, takže vydrželo skoro o čtyři dny déle. Sklep jsme s Lillou nekopali, takže teď je na místě iglu jenom správně podmočená základní bahno-deska. Chtěli jsme rychlé bydlení pro mladé - jak rychle jsme ho získali, tak rychle jsme ho ztratili.

30. listopadu. Taje, ... a myslím, že je to i vidět.

Nechej si poradit od Finů!
Už jsem myslel, že jsem ztracený, když v tom mi napsala Anniina. Komentovala můj status na facebooku, kde jsem si stěžoval, že zimní deprese udeřila. Hned místo pozdravu mi poslala nějaký odkaz, tak jsem kliknul. Pak jsem chvíli nechápal a pak jsem se začal zajímat a číst. Na první pohled to vypadá srandovně - svítící sluchátka? Cože to kdože to? Místo kapesní svítilny, svítilna do uší?

Kapesní svítilna EVO2: Ušní svítilna!
Nějaké účinky světlo zajisté má. Ale že si toho světla všímá přímo i mozek a že ho tělo nevnímá pouze očima, tak to jsem netušil. Měl bych přestat asi v tom případě nosit čepici, protože mi vrhá na mozek stín, hned jsem si řekl. Na internetových stránkách www.valkee.com jsem se dočetl, že světlo z toho přístroje jde ušima k mozku, přes kost pak na něj svítí a stimuluje jej. Tak jsem si říkal, blbá sluchátka, donesl jsem si z haly pořádnou kapesní svítilnu, která mimochodem běhá na stejný dvanáctivoltový akumulátor jako ruční vrtačka, a pěkně jsem si to začal tou halogenkou smažit kuželem světla na čelo. Po půl hodině nic, jenom jsem houby viděl, tak jsem uznal, že v tom Valkee přeci jen asi nějaká technologie bude. 

Zajímavé je, že na oficiálním webu to prodávají za 199 eur, na českém webu http://www.gadgeteshop.cz/zbozi/306/valkee-svetelna-terapie-do-kapsy/ to je za velmi podobných 7 777 korun českých, tedy o více jak 100 eur více (!!!). Že by poplatek za rozmražení?
 
Tenhle obrázek hlásí - poslouchejte světlo!

A kde na tuhle blbinku přišli? No samozřejmě, Oulu. Zhruba někde tam totiž začíná polární oblast, takže je jasné, čím se tam vědci na místní univerzitě posledních pár zim bavili. Věřím tomu, že na pokraji existence se vědci konečně semkli a vytvořili něco, co je legální, co vám nezničí játra, plíce nebo co vám nezakážou rodiče (např. sex) a přesto vás to udělá happy. Tady je odkaz, nic v češtině nebylo, takže tentokráte se podíváte  na holandskou reportáž. Holandština je navíc pohodový jazyk, taková srandovní chrochtací němčina, takže když se zaposloucháte, jádru věci porozumíte:


Když jsem pak hledal více informací o Valkee, zjistil jsem, že i samotné marketingové oddělení jej nejspíš dost často používá. Valkee má celkem správný postup při propagaci tohoto produktu, takový lehce nad věcí s velkou dávkou humoru. Obrázek níže je narážkou na legendární Star Wars a zobrazuje Darth Vadera s přístrojem Valkee. Pod obrázkem zapůjčeným z firemní stránky Valkee na facebooku byl titulek "Umí Valkee pomoci opravdu každému?", čímž si Valkee jednoznačně upevňuje své postavení v boji proti temným silám (a finské potemnělé zimě).

Pro úplnost - a taky protože jsme už dlouho neprocvičovali finštinu - přidávám odkaz na oficiální video Valkee: http://www.youtube.com/watch?v=NFTWPnuabYs
 

A ještě jedno video, které je velmi názorné: ukazuje, že i Finové to umí rozjet!


www.valkee.com
„The University of Oulu scientists discovered that our brain, not just eyes, are sensitive to light. The research localized the OPN3 protein - known as the light-sensitive photoreceptor protein - in all of the 18 evaluated areas of the brain [8]. These brain areas include the core areas of serotonin, melatonin and dopamine production and storage, and play key roles in mood, sleep and depression. The OPN3 protein is part of the opsin protein family: the same that is sensitive to light in our eyes.“

9. listopadu. Finsko zase mlží...

