Nasever!: Šestého na tisíc

Dneska tu máme velký svátek. Je totiž šestého! Celkem netradičně pár dnů po příspěvku o temné zimě zveřejňuji další příspěvek? Mám k tomu dost dobrý důvod. Vy, kteří tušíte, co se tady každý rok šestého prosince děje, snad narazíte na informace, které vás obohatí. Pro ty, kteří netuší, co se stalo 6. prosince 1917: vznikla země tisíců jezer, nezávislá, svobodná. Stále to ale ještě nebylo to Finsko v takové podobě, jak jej známe dnes.

Historická exkurze
Nechtěl jsem to na vás vychrlit hned na začátku, ale tohle bude malá exkurze do historie. Na Lesní čtvrti jsme bohužel dějepis měli v té nejhorší formě, jaké jsme ho kdy mohli dostat, takže z něj nic nevím. Vím, že se vždycky začínalo u jeskyně Altamira, že Attila měl přezdívku Bič Boží a že Římané stavěli cesty. Jsou to věru kusé informace, které si dnes a denně musím doplňovat sám. Nikdy jsme se pak nedostali k 20. století. Jistě jsem nebyl sám, kdo historii dostal naservírovanou tímto způsobem a tak podle mého názoru dost lidí dnes vlastně neví, proč je svět takový, jaký právě je! Udělám tedy výjimku a začnu od konce. Tak by se podle mně měla historie učit: začít tím, proč se Izrael a USA mají tak rády, proč se Jižní a Severní Korea nemají vůbec rády, proč je Čína vlastně dnes velmocí a třeba i to, že díky tvrdě pracujícím přistěhovalcům z Asie si Austrálie může dovolit celkem štědré sociální výhody. Včera si má přítelkyně pořídila korejskou pračku Samsung a já se ptám: "Kde je nějaká národní hrdost?!"

Finská vlajka na lodi, která kotví v přístavu Savonlinna. Budova na břehu je pobočka University of East Finland.

6. Joulukuu, lauantaina. Skorokrálovství!

Šestého prosince 1917 - tehdy to byl pátek - nepřišli do Finska ani Mikuláš s čertem ani žádní řečtí věrozvěstové, jejichž potomci po nějakých 1100 letech EU zaslali fakturu "za školení". 6. 12. 1917 se Finsko postavilo poprvé na vlastní nohy, bez toho, aby se muselo opírat o kohokoli jiného nad ním nebo aby se muselo obávat, že mu jeho pán přitáhne uzdu. Od této doby se tedy můžeme bavit o Finsku jako o parlamentní republice, takže žádný král ani kníže. I na to jsou Finové celkem hrdí a vysmívají se občas Švédům, jak jsou zastaralí a nemoderní, protože mají královskou rodinu. Je potřeba říci, že i Finsko se málem stalo královstvím. Pokud by to všechno tehdy klaplo, bylo by to poněkud uměle našroubováno na celý politicko-společenský vývoj a král by jistě nebyl zdejším. Jen díky německé prohře v První světové válce se Finsko nestalo královstvím. Králem se totiž měl stát německý princ Fridrich Karel Hessenský, ale nakonec se Finsko vydalo vstříc republice.

Řeka Inha, finský podzim, Ähtäri

Čuchonsko

Pro mě bylo dnes překvapením, když jsem na Wikipedii objevil zastaralé označení Finska: Čuchonsko. Finsky se pak Finská republika nazývá Suomen Tasavalta. Každý jistě ví, kde zhruba se tato 63. největší země na světě nachází, i dost možná to, že 9,4% této země tvoří vodní plochy. Ale abychom krátkou historickou exkurzi odstartovali, bylo by dobré se podívat, v jakém prostředí se země nachází. Vždycky totiž problémy začínají u sousedů, takže když se podíváme na mapu, bude nám jasné, o co tady v předchozích stoletích šlo:

Finská republika je severská země v severovýchodní Evropě, kterou omývá Baltické moře na jihozápadě, Finský záliv na jihovýchodě a Botnický záliv na západě. Finsko sousedí na souši s Ruskem na východě, Švédskem na severozápadě a Norskem na severu a na moři má společnou hranici navíc s Estonskem. [1]

A je to tady. Každému z nás musí být jasné, s jakými problémy se Finsko potýkalo. Zamyslete se: není to dnes království, takže se dá předpokládat, že tady žádné silné královské rody chod země dříve neřídily, bývalé Česko-slovenské země byly na tom dost podobně - vždycky jsme tak pod někoho patřili. Ze severu Finsko mělo klid, sice tam sousedí s Norskem, ale v těch končinách nikdo moc neprovokuje. Na jihu to taky nebylo špatné - moře. Horší byl západ, kde sice bylo moře, ale hned za ním Švédsko, no a pak východ: Rusko. Uděláme to jako v hokeji, kdo s kým hrál a jak dopadnul.

