Zůstaň tady léto!

"Léto podle našich představ!" Asi tak by mohl znít slogan finské agentury pro cestovní ruch. Ikdybyste se dali na modlení, léto sem nedostanete, ... ani párem sobů.

Mikkelin tuomiokirkko - Katedrála Mikkeli uvnitř. mikkelinseurakunnat.fi

Zůstaň tady léto,

říct chci jednou větou víc,

zkus ještě chvíli.

Stůj, vždyť nejsi z módy,

příznivci by ódy své

ti nesložili.

Kostely ve Finsku působí tak nějak lehce, jemně, odlehčeně.

Vzpomínám si, jak jsem před doslova pár týdny smolil článek o létu, bylo to někdy kolem 20. června, a já si nebyl jistý, jestli už léto tady nahoře máme, či nikoli. Bylo to takové celé  nejasné, na přímém slunku celkem teplo, ale jinak všudypřítomné jaro s odpovídajícími teplotami a člověk se opravdu zapotil spíš jen v sauně nebo v autě za sklem. 

Klasický výhled z balkonu v letním období.

Jelikož mě moje milá včera ujistila, že léto je pryč, nastal ten správný čas o létě napsat. Ta úvodní slova vyrvaná z Březíkova textu (pozn. aut.: Zůstaň tady léto, text Jiří Březík) by se tady měla zakomponovat do národní hymny, jelikož s létem je to tady poněkud nedořešené. Po letošním srpnu mám pocit, že uzavřením bilaterálních smluv mezi Českem a Finskem by se mnohé vyřešilo. Voda na březích jezer cáká až na piknikovou trávu a v Česku se práší prej i pri zalévání. Proč nevyvážet srážky a dovážet trochu Afriky sem nahoru? Po methylové aféře v Česku by se dalo uvažovat i o vyškolení české kotliny v oblasti prodeje, dovozu, vývozu a možná vlastně všeho, co se týká alkoholu. Ani s létem ani s alkoholem to tady není jednoduché, proto se s těmito komoditami tady zachází velmi opatrně a nikdo se je nesnaží ošulit. Věci jsou tak, jak jsou. Buďto to akceptujete, nebo ne. Take it or leave it - ber nebo nech být.

Pohled od katedrály směrem k poloprázdnému parkovišti,nad stromy klasicky naskládané různě obarvené vrstvy mračen. A někdy i zaprší...

Po krátkém třítýdenním pracovním výletě jsem se v sobotu čtvrtého vrátil zpátky do Finska a moje srdce se skoro radostí rozskočilo. Konečně si můžu obléct kraťasy a triko a chodit po městě aniž bych byl slitý potem od hlavy až k patě, celou dobu mě ovívá ledový severský vítr a já citím všudypřítomnou svěžest, podstatně svěžejší svěžest než vám dovede nabídnout ledová žvýkačka Orbit nebo parfém ICE od Mexx. Televize je plná svěžesti, v každém druhém nápoji, jídle či parfému na vás číhá svěží svěžest, kromě přátelské leč většinou rakovinotvorné chemie, ale pro tu opravdovou svěžest se musíte vydat v srpnu do Finska.

Ulice Vládní, pohled od katedrály ikdyž by se dalo říct od kostela. Za první ulicí napříč vlevo hotel Cumulus, dále po levé straně nákupní centra, restaurace Amarillo, prázdné náměstí a v pozadí les, jako klasický "vyvažující" prvek každého finského města.

V noci se nebudím horkem a konečně přes sebe můžu natáhnout duchnu. Ba dokonce včera jsem musel konstatovat, že by to možná bylo i na svetr. Taky že jsem si jej večer oblékl, když jsem se naivně chtěl projít po přístavu a vítr do mě bušil tak silně, že jsem si připadal jak plachetnice. "Ideální léto, přesně na to jsem se těšil!". Dostalo se mi zcela včeříkající němé odpovědi od mé milé, která odpovídala spíše velmi přísnému pohledu ostřelovače. Ta běžela přímo od dveří obchodu k autu, celá modrá a klepala se zimou. "Jsi si jistá, že jsi opravdu Finka?" dobíral jsem si ji. Následovalo anglické "No comment". Jak to tak vypadá, léto je ve Finsku kratší než jsem si myslel.

Katedrála Mikkeli. Mikkelin tuomiokirkko.

Náměstí obklíčené ulicemi