Vědci z Univerzity v Oulu přišli na to, že nejen oči, ale i mozek je citlivý na světlo. Výzkum odhalil jakýsi protein OPN3 známý jako světlocitlivý proteinový receptor ve všech 18 hodnocených oblastech mozku. Tyto oblasti také zahrnovaly klíčové oblasti pro vylučování serotoninu, melatoninu a dopaminu a jeho ukládání, tudíž mají roli v oblastech nálady, spánku a depresí. Protein OPN3 je součástí proteinové skupiny opsinů: patří tedy do stejné skupiny jako protein citlivý na světlo, který je přítomen v našich očích. Jednoduchá rada, říkal jsem si, dám si každé odpoledne po lžičce serotoninu, melatoninu a dopaminu. Jenže, to není jak s rybím tukem, tenhle matroš se blbě shání.


25. listopadu, 14:24. Vyfocené přesně tak, jak to vypadalo.

Vepřové a knedlíky
Dost možná to tedy fungovat bude, ale pojďme na to více věděcky. Co si může běžný uživatel dovolit podniknout, aby se vyhnul Kámošovi? Udělejte to jako já. Udělejte si doma knedlo-zelo-vepřo. Koupil jsem pořádné dva fláky masa, říkal jsem si, že mi přece nemůže nic zlepšit náladu jako správně prorostlé vepřové. Už jsem měl dost toho severského ovsa a žita a zdravé výživy. K tomu babiččiny hrnkové knedlíky, tradice se musí uchovat. Jak to dopadlo? 

30. listopadu. Výtečné finské vepřové!
No tak k depresi se po jídle přidala bonusová neskutečná únava, takže k posteli jsem ani nedošel a skoro jsem usnul na židli u vymeteného talíře. Tudy cesta nevede. Z deprese mě nedostalo ani včerejší dvouhodinové sledování stěračů při návratu z letiště ve Vaasa, kdy jsem si do jejich rytmického mávání na předním skle v duchu pobrukoval. Stěrače mi totiž připomněly metronom a někdejší hodiny ve zlínské ZUŠ.

27. listopadu. Toho večeru trochu foukalo, 28.11. pak pár míst ve Finsku bylo bez elektřiny.

Příznaky vs. přízraky.
Ještě, že Lilla je tak šikovná a našla mi na internetu nějaké návody, jak si diagnózu Kámoše stanovit a následně jak s touto rádoby nemocí bojovat: Tunnistakaamosmasennus!

12. listopadu, 8:10.

Problémy se zimní únavou či náladovostí má podle článku asi čtvrtina Finů, jen u malého procenta se ale dá hovořit o skutečných problémech, které můžeme označit za deprese. Jak tedy poznáte, že máte Kámoše? 

21. listopadu. Chvilkové zaváhání Finska - sníh.

 Jaro, léto, podzim, zima, ve Finsku je vždycky príma!
        -        melancholie nebo deprese
-         problémy se spánkem
-         obecná nečinnost a nechuť k jídlu
-         přejídání
-         chuť na sladké, čokoládu a bílé pečivo
-         útlum poznávacích funkcí jako je snížená pozornost nebo zhoršená paměť
-         problémy sociálního charakteru – problémy vycházet s druhými
-         podrážděnost a apatie
-         abnormálně zvýšený sexuální chtíč nebo jeho  abnormální útlum

24. listopadu. Opět bez sněhu, aspoň můžu hrabat listí.
No, když se tak na to dívám, mám pocit, že asi každý z nás alespoň někdy zažil Kámoše a dost možná to bylo třeba uprostřed léta. Vzpomínám si, jak jsem byl melancholický v depresích když jsem dopisoval svoji závěrečnou práci o jakémsi Dürrenmattovi. V noci jsem vůbec nespal – dělal jsem totiž tehdy noční v Bellhouse, na jídlo jsem občas neměl ani chuť, protože pro zaměstnance vařili pořád ty samé blafy. Jenže pak mě vyhládlo, tak jsem se vrhnul na Fish&Chips a neskutečně jsem se přejedl (ze stresu, že další týden pak budou zase jenom blafy), a pak jsem to zabil tabulkou čokolády; navíc v hotelu byly bílé tousty každý den. Vůbec jsem si nepamatoval, co se během noci v hotelu dělo, dny se mi slévaly v jeden, měl jsem problémy vycházet s druhými, protože okolo žádní druzí nebyli a když ano, byli to např. kočovní Irové (tedy místní Cikáni), kterým utekly koně a běhaly nám po parkovišti. Podrážděnost byla střídána apatií, kdy jsem chtěl jednoduše z recepce odejít a nechat to tam těm Indům třeba spadnout na hlavu. No a to poslední – ráno jsem padal únavou tak, že jsem skoro nevěděl, jak na tom vlastně se svojí sexuální orientací jsem.

9. listopadu, nádherně růžovo. Ale proč? Růžové mraky asi...
Když jsem četl příznaky, tak jsem si opravdu vybavoval nějaké momenty z posledního týdne, které se popisu Kámoše podobaly. Absolutní nechuť dělat cokoli se střídala s tím, že jsem byl demotivován únavou a neúspěchem. Již delší dobu si nemůžu zapamatovat nic nového z mé finské učebnice a tak spíše poslední dva týdny jen opakuji než bych se dostal někam dál. Taky jsem u sebe pozoroval ten pocit, že stačí málo a hned prskám jak prskavka. Myslel jsem jen, že jsem unavený, … ale týden v kuse podrážděný? Prskal jsem dost často a někdy i bez důvodu. Spaní? Poslední týden jsem noc trávil tím, že jsem v posteli válel na místě sudy, převaloval jsem se a nad ránem jsem se každou půlhodinu vzbudil, abych zkontroloval nemovitost: vylezl jsem z postele, prošel se po domě, podíval se z oken do tmy a zalezl do postele. Nejhezčím momentem je něco podobného jako ten popisovaný syndrom, kdy si najednou člověk připadne mimo: z ničeho nic mi hlavou prolétla myšlenka, proč je venku tma, jestli je už noc a měl bych jít spát. Jenže na hodinách bylo 16:25. Pak jsem si snažil vzpomenout, co jsem dělal včera … a kdy vlastně naposledy bylo světlo. Upřímně, občas jsem měl ten pocit, že na něčem jedu. Tak trochu vytržený z kontextu. Takže pokud chcete zažít pocit, který prý zažívají kosmonauti po delší době v kosmu, domluvte si návštěvu svého Kámoše a stavte se tu. 

Jak Kámoše odstřelit?

24. srpna. Ostrava, Nashville, Lilla-Maria po šťouchu.

anebo takhle... ?

Kterýsi den v červnu, Tuuri, Finsko. Nikdy jsem nebyl v armádě, k útoku jsem ale připraven.
Můžete zainvestovat a koupit svítící sluchátka. Co dál? Iltalehti radí: 
  1. Výživné a pravidelné stravování (osobní rada - vyhněte se těžkým jídlům, knedlíkům) 
  2. Vitamíny: C, B, D, kyselina listová, navíc prej D3 se má brát celý rok; dále pak A a E, Zinek, Kalcium, Omega nenasycené mastné kyseliny: poměr mezi Omega-3 a Omega-6 by měl být 2:1, takže odměrku a šup šup. Shrnutí – co jíst: ovoce a zelenina, nejlépe čerstvé; celozrnné pečivo, maso, mléčné výrobky, ořechy, vejce, fazolové lusky, fazole, luštěniny, tučné rybí maso, dále plnotučné mléko, játra, máslo, sýr, houby, dýňové semínka. 
  3. Pryč z jídelníčku: pšenice, rýže, cukr, sladkosti, čokoládovinky, sladké dezerty, pečivo obecně a tzv. soft drinks (Coke, Fanta, Sprite a podobné sladké blbinky), omezit bufetové stravování, alkohol a kofein – tedy pro většinu z nás nepít kávu. 
  4. Předchozí seznam raději nahradit těmito produkty: bílý čaj, zelený čaj, roiboos, přírodní džusy bez přidaného cukru, čokolády s vysokým obsahem kakaa (75% a výše), čerstvé a sušené plody a ovoce, ořechy a semínka (všechno s rozumem, samozřejmě ne kilo arašídů denně!) 
  5. Cvičit pravidelně: postačí rychlá svižná chůze, nevymlouvat se na špatné počasí nebo nedostatek času. Zajděte do obchodu pěšky a dotáhněte 12 krabic mléka na rameni domů. Želechovice - Paseky, vám stačí 8 krabic, máte to daleko. 
  6. Okysličte tělo. Stačí na pár minut vyjít na čerstvý vzduch a protáhnout se. 
  7. Rozmazlujte se! Dopřejte svému tělu klid a pohodu, večerní mandlová koupel (nebo cokoli jiného, co vám voní - ne aby to bylo pivo), dlouhá sprcha, zkrátka taková ta pohoda, svíčičky, olejíčky. Chlapi, pusťte si shrnutí letošní sezóny rally nebo formule. 
  8. Přešroubujte si žárovky skomíravky a používejte doma pořádný zdroj světla! 
  9. Přestaňte kouřit! 
  10. Buďte společenští - nenuťte se, ale nebuďte líní. Šak aj v hospodě si můžete dát čaj.

3. prosince, řeka Inha u splavu, vedle hlavní silnice Pihlajavedentie.
A víte, co pomůže nejvíce? Postěžujte si ostatním, jak je vám špatně. Sdělené trápení je poloviční trápení. Aspoň teda mně se ulevilo. Mezitím už navíc před jedenáctou vyšlo slunko, obloha modrá, vymetená, nádhera. Kámoš zmizel a doufám, že se dlouho neukáže. Preventivně jsem si lupnul 30 mikrogramů Déčka (což je 600% průměrné denní potřeby) a tak se má nálada přehoupla do absolutní mánie.

3. prosince. Na severu Finska zapadlo na dlouhou dobu slunko.
Dnes jsem navíc podniknul u příležitosti výjimečně nádherného počasí dvě procházky, takže následují krátké popisy a fotografie. Při té druhé procházce jsem měl sluchátka na čepici a rval jsem si do uší finskou konverzaci z poslechu, tak jsem zabil dva soby jednou ranou.

10:56, to je prakticky čas, kdy slunce vychází, tedy kdy je z našeho dvoru možné jej vidět. Slunko začalo lehce olizovat vrcholky stromů, ale celkem brzy se unavilo a tak zase zalezlo. Pokud chcete být venku zrovna když svítí, musíte si vybrat slunečný den a navíc musíte být ve správnou dobu venku. Ta doba je asi 3 hodiny.
Křižovatka, kterou už nejspíš znáte z předchozích příspěvků. Silnice, ačkoli vypadá suše, je celkem pěkně namrzlá. Vpravo fabrika Fiskars, vlevo... celkem nic, kdesi v lesích místní letiště pro ultralehká letadla.
Most u řeky Inha. Pokud je slunečný den a vy někam potřebujete zajet autem, můžete si být jisti, že vám to při řízení vadit bude. Ze začátku jsem měl pocit, že jsou všichni řidiči slušní a zdraví rukou. Omyl. To si jenom zakrývají oči rukou, aby viděli, kam se řítí.
Posezení u řeky Inha. Vpravo ven z obrázku je u cesty parkoviště / odpočívadlo. Tady na té dřevěné konstrukci byla ještě další konstrukce a na té se údajně podle Lilly praly v řece koberce. Ochrana přírody se ale rozmohla, takže zvyky se mění.
Pohled na sluníčko v 11:23.
Za tím lesíkem vpravo v zatáčce bydlím.
A tak je tady na samotě skoro každý. Vesnice v tom pravém slova smyslu jak ho máme v představách my, tu není. Každý druhý dům je tu tak trochu Na samotě u lesa. I kvůli tomu, že poslední dva měsíce "... chčije a chčije".
Slunko nad sousedovým domem v 11:52.
Toto je pohled na dvůr, kdy je slunce nejvýše. Na trávu už nikdy nesvítí a hádám že tak další minimálně měsíc nezasvítí. Proto se taky na dost místech sníh drží tak neskutečně dlouho, stejně tak led na cestě ve stínu!

13:36
 Pohled z louky na západ v 15:11
 Výjimečně dnes mrzlo.
Jeden z důvodů, díky kterému stojí za to s Kámošem bojovat.

Co dodat. Modrá je dobrá!