Švédsko vs. Finsko

Začal jsem zápasem Švédsko vs. Finsko, protože Finové byly pod švédskou navládou historicky dříve a to po dobu 700 let, až do roku 1809, kdy Finsko připadlo carskému Rusku. Stalo se toho během těch let dost, na území je to také možno cítit. V západní části země je zcela běžná švédština, dvojjazyčná výchova a dokonce v obchodech na vás promluví jak finsky, tak švédsky. Kdo se chce tvářit trochu namyšleně a dělat ze sebe o něco více, mluví prý švédsky. Protože tak není jasné, jestli preferujete švédštinu nebo finštinu, používá se paralelně obojí.

Hrad Olavinlinna v městě Savonlinna. Jednou švédský, podruhé ruský. Linna znamená hrad, Olavin = Olafův.

Když jsem dál přemýšlel nad Švédskem, napadlo mě město Savonlinna a hrad Olavinlinna, který se v historii střídavě měnil jednou v ruské, podruhé ve švédské sídlo. Sice je toto město kousek od ruských hranic, ale v historii bylo švédské úřadování i tady. Bylo by příliš složité popisovat celý vývoj švédské vlády a tak hlubokou historii přeskočíme a půjdeme do moderní doby. Ostatně, slíbil jsem to.

Výhled z hradu Olavinlinna směrem do centra města (ostrova) na západ.

Švédsko se během 20. století od válek celkem distancovalo, takže problémy posledních 100 let jsou spíše s východním sousedem. Pokud bychom chtěli nastínit finsko-švédské vztahy, pak je nutné říci, že se na západ finsko diplomaticky ohlíželo, ale vždy s nadhledem suverénního státu než aby se před Švédskem nějak extra ohýbalo. Rusku pak Finsko dávalo najevo, že se západem jsou kamarádi a že by nebylo dobré zpochybňovat finskou suverenitu. Roku 1952 se Finsko dohodlo se členy Nordické rady a vstoupilo tak do severské pasové unie, což znamenalo nejen volný pohyb ale i možnost sociální pomoci. Tedy lokální předchůdce dnešní EU. To ale v 50. a 60. letech způsobilo, že tehdy ještě celkem zaostalé Finsko - v porovnání s průmyslovějším Švédskem - přestalo být domovem pro mnoho Finů, kteří se odstěhovali do Švédska za lepším životem: rozhodně na tom Finsko nebylo stejně jako Švédsko, pokud jde o finanční monžnosti a životní úroveň, svoji pozici si ale vypracovalo a zařadilo se tak mezi sociální státy severského typu. [2]

Rusko vs. Finsko

Popis vzniku modelu města Viipuri.

Pokud bylo nějaké století, kde to mezi těmito dvěma týmy jiskřilo, pak to bylo století dvacáté. Poprvé to byla Zimní válka (1939 - 1940), kdy Finsko přišlo o Karélii. Osobně znám lidi, jejichž prarodiče pocházeli z oblasti u jezera Laatoka (Ladožské jezero) a kvůli válce se tehdy prostě museli sebrat a jít jinam, posunout se na západ. Dědeček pak přímo ve válce s Ruskem bojoval. Není divu, že se pak tu a tam ve společnosti objeví dost silné protiruské tendence, mnohdy až nenávist.

Druhým soubojem ruského suveréna a finské národní hrdosti pak byla Pokračovací válka (1941 - 1944) a právě v tomto období se do hry přidává nacistické Německo. Pro Finy to byl tehdy boj na život a na smrt, je třeba dodat, že ta válka byla vyprovokována oboustranným rusko-finským pošťuchováním. Finové tedy rozhodně nebyli svatí, ale nechtěli se smířit s předchozí ztrátou území, takže se spojili s Německem. Na druhou stranu je dobré říci, že po dobytí území zpět Finsko nijak horlivě nepomáhalo Německu v prosazování německé myšlenky. Za pozornost stojí, že ve Finské armádě, která tehdy bojovala po boku německé, tehdy byli i Židé - Finsko si diplomaticky vyjednalo jakýsi pardon a Německo finské Židy jaksi tolerovalo. Finsko tehdy bylo schopné udělat cokoli, jen aby nemuselo jít zpátky pod Rusko, bohužel opět trochu ztratilo, tentokráte přístav na severu - Petsamo. Následovala pak další pošťuchovačka, tentokráte ale Německa s Finskem, kdy se Finsko Němců snažilo zbavit: více detailů v odkaze Laponská válka.

Lappeenranta, jména padlých vojáků z válek v letech 1939 - 1944, kteří byli pochováni na dnešním území Ruska.

Výsledek po Druhé světové válce? Finsko si udrželo nezávislost, což se ostatním státům v dosahu Ruska příliš nepodařilo. Na druhou stranu, za svoje společné hrátky s Německem pěkně muselo zaplatit a bylo tak potrestáno více než jiní spojenci Německa: válečné reparace činily nemalý balík 300 milionů amerických dolarů. Navíc Pařížká smlouva dále přikazovala omezení armády, přikázala Finům pronajmout Rusům vojenskou základnu nedaleko Helsinek (to museli mít Finové radost stejně jako Němci mají z americké letecké základny Ramstein) na poloostrově Porkkala. Navíc muselo přesídlit osminu svého obyvatelstva, přišlo o osminu svého území a průmyslovou oblast okolo města Viipuri (na obrázku fotografii níže model města).

Model města Viipuri.

Jak vypadalo Finsko po Pařížské smlouvě (1947): Pařížský mír - hranice Finska

Rusko-finské hranice tak, jak se v dějinách posunovaly. Roku 1617 na tom byli nejlépe.

Finsko se tedy snažilo celé 20. století řadit jednoznačně k západu, i když ve společnosti mnohdy byly značně socialistické ruské tendence. I když spolu s členy Nordické rady Finsko podepsalo dohody o volném pohybu, nemohlo do samotné Nordické rady vstoupit - vadilo to Rusku. Rusko tehdy vnímalo Nordickou radu jako součást NATO (Dánsko a Norsko bylo součástí obou organizací) a nechtělo mít samozřejmě souseda, který jde proti němu. Vstup se povedl později, takže v roce 1955 pak vstoupilo rovnou jak do OSN tak Nordické rady. Další věc, která stojí za zmínku je poloostrov Porkkala (zobrazení na mapě). Hned jak uvidíte mapku, bude vám jasné, jak příjemné je tam mít ruskou základnu a jak to asi na Finy do té doby muselo působit. Obavy, strach, nervozita? Rozhodně. V roce 1955 poloostrov Rusové vrátili zpátky.

Shopping navigator: v ruštině.

Finsko hrálo na obě strany, možná mu bylo jasné, že se nemůže od Ruska úplně odtrhnout a že navíc Rusko bude dobrý obchodní partner, pokud se navzájem nebudou hádat. Takže když v roce 1986 vstoupili do Evropského sdružení volného obchodu, neznamenalo to, že nebudou navazovat obchodní vztahy s Ruskem. Příkladem je město Imatra, které s ruským twin city Svetogorsk má celkem úzké vztahy, což usnadňuje obchod a průmysl v tomto regionu. Okolí Petrohradu a jeho 7 milionů obyvatel jen dokazuje, že je prakticky nemožné se od Ruska distancovat (mapa regionu). Pokud vás tato problematika zajímá, navštivte stránky http://etela-karjala.fi/. Pro ty mladší je tam anglická verze, pro vás, co jste studovali dříve, je tam ruská jazyková verze.

Je nutno dodat, že Finsko nebývalo vždy tím, čím je dnes:

V poválečné době se ve Finsku rychle rozvíjela ekonomika a zvyšovala se sociální a politická stabilita. Po padesáti letech od 2. světové válce se ze zničené zemědělské společnosti stala jedna z technologicky nejvíce rozvinutých zemí na světě s fungující tržní ekonomikou a vysokým životním standardem. [3]

Rusifikace vs. Finlandizace

Ve Finsku se ke konci 19. století prosazoval národní duch. Jedním z dost význačných impulzů k národní hrdosti byl finsko-karelský národní epos Kalevala. Můžeme tomu říkat Finské národní probuzení, protože obrodit nebylo co [5]. Ale dostalo to ten správný šmrnc. Finské horní vrstvy, které do této doby mluvily švédsky, začaly propagovat finskou kulturu, literaturu a jazyk a tak se nám tu začala pomalu tvořit národní identita. Až v roce 1892 se stala finština rovnoprávnou švédštině při jednání na úřadech. Pak už stačila jen jedna generace k tomu, aby finština byla jasnou jedničkou na finském území.

Expozice muzea v Lappeenrantě věnovaná městům Viipuri, Lappeenranta a Käkisalmi.

Rusko se samozřejmě tohoto volnomyšlenkářství nejspíš bálo, proto se snažilo Finsku trochu přitáhnout uzdu: snažilo se omezit finskou autonomii, aby se nestalo to, že se z autonomního velkoknížectví Ruského carství stane svobodný stát. Finsko se ale orientovalo na západní diplomacii a pomaloučku, potichoučku se od Ruska postupně odpoutávalo krok za krokem, pomocí malých změn, jako byl například parlament. Víte, jak to bývá: podejte někomu prst a utrhne vám celou ruku. Rusové měli taky dost práce na svém písečku, jednou to byla První světová válka, později třeba Rusko-japonská válka. Takže jim tak trochu ujel vlak. Do této doby fungující finský Sněm čtyř stavů, který modifikoval vnitřní záležitosti Finska, se mění na jednokomorový parlament: Řeč je o volbách v roce 1906, kdy volily poprvé v Evropě také ženy! Na světě bylo Finsko hned druhým státem, ve kterém ženy měly volební právo. Severské pojetí rovnoprávnosti žen a mužů (nebo mužů a žen) je tedy zakořeněno celkem hluboko. Jak se to projevuje dnes? V parlamentu, který čítá na 200 členů, sedí 85 žen. Není to sice 50/50, ale je to hodně, hodně blízko.

Křehká rovnováha

Startovacím můstkem pro velké změny byla samozřejmě Velká říjnová socialistická revoluce. Nesocialisté měli ve finském parlamentě většinu, a chtěli nezávislost. Finští socialisté se pak na Rusko dívali jako na vzor. V Rusku bylo vyhlášeno právo na sebeurčení včetně práva na úplné odtržení od Ruska pro všechny národy Ruska. Takže teď přišla ta vhodná doba: 6. prosince 1917 tedy finský parlament souhlasil s návrhem senátu na Vyhlášení nezávislosti Finska. Proto se slaví tento den, i když ostatní národy a samotné Rusko, kde v té době vládla ruská revoluční vláda, uznali nezávislost se značným zpožděním.

Řeka Inha, září 2011.

Období vyhlášení nezávislosti Finska ale nebylo zrovna tím nejklidnějším. V Evropě probíhala První světová válka, nejeden národ byl v těchto letech uprostřed procesu demokratizace anebo opačného procesu. Když jsem se probíral historií Evropy, Finska a celé Skandinávie, připadalo mi, že snad ani není možné tuto problematiku vysvětlit jednoduše a celou věc rychle shrnout. Finsko si tak v roce 1918 muselo na krátkou dobu vytrpět svoji občanskou válku. Od ledna do května. Jednalo se o socialistické povstání rudých, ti vyhlásili Finskou socialistickou dělnickou republiku a tím šli proti Finské vládě. Tady poprvé Finové využili Německa, za jehož pomoci dosáhli vítězství. Kdyby pak ale Německo První světovou válku neprohrálo, možná bychom dnes o Finsku mluvili jako o Německé kolonii, která by na něm do jisté míry byla závislá.

Šestého do šestice?

Proč šestého do šestice? Myslím, že zcela náhodou je Finsko administrativně děleno na 6 částí: Jižní Finsko, Západní Finsko, Východní Finsko, Oulu, Laponsko a Ålandy. To poslední ze jmenovaných se ve finštině také vyskytuje jako Maarianhamina, podle stejnojmenného hlavního města. Kdybyste to nevěděli, právě na Ålandech sídlí zákaznické centrum firmy Nelly, z jejich internetové adresy si můžete objednat i vy! I když mají Ålandy poněkud specifické postavení, stále patří jako jeden z regionů k Finsku:

Ålandy mají rozsáhlou autonomii. Podle mezinárodních dohod a finských zákonů regionální ålandská vláda řeší některé záležitosti, které jinak přísluší do pravomocí krajů. Ålandy požívají také mnohých výjimek ze zákonodárství Evropské Unie. [4]

Zvětšit mapu

Jedním z mnoha problémů byly ostrovy Ålandy. Mluvilo se tam jen švédsky, tedy na první pohled nebyl důvod je připojit k Finsku. Navíc od největšího ostrova je to do Švédska dvakrát blíže než do Finska. Ålandy byly zapletené do bojů mezi Ruskem a Finskem, na ostrovech byly zbudovány základny a teprve po Brestlitevském míru museli Rusové ostrovy opustit. Proto si na tyto ostrovy dělalo nárok právě Finsko. To samé ale chtělo Švédsko, když se na ostrovech mluví švédsky - dává to celkem smysl. Společenství národů rozhodlo, že si Finsko má ostrovy podržet, ale že jim musí dát status autonomní provincie. Ålandy tedy patří k Finsku, ale mají právo udržovat si švédský jazyk i kulturu. Navíc byly Ålandy prohlášeny za neutrální, takže je zakázáno z ostrovů dělat vojenskou základnu.

Shrnutí

Finsko bylo dost dlouhou dobu pod švédským královským dohledem, později pak více jak jedno století velkoknížectvím, kdy bylo pod ruským velením. Málem se stalo královstvím, ale z toho nakonec sešlo a tak je to dnes republika. Za posledních sto let se Finsko také dost hledalo, díky své poněkud nešťastné poloze vedle ruského obra si muselo svými lokty udělat pro svoji hru prostor, ostatně známe to z hokeje. Je nutné také říct, že z finského obyvatelstva se občas profilovaly extrémně polohované skupiny, ať už to byly fašistické tendence nebo snahy o socialistické dělnické fungování státu a následnou občanskou válku. Jestli to bylo vždy ze snahy zbudovat jednotu a nezávislost nebo jestli to byla snaha jednou s Ruskem vyjít, podruhé se mu postavit, je složité říct.

Snažil jsem se sebrat poznatky a poskládat je trochu jinak než jak by se to dělo v nudném dějepisu. Pokud se mi to nepodařilo, omlouvám se. Musím také říci, že nejsem na evropské dějiny 20. století odborník, takže pokud jsem se dopustil nepřesnosti, rád chybu po konzultaci napravím. Stačí napsat komentář.

Velmi přehledně je poslední dění ve Finsku popsáno v Severských listech, článek sice není zcela aktuální, ale dění dvacátého století zpracovává do velmi čtivé podoby. Také přikládám odkaz na Historický magazín České televize.

Severské listy - 90 let nezávislosti Finska 1917 - 1997
Česká televize - Historický magazín: Juha Paasikivi, Urho Kaleva Kekkonen

Lappeenranta, Mälkiä - kanál Saimaa.

Urho Kaleva Kekkonen byl finský politik, premiér a v letech 1956 - 1981 byl prezidentem Finska. Je nejdéle sloužícím prezidentem v historii Finska a v anketě Velcí Finové (2006) obsadil hned 3. místo. (zdroj: http://www.wikipedia.cz)

Dnes a tady

Dnes jsou Finové celkem dobře vyprofilovaný národ. Vlastně bych ani nevěděl, čím bych měl začít, pokud bych chtěl začít vyjmenovávat všechny ty detaily, na které jsou Finové hrdí a na které vzhlíží jako na zlaté tele. Ať už to jsou obyčejné věci jako finské mléko, finský sýr, ať už to jsou mobily Nokie nebo pneumatiky Nokian, výrobce elektrospotřebičů Helkama nebo Fiskars, jsou na sebe hrdí. V historii také mělo Finsko štěstí na to, že v jejich čele stálo plno osobností, které se na dnešním životopisu Finska dost silně podepsali. Ať už to byl Carl Gustav Mannerheim, Juho Paasikivi, Urho Kaleva Kekkonen nebo ... třeba Mika Häkkinen.