Chtěl jsem psát vážně míněný cestovatelský blog o Finsku. Bohužel se to ale zvrtlo a někdy tak můžete mít pocit, že je to všechno jedna velká komedie. Nenechte se zmýlit, je to jenom atraktivní obal. Uvnitř je ten nejlepší mix pravd a objektivních skutečností!
"Léto podle našich představ!" Asi tak by mohl znít slogan finské agentury pro cestovní ruch. Ikdybyste se dali na modlení, léto sem nedostanete, ... ani párem sobů.
Kostely ve Finsku působí tak nějak lehce, jemně, odlehčeně.
Vzpomínám si, jak jsem před doslova pár týdny smolil článek o létu, bylo to někdy kolem 20. června, a já si nebyl jistý, jestli už léto tady nahoře máme, či nikoli. Bylo to takové celé nejasné, na přímém slunku celkem teplo, ale jinak všudypřítomné jaro s odpovídajícími teplotami a člověk se opravdu zapotil spíš jen v sauně nebo v autě za sklem.
Klasický výhled z balkonu v letním období.
Jelikož mě moje milá včera ujistila, že léto je pryč, nastal ten správný čas o létě napsat. Ta úvodní slova vyrvaná z Březíkova textu (pozn. aut.: Zůstaň tady léto, text Jiří Březík) by se tady měla zakomponovat do národní hymny, jelikož s létem je to tady poněkud nedořešené. Po letošním srpnu mám pocit, že uzavřením bilaterálních smluv mezi Českem a Finskem by se mnohé vyřešilo. Voda na březích jezer cáká až na piknikovou trávu a v Česku se práší prej i pri zalévání. Proč nevyvážet srážky a dovážet trochu Afriky sem nahoru? Po methylové aféře v Česku by se dalo uvažovat i o vyškolení české kotliny v oblasti prodeje, dovozu, vývozu a možná vlastně všeho, co se týká alkoholu. Ani s létem ani s alkoholem to tady není jednoduché, proto se s těmito komoditami tady zachází velmi opatrně a nikdo se je nesnaží ošulit. Věci jsou tak, jak jsou. Buďto to akceptujete, nebo ne. Take it or leave it - ber nebo nech být.
Pohled od katedrály směrem k poloprázdnému parkovišti,nad stromy klasicky naskládané různě obarvené vrstvy mračen. A někdy i zaprší...
Po krátkém třítýdenním pracovním výletě jsem se v sobotu čtvrtého vrátil zpátky do Finska a moje srdce se skoro radostí rozskočilo. Konečně si můžu obléct kraťasy a triko a chodit po městě aniž bych byl slitý potem od hlavy až k patě, celou dobu mě ovívá ledový severský vítr a já citím všudypřítomnou svěžest, podstatně svěžejší svěžest než vám dovede nabídnout ledová žvýkačka Orbit nebo parfém ICE od Mexx. Televize je plná svěžesti, v každém druhém nápoji, jídle či parfému na vás číhá svěží svěžest, kromě přátelské leč většinou rakovinotvorné chemie, ale pro tu opravdovou svěžest se musíte vydat v srpnu do Finska.
Ulice Vládní, pohled od katedrály ikdyž by se dalo říct od kostela. Za první ulicí napříč vlevo hotel Cumulus, dále po levé straně nákupní centra, restaurace Amarillo, prázdné náměstí a v pozadí les, jako klasický "vyvažující" prvek každého finského města.
V noci se nebudím horkem a konečně přes sebe můžu natáhnout duchnu. Ba dokonce včera jsem musel konstatovat, že by to možná bylo i na svetr. Taky že jsem si jej večer oblékl, když jsem se naivně chtěl projít po přístavu a vítr do mě bušil tak silně, že jsem si připadal jak plachetnice. "Ideální léto, přesně na to jsem se těšil!". Dostalo se mi zcela včeříkající němé odpovědi od mé milé, která odpovídala spíše velmi přísnému pohledu ostřelovače. Ta běžela přímo od dveří obchodu k autu, celá modrá a klepala se zimou. "Jsi si jistá, že jsi opravdu Finka?" dobíral jsem si ji. Následovalo anglické "No comment". Jak to tak vypadá, léto je ve Finsku kratší než jsem si myslel.
Katedrála Mikkeli. Mikkelin tuomiokirkko.
Náměstí obklíčené ulicemi Hallituskatu, Porrassalmenkatu, Raatihuoneenkatu a Maaherrankatu. Neptejte se mě, prosím, na překlad. Na každém správném finském náměstí v létě stánek s jahodami. Žlutá budova v pozadí je radnice.
Celou dobu jsem čekal na něco úžasného, obrovského, co mi sebere vítr z plachet a já sednu takříkajíc na zadek, prostě to úžasné finské léto, tak, jak se o něm všude píše. Jenže, přátelé, buďme k sobě upřímní a přiznejme si, že se píší různé věci a jen malá část z toho je pravdou. Dnes ráno, když jsem odečetl z teploměru 11 stupňů pana Celsia, jsem si uvědomil, že jsem letošní léto nejspíš promeškal.
"Vždyť jsem byl pryč jenom tři týdny, neříkej mi, že tady léto trvá 20 dní?" snažil jsem se dozvědět více. "Léto je v červnu a červenci, srpen je už podzim." dostalo se mi typicky finské, strohé odpovědi. "Ahaa, červen bylo léto?" pomyslel jsem si v duchu. Tak to pak chápu. Pak mi došlo, že na pořádnou zimu je potřeba se připravit, proto se tady s přípravami začíná tak brzy. Tak nějak právě od prvního letního dnu, myslím. Pomalu ochladit zemskou slupku, jezera a všemu živému dát na vědomí, že je potřeba nastřádat zásoby v podobě tuků a připravit se na sníh. Já na tucích již pracuji. Talvi tulee nebo-li zima přichází!
Autobusové nádraží a nákupní centrum na místě dnešního nákupního centra Stella. Doba se mění a tak i vzhled a nafoukanost nákupních center.
Chtěl jsem včera něco podniknout, užít si tedy srpnové léto a po dlouhé době se porozhlédnout po kraji. Tak jsem si sednul na koberec a začal jsem se probírat tunami letáků a brožur, které z místních informačních center odnáším po taškách.
Mexičan či Španěl, kdoví. Nicméně finská restaurace finského původu s finským vedením vedené jiným finským vedením, jeden z mnoha článků obchodního družstva eepee (www.eepee.fi), kam patří mnoho dalšího ze sektoru služeb.
Asi u třetí brožury, kdy jsem se zakoukal do oblasti Laponska, tak trochu z ruky, na mě moje milá vyhrkla: "Víš, jako nechci ti kazit náladu, můžeš stále něco navrhnout, ale já jsem se už stejně rozhodla." V tom momentě mi bylo jasné, že můžu všechny brožury hodit zpátky do skříně, zapomenout na daleké parky, muzea a pamětihodnosti, protože plán je jasný. Jelikož jsem optimista, k tomu navíc stále naivní optimista, začal jsem diskuzi o tom, že bychom mohli podniknout něco venku, v přírodě, nebo se vydat k nějakému kostelíku. Už jsem se ale zmínil o rovnoprávnosti žen a pozici žen ve finské společnosti, takže... majoritních 51% rozhodlo a jelikož jsem chtěl zachovat příměří, my jsme se tentokrát (pro změnu, tentokráte opět po rozhodnutí mé milé) vydali do Mikkeli.
Tady doma platí "My castle, my rules" nebo-li "Můj hrad, moje pravidla". Já se jen těšil na to, až se udělá pěkně a já jí budu moci vmést do tváře fakta a postěžovat si o tom, jak jsme promarnili pěkný den v blbém městě. Bohužel, večer při návratu domů, když mi mávající stěrače před obličejem uklízely výhled na mokrou vozovku, na které se zrcadlila ocelově šedá oblaka, jsem musel v autě konstatovat "Hm, zase jsi měla pravdu". Umím prohrávat a tak jsem večer uznal, že opět byl její plán vhodnější.
Nákupní centrum Stella. Nákupní centrum roku 2012.
Můj klasický posez v restauraci. Tak, co si dáme... hm, pěkné... moc pěkné ... hm, tak pro mě vodu :)
Mikkeli je rozkošné město. I přes poledne jednoho normálního pracovního dne je dost klidné na to, abyste bez stresu zaparkovali na poloprázdném neplaceném parkovišti a pak se vydali do 5 minut chůze vzdáleného nákupního střediska.
5,70 - 6,00 - Margarita za skoro-osm.
Nemyslete si, že žijeme nákupy, vůbec tomu tak není. Musíte si uvědomit, že Finsko je - co se obyvatel týče - jednoduše malé. Od toho se pak odvíjí i možnosti, služby a všechno, co do vašeho života zasahuje. I proto je výlet do 101 kilometrů vzdáleného města normální záležitostí, protože ve vašem sídle nic neseženete, pokud ano, tak výběr je omezený a ceny nepříznivé. Stejně tak tomu je, když sháníte práci. Dojíždět do práce 85 kilometrů tam a 85 kilometrů zpátky je zcela běžné, dokonce jsem se dozvěděl, že "...to není ani tak moc."
Katedrála Mikkeli
Cestování po Finsku je navíc celkem klidné, protože doprava je velmi plynulá, kolony jsou tady tak časté jako tropické teploty a silniční síť je velmi zdařilá vzhledem k tomu, jak je Finsko velké a jak je místní oblast komplikovaná všudypřítomnými jezery. Kde se nevyplatí postavit most, zařídí vám vláda převozníka, tzv. lossi.
Z mapy zobrazené výše musí být patrné, jak jednoduché je výletování po finských městech. Turku, Tampere a Helsinki možná budou složitější, pokud jde o orientaci a provoz, nicméně zatím všechna města, která jsem turisticky navštívil, byla uživatelský velmi příjemná, včetně pološvédské Vaasy.
Den utekl jako voda, přemísťování se mezi nákupními centry a obchůdky vždy vyžadovalo několik desítek metrů chůze po venku, takže déšť nedéšť, den jako stvořený na nákupy, nebo spíš nákupní horečka jako stvořená pro profoukaný propršený den. Navečer moje milá naplánovala koulování, takže jsme se vydali k bowlingové dráze, která se nacházela v areálu univerzity v Mikkeli.
Areál Vysoké školy Mikkeli. Mikkelin Amattikorkeakoulu.
Když jsme k aerálu přijížděli, měl jsem pocit, že jsme se zatoulali a projíždíme vítkovickým areálem v Ostravě, zděné nízké budovy plnily v minulosti nějaké industriální funkce. Otrokovičáci by nejspíš měli pocit, že jsou na Baťově. Pokud byste se rozhlíželi a hledali nějakou ceduli s nápisem Bowling, mohlo by se vám také stát, že se tam budete rozhlížet ještě dnes.
Vchod do bowlingové dráhy se (skoro) nedá přehlédnout. Stejně tak jako nevšudypřítomné poutače s nápisem KIELAHALLI...
Ve Finsku sice fungují slovíčka jako sori, okej ale bowlingová hala je jednoduše kielahalli. Jelikož cena 21 eur za hodinu taky zrovna nebyla lidová, nicméně na finské poměry jednoduše normální, ukouleli jsme se málem k smrti, tedy prokouleli jsme celou hodinu a já jsem ukončil den jasným vítězstvím. Tak a můžeme domů.
Nebylo pochyb, že vyhraje.
Bylo něco málo před osmou hodinou a venku se šeřilo, už ani s tím světlem to není tak skvělé jako tomu bylo ještě v polovině července, takže když jsme po deváté hodině přijeli do Přístavní ulice a já si šel vyfotit Tycho de Brahe, byla taková ta typicky severská modro-šedá tma. Ani jedno ani druhé, prostě něco mezi tmou a dnem.
Savonlinna, přístav: Tycho de Brahe, Saimaa Travel. Loďka brázdící jezero Saimaa, občas zakotví, lidi se projdou a ráno se plaví dál.
Vítr se mnou tak cloumal, že jsem nechtěl ničit deštník a nechal se lehce zmoknout, nahodil jsem si přes ramena svetr, zanechal auto na šotolinovém parkovišti s mnoha výmoly a vydal se do bytu. Když jsem odcházel od auta, došlo mi, že jsme toto léto - díky nízkým teplotám - spolu s Astonem Juniorem (pozn.: tak jsem pojmenoval modrou Corsu) přestáli i bez ventilátoru na chladiči, který se přestal točit někdy začátkem května. Jak jsem si tak vykračoval po namoklém chodníku, zasmál jsem se nad úvahou "A přece se chladí, i když se netočí!". Galileo by mě pochválil.
Savonlinna. Menší lokálky typu Punkaharju, Paul Waahl a Heinävesi, které obeplouvají pouze okolí města.
Prázdná temná ulice a drobné kapky deště, které mi díky poryvům větru přistávaly na obličeji a do toho všeho šedo-modrá oblaka, která se vznášela těsně nad hlavou. To je to pravé finské léto, lehce tragické, hodně melancholické, ideální prostředí pro krimiromán nebo detektivku. Za rohem muž v tmavém kabátu, který právě odhodil cigaretu a otočil se zády k větru. Dramatická atmosféra plná napětí, větve bříz mávající na všechny strany jakoby chtěly pryč a neklidné jezero, které se každou chvílí nejspíš vzedme a zalije ostrovní město.
Savonlinna. Vlevo nově přemístěná budka informační kanceláře, autopůjčovna Herz, vpravo muzeum v parníku, v pozadí Tycho de Brahe.
Zabouchnul jsem za sebou dveře jednopokojového bytu ve čtvrtém patře a začal vybalovat nákup. Spokojený se svým úlovkem jsem na kuchyňskou linku položil nový sendvičovač, který jsem po dlouhé úvaze zakoupil v elektroobchodě Gigantti. Toto elektro ovšem se slovem gigantický nemá nic společného, jednoduše obyčejné elektro jako na Vodní ve Zlíně. Bude se hodit na teplé svačiny, pomyslel jsem si. Hlavně teď, když nám tu teď skončilo to léto...
Sepsáno 9. srpna 2012. Publikováno v neděli 23. září, za stejného počasí jako bylo tehdy.
--- Můžeš věřit nářkům, bez tebe, že nelze žít. V nejhorším pak, jářku, nebudeme léto mít.
Nadpis
hovoří za vše. Nedělám si srandu. Závorku v nadpise ignorujte, jsem opravdu na dně. Teď
se to k večeru zlepšilo, ale dlouhodobě je to pod psa. Vlastně pod soba!
Proto jsem se konečně dokopal k dalšímu článku. Zažívám něco, co bych
opravdu každému, kdo má pocit, že jeho život je nudný, vřele (vlastně ledově – jsme přece na severu) doporučil.
27. října. Jezero Peränne, jihozápadně od Ähtäri
Kde jsou
nějaké zprávy o zimě? Nikde! Částečně za to může i můj táta. Volali jsme si
onehdá na skypu a já mu říkal, že pěkně sněží a jak to dobře vypadá na zimu. Jediným problémem tehdy bylo, že mělo přijít citelné oteplení. Táta bere věci důsledně a tak mi posledně na skypu řekl, že jestli chci věrně sledovat vývoj
počasí tady, měl bych článek tedy čistě hypoteticky smazat, pokud to tedy roztaje.
Hm, takže je vám teď jasné, kde je článek o sněhu?
29. listopadu. Slunce kolem poledne, cesta Kukeenkyläntie.
Dorazil Kámoš... Dalším
důvodem, proč se už dlouho na mém blogu neobjevil nový článek, může již zmíněný
Kámoš. Teď je to správné místo, abych vysvětlil, o co přesně se jedná: Kámoš je
moje pracovní označení pro výraz kaamos, což
se dá do češtiny celkem přímočaře přeložiti - jak by řekl pan kníže Karel - jako
polární noc. První byste se mě asi zeptali, co to tady blábolím o polární noci,
tu tady v těchto zeměpisných šířkách nemáme. To ne, ale již zmíněný kaamos se vztahuje i na následky člověka
a reakci na nedostatek světla. Před týdnem jsem na skypu ještě s rodičemi
vtipkoval o tom, jak se tady na jejich zimní deprese těším a … jak to tak
vidím, změna je život a Kámoš je změna. Ve finštině slovo kaamos tedy označuje i (ne)veselé vedlejší účinky temna, které se
v těchto dnech kolem finských podmáčených močálů hojně vyskytuje. Dovolte mi citovat z internetové encyklopedie: http://cs.wikipedia.org/wiki/Polární_noc
29. října. Jezero Ouluvesi, asi 200 metrů od hlavní cesty 68, Ähtäri
„Vliv absence světla na oblast polární noci. Době
bez slunečního světla se přizpůsobuje i život v těchto oblastech (např. migrace
některých živočichů), má dopady i na lidskou psychiku (solipsismus). Například
cca 2/3 pracovníků polární stanice Amundsen-Scott během zimy odjíždí. Během
polární noci nastávají optimální podmínky pro pozorování polární záře, jelikož
ta není přesvícena slunečním světlem.“
Nevím, co
přesně autor myslel hláškou, že se
přizpůsobuje i život v těchto oblastech. Nejvíce mě urazilo to slovíčko se, jelikož se předzimní polární deprese
právě týká i mne, takže se zrovna musím přizpůsobovat já! Jestli myslel to, že zkrátka musíte doma furt svítit, nebo že
si venku bedminton prostě nepinknete, protože byste víc hledali míček jak
doopravdy hráli?
18. listopadu, 7:32. Tehdy se rozednívalo po 8. hodině, dnes je to až kolem 9. hodin
y
Nebo tím myslel autor to, že máte chuť to dnes (opět!) zabalit a zalézt
zpátky do postele… ? A že má vliv i na lidskou psychiku? Skvělá hláška, asi jako bacha déšť je mokrý. Po
posledním týdnu chápu i všechny severské notoriky i jednu nedaleko bydlící sousedku,
která je neustále na šrot. Říkám jí Crazy Lady - vypadá tak, chová se tak. Dnes se tu stavila, první nám chtěla prodat svoje kresby, pak si od nás chtěla zavolat taxi... kámoš s ní taky pěkně cvičí. Minule u místní diskotéky dopíjela odložené lahve. Dnes je to poprvé, co mám chuť se jednoduše... opít!
A že cca 2/3 pracovníků polární stanice během zimy odjíždí? Srabi! To si přece
jako zodpovědní občané žijící na severu nemůžeme dovolit! Krize nekrize, Euro
je mrtvo, ať žije Euro!
3. listopadu. Pár dnů v kuse tady bylo správně mlhavo.
Kámoš in Ingliš Lépe je
Kámoš popsaný na anglické verzi Wikipedie, která o polární noci hlásí toto:
„The period of polar night can trigger depression
in some people. People who suffer from seasonal affective disorder are
particularly susceptible to these conditions. The polar night may also be
implicated in some instances of solipsism syndrome.“ Dále pak Wikipedie navazuje a dodává, že „Solipsism syndrome is, by extension, the
overwhelming feeling that nothing is real, that all is a dream. Sufferers
become lonely and detached from the world and eventually become completely
indifferent.“
3. listopadu, louka a lesy za domem zahalené do mlhy.
Volně přeloženo
pak znamená: Polární noc může vyvolat deprese, pokud máte deprese sezónního
charakteru (např. každé úterý), tak se ještě více tyto stávající deprese vykývnou
(takže úterý a pátek) v těchto otřesných severských podmínkách. Také prý jaksi
může Kámoš souviset se syndromem solipsismu, což je asi pocitově stejná situace jako
když žena totálně vytočí muže a ten jen z posledních sil zařve „No to se
mi snad jenom zdá?!“ Pokračuje to ještě správně filozofickým popisem, že je to
ten uchvacující pocit, že nic není reálné a že všechno je jen sen (…že by
pocit, který zažijete při řízení nového Citigoučka?). To mi opět vrhlo před oči
obraz Ostravy, takový ten obyčejný den se špatnými rozptylovými podmínkami,
centrum zahalené do neeko-mlhy a vidím sebe jak kráčím tou špinavou ulicí
Reální na svou Alma Mater. To jsem taky dost často míval pocit, že se mi to snad jenom zdá. Wikipedia dodává, že majitel tohoto
syndromu se pomalu ale jistě stává osamělým a odtrženým od světa a
v poslední fázi absolutně netečným. No hurááá, konečně jsem přišel na to,
co mi je! Takže nejsem líný, mám jenom Kámoše!
17. listopadu. Aspoň, že se občas podaří nějaký západ slunce, jako zpetření nudy.
Dělání dělání, všechny smutky zahání Čím to
začalo? No, vlastně si už ani nevzpomínám. Špatná paměť a zapomínání je totiž
jedním z několika ukazatelů, jak si stanovit Kámošovu diagnózu. Dnes jsem
se pořádně nadopoval vitamínem D, který vám tady v zimě rozhodně bude
chybět – a vzpomněl jsem si, co že jsem to asi už týden chtěl udělat. Jooooo,
napsat článěk na blog, takže potvrzuji – ztráta paměti, tak bacha na to.
30. listopadu. Sněhulák si dal "na hubu", iglu ještě stojí.
Co jsem to
jenom chtěl…, jo už vím. Čím to začalo! Nejspíš asi trapným nácvikem na zimu, kdy
nasněžilo asi 15
centimetrů nádherného sněhu první jakosti a za dalších
24 hodin začalo tát. Ale ne tak nějak slušně normálně, jak by mělo tát na konci listopadu ve
Finsku. Opalovačka hadra, Kanáry se skoro potopily závistí – tady na severu prostě
plus 7 stupňů, machrovačka ve velkém! Sněhulák do rána zkolaboval, spadnul doslova na
hubu, tedy přímo na mrkev. Na rozdíl od sněhuláka, naše společně zbudované iglu bylo správně nadimenzováno na
finské demoverze teplozimy, takže vydrželo skoro o čtyři dny déle. Sklep jsme
s Lillou nekopali, takže teď je na místě iglu jenom správně podmočená
základní bahno-deska. Chtěli jsme rychlé bydlení pro mladé - jak rychle jsme ho
získali, tak rychle jsme ho ztratili.
30. listopadu. Taje, ... a myslím, že je to i vidět.
Nechej si poradit od Finů! Už jsem
myslel, že jsem ztracený, když v tom mi napsala Anniina. Komentovala můj
status na facebooku, kde jsem si stěžoval, že zimní deprese udeřila. Hned místo pozdravu mi
poslala nějaký odkaz, tak jsem kliknul. Pak jsem chvíli nechápal a pak jsem se
začal zajímat a číst. Na první pohled to vypadá srandovně - svítící sluchátka?
Cože to kdože to? Místo kapesní svítilny, svítilna do uší?
Kapesní svítilna EVO2: Ušní svítilna!
Nějaké účinky světlo zajisté má. Ale že si toho
světla všímá přímo i mozek a že ho tělo nevnímá pouze očima, tak to jsem
netušil. Měl bych přestat asi v tom případě nosit čepici, protože mi vrhá na mozek stín, hned jsem si řekl. Na internetových stránkách www.valkee.com
jsem se dočetl, že světlo z toho přístroje jde ušima k mozku,
přes kost pak na něj svítí a stimuluje jej. Tak jsem si říkal, blbá sluchátka, donesl jsem si
z haly pořádnou kapesní svítilnu, která mimochodem běhá na stejný dvanáctivoltový akumulátor jako
ruční vrtačka, a pěkně jsem si to začal tou halogenkou smažit kuželem světla na
čelo. Po půl hodině nic, jenom jsem houby viděl, tak jsem uznal, že v tom
Valkee přeci jen asi nějaká technologie bude.
A kde na tuhle blbinku
přišli? No samozřejmě, Oulu. Zhruba někde tam totiž začíná polární oblast,
takže je jasné, čím se tam vědci na místní univerzitě posledních pár zim
bavili. Věřím tomu, že na pokraji existence se
vědci konečně semkli a vytvořili něco, co je legální, co vám nezničí játra,
plíce nebo co vám nezakážou rodiče (např. sex) a přesto vás to udělá happy.
Tady je odkaz, nic v češtině nebylo, takže tentokráte se podíváte na holandskou reportáž. Holandština je navíc pohodový jazyk, taková srandovní chrochtací němčina, takže když se
zaposloucháte, jádru věci porozumíte:
Když jsem pak hledal více informací o Valkee, zjistil jsem, že i samotné marketingové oddělení jej nejspíš dost často používá. Valkee má celkem správný postup při propagaci tohoto produktu, takový lehce nad věcí s velkou dávkou humoru. Obrázek níže je narážkou na legendární Star Wars a zobrazuje Darth Vadera s přístrojem Valkee. Pod obrázkem zapůjčeným z firemní stránky Valkee na facebooku byl titulek "Umí Valkee pomoci opravdu každému?", čímž si Valkee jednoznačně upevňuje své postavení v boji proti temným silám (a finské potemnělé zimě).
www.valkee.com „The
University of Oulu scientists discovered that our brain, not just eyes, are
sensitive to light. The research localized the OPN3 protein - known as the
light-sensitive photoreceptor protein - in all of the 18 evaluated areas of the
brain [8]. These brain areas include the core areas of serotonin, melatonin and
dopamine production and storage, and play key roles in mood, sleep and
depression. The OPN3 protein is part of the opsin protein family: the same that
is sensitive to light in our eyes.“
9. listopadu. Finsko zase mlží...
Vědci
z Univerzity v Oulu přišli na to, že nejen oči, ale i mozek je
citlivý na světlo. Výzkum odhalil jakýsi protein OPN3 známý jako světlocitlivý
proteinový receptor ve všech 18 hodnocených oblastech mozku. Tyto oblasti také
zahrnovaly klíčové oblasti pro vylučování serotoninu, melatoninu a dopaminu a
jeho ukládání, tudíž mají roli v oblastech nálady, spánku a depresí.
Protein OPN3 je součástí proteinové skupiny opsinů: patří tedy do stejné
skupiny jako protein citlivý na světlo, který je přítomen v našich očích. Jednoduchá rada, říkal jsem si, dám si každé odpoledne po lžičce serotoninu, melatoninu a dopaminu. Jenže, to není jak s rybím tukem, tenhle matroš se blbě shání.
25. listopadu, 14:24. Vyfocené přesně tak, jak to vypadalo.
Vepřové a knedlíky Dost možná
to tedy fungovat bude, ale pojďme na to více věděcky. Co si může běžný uživatel
dovolit podniknout, aby se vyhnul Kámošovi? Udělejte to jako já. Udělejte si
doma knedlo-zelo-vepřo. Koupil jsem pořádné dva fláky masa, říkal jsem si, že mi
přece nemůže nic zlepšit náladu jako správně prorostlé vepřové. Už jsem měl
dost toho severského ovsa a žita a zdravé výživy. K tomu babiččiny hrnkové
knedlíky, tradice se musí uchovat. Jak to dopadlo?
30. listopadu. Výtečné finské vepřové!
No tak k depresi se po
jídle přidala bonusová neskutečná únava, takže k posteli jsem ani
nedošel a skoro jsem usnul na židli u vymeteného talíře. Tudy cesta nevede.
Z deprese mě nedostalo ani včerejší dvouhodinové sledování stěračů při
návratu z letiště ve Vaasa, kdy jsem si do jejich rytmického mávání na
předním skle v duchu pobrukoval. Stěrače mi totiž připomněly metronom a
někdejší hodiny ve zlínské ZUŠ.
27. listopadu. Toho večeru trochu foukalo, 28.11. pak pár míst ve Finsku bylo bez elektřiny.
Příznaky vs. přízraky. Ještě, že
Lilla je tak šikovná a našla mi na internetu nějaké návody, jak si
diagnózu Kámoše stanovit a následně jak s touto rádoby nemocí bojovat: Tunnistakaamosmasennus!
12. listopadu, 8:10.
Problémy se
zimní únavou či náladovostí má podle článku asi čtvrtina Finů, jen u malého procenta se ale
dá hovořit o skutečných problémech, které můžeme označit za deprese. Jak tedy poznáte,
že máte Kámoše?
21. listopadu. Chvilkové zaváhání Finska - sníh.
Jaro, léto, podzim, zima, ve Finsku je vždycky príma! - melancholie nebo deprese
-problémy se spánkem
-obecná nečinnost a nechuť
k jídlu
-přejídání
-chuť na sladké, čokoládu a
bílé pečivo
-útlum poznávacích funkcí jako
je snížená pozornost nebo zhoršená paměť
-problémy sociálního charakteru
– problémy vycházet s druhými
-podrážděnost a apatie
-abnormálně zvýšený sexuální
chtíč nebo jeho abnormální útlum
24. listopadu. Opět bez sněhu, aspoň můžu hrabat listí.
No, když se
tak na to dívám, mám pocit, že asi každý z nás alespoň někdy zažil Kámoše
a dost možná to bylo třeba uprostřed léta. Vzpomínám si, jak jsem byl
melancholický v depresích když jsem dopisoval svoji závěrečnou práci o
jakémsi Dürrenmattovi. V noci jsem vůbec nespal – dělal jsem totiž tehdy
noční v Bellhouse, na jídlo jsem občas neměl ani chuť, protože pro
zaměstnance vařili pořád ty samé blafy. Jenže pak mě vyhládlo, tak jsem se
vrhnul na Fish&Chips a neskutečně jsem se přejedl (ze stresu, že další týden pak budou zase jenom blafy), a pak jsem to zabil tabulkou čokolády; navíc v hotelu byly bílé tousty každý den. Vůbec jsem si nepamatoval, co se během noci v hotelu dělo, dny se mi slévaly v jeden, měl jsem problémy
vycházet s druhými, protože okolo žádní druzí nebyli a když ano, byli to
např. kočovní Irové (tedy místní Cikáni), kterým utekly koně a běhaly nám po parkovišti.
Podrážděnost byla střídána apatií, kdy jsem chtěl jednoduše z recepce odejít a
nechat to tam těm Indům třeba spadnout na hlavu. No a to poslední – ráno jsem
padal únavou tak, že jsem skoro nevěděl, jak na tom vlastně se svojí sexuální
orientací jsem.
9. listopadu, nádherně růžovo. Ale proč? Růžové mraky asi...
Když jsem
četl příznaky, tak jsem si opravdu vybavoval nějaké momenty z posledního
týdne, které se popisu Kámoše podobaly. Absolutní nechuť dělat cokoli se
střídala s tím, že jsem byl demotivován únavou a neúspěchem. Již delší
dobu si nemůžu zapamatovat nic nového z mé finské učebnice a tak spíše
poslední dva týdny jen opakuji než bych se dostal někam dál. Taky jsem u sebe
pozoroval ten pocit, že stačí málo a hned prskám jak prskavka. Myslel jsem jen,
že jsem unavený, … ale týden v kuse podrážděný? Prskal jsem dost často a
někdy i bez důvodu. Spaní? Poslední týden jsem noc trávil tím, že jsem
v posteli válel na místě sudy, převaloval jsem se a nad ránem jsem se
každou půlhodinu vzbudil, abych zkontroloval nemovitost: vylezl jsem
z postele, prošel se po domě, podíval se z oken do tmy a zalezl do
postele. Nejhezčím momentem je něco podobného jako ten popisovaný syndrom, kdy si najednou
člověk připadne mimo: z ničeho nic mi hlavou prolétla myšlenka, proč je venku tma,
jestli je už noc a měl bych jít spát. Jenže na hodinách bylo 16:25. Pak jsem si
snažil vzpomenout, co jsem dělal včera … a kdy vlastně naposledy bylo světlo.
Upřímně, občas jsem měl ten pocit, že na něčem jedu. Tak trochu vytržený
z kontextu. Takže pokud chcete zažít pocit, který prý zažívají kosmonauti po
delší době v kosmu, domluvte si návštěvu svého Kámoše a stavte se tu.
Jak Kámoše odstřelit?
24. srpna. Ostrava, Nashville, Lilla-Maria po šťouchu.
anebo takhle... ?
Kterýsi den v červnu, Tuuri, Finsko. Nikdy jsem nebyl v armádě, k útoku jsem ale připraven.
Můžete zainvestovat a koupit svítící sluchátka. Co dál? Iltalehti radí:
Výživné a pravidelné
stravování (osobní rada - vyhněte se těžkým jídlům, knedlíkům)
Vitamíny: C, B, D, kyselina
listová, navíc prej D3 se má brát celý rok; dále pak A a E, Zinek, Kalcium,
Omega nenasycené mastné kyseliny: poměr mezi Omega-3 a Omega-6 by měl být 2:1, takže odměrku a šup šup. Shrnutí
– co jíst: ovoce a zelenina, nejlépe čerstvé; celozrnné pečivo, maso, mléčné
výrobky, ořechy, vejce, fazolové lusky, fazole, luštěniny, tučné rybí maso, dále plnotučné mléko, játra, máslo, sýr, houby, dýňové semínka.
Pryč z jídelníčku:
pšenice, rýže, cukr, sladkosti, čokoládovinky, sladké dezerty, pečivo obecně a
tzv. soft drinks (Coke, Fanta, Sprite a podobné sladké blbinky), omezit
bufetové stravování, alkohol a kofein – tedy pro většinu z nás nepít kávu.
Předchozí seznam raději
nahradit těmito produkty: bílý čaj, zelený čaj, roiboos, přírodní džusy bez
přidaného cukru, čokolády s vysokým obsahem kakaa (75% a výše), čerstvé a
sušené plody a ovoce, ořechy a semínka (všechno s rozumem, samozřejmě ne
kilo arašídů denně!)
Cvičit pravidelně: postačí
rychlá svižná chůze, nevymlouvat se na špatné počasí nebo nedostatek času.
Zajděte do obchodu pěšky a dotáhněte 12 krabic mléka na rameni domů. Želechovice - Paseky, vám stačí 8 krabic, máte to daleko.
Okysličte tělo. Stačí na pár
minut vyjít na čerstvý vzduch a protáhnout se.
Rozmazlujte se! Dopřejte svému
tělu klid a pohodu, večerní mandlová koupel (nebo cokoli jiného, co vám voní - ne aby to bylo pivo),
dlouhá sprcha, zkrátka taková ta pohoda, svíčičky, olejíčky. Chlapi,
pusťte si shrnutí letošní sezóny rally nebo formule.
Přešroubujte si žárovky skomíravky a
používejte doma pořádný zdroj světla!
Přestaňte kouřit!
Buďte společenští - nenuťte se, ale nebuďte líní. Šak aj v hospodě si můžete dát čaj.
3. prosince, řeka Inha u splavu, vedle hlavní silnice Pihlajavedentie.
A víte, co pomůže nejvíce? Postěžujte si ostatním, jak je vám
špatně. Sdělené trápení je poloviční trápení. Aspoň teda mně se ulevilo. Mezitím už navíc před jedenáctou vyšlo slunko, obloha modrá, vymetená, nádhera. Kámoš zmizel a doufám, že se
dlouho neukáže. Preventivně jsem si lupnul
30 mikrogramů Déčka (což je 600% průměrné denní potřeby) a tak se má nálada přehoupla do absolutní mánie.
3. prosince. Na severu Finska zapadlo na dlouhou dobu slunko. Dnes jsem navíc podniknul u příležitosti výjimečně nádherného počasí dvě procházky, takže následují krátké popisy a fotografie. Při té druhé procházce jsem měl sluchátka na čepici a rval jsem si do uší finskou konverzaci z poslechu, tak jsem zabil dva soby jednou ranou.
10:56, to je prakticky čas, kdy slunce vychází, tedy kdy je z našeho dvoru možné jej vidět. Slunko začalo lehce olizovat vrcholky stromů, ale celkem brzy se unavilo a tak zase zalezlo. Pokud chcete být venku zrovna když svítí, musíte si vybrat slunečný den a navíc musíte být ve správnou dobu venku. Ta doba je asi 3 hodiny.
Křižovatka, kterou už nejspíš znáte z předchozích příspěvků. Silnice, ačkoli vypadá suše, je celkem pěkně namrzlá. Vpravo fabrika Fiskars, vlevo... celkem nic, kdesi v lesích místní letiště pro ultralehká letadla.
Most u řeky Inha. Pokud je slunečný den a vy někam potřebujete zajet autem, můžete si být jisti, že vám to při řízení vadit bude. Ze začátku jsem měl pocit, že jsou všichni řidiči slušní a zdraví rukou. Omyl. To si jenom zakrývají oči rukou, aby viděli, kam se řítí.
Posezení u řeky Inha. Vpravo ven z obrázku je u cesty parkoviště / odpočívadlo. Tady na té dřevěné konstrukci byla ještě další konstrukce a na té se údajně podle Lilly praly v řece koberce. Ochrana přírody se ale rozmohla, takže zvyky se mění.
Pohled na sluníčko v 11:23.
Za tím lesíkem vpravo v zatáčce bydlím.
A tak je tady na samotě skoro každý. Vesnice v tom pravém slova smyslu jak ho máme v představách my, tu není. Každý druhý dům je tu tak trochu Na samotě u lesa. I kvůli tomu, že poslední dva měsíce "... chčije a chčije".
Slunko nad sousedovým domem v 11:52.
Toto je pohled na dvůr, kdy je slunce nejvýše. Na trávu už nikdy nesvítí a hádám že tak další minimálně měsíc nezasvítí. Proto se taky na dost místech sníh drží tak neskutečně dlouho, stejně tak led na cestě ve stínu!
13:36
Pohled z louky na západ v 15:11
Výjimečně dnes mrzlo.
Jeden z důvodů, díky kterému stojí za to s Kámošem bojovat.
Asi u třetí brožury, kdy jsem se zakoukal do oblasti Laponska, tak trochu z ruky, na mě moje milá vyhrkla: "Víš, jako nechci ti kazit náladu, můžeš stále něco navrhnout, ale já jsem se už stejně rozhodla." V tom momentě mi bylo jasné, že můžu všechny brožury hodit zpátky do skříně, zapomenout na daleké parky, muzea a pamětihodnosti, protože plán je jasný. Jelikož jsem optimista, k tomu navíc stále naivní optimista, začal jsem diskuzi o tom, že bychom mohli podniknout něco venku, v přírodě, nebo se vydat k nějakému kostelíku. Už jsem se ale zmínil o rovnoprávnosti žen a pozici žen ve finské společnosti, takže... majoritních 51% rozhodlo a jelikož jsem chtěl zachovat příměří, my jsme se tentokrát (pro změnu, tentokráte opět po rozhodnutí mé milé) vydali do Mikkeli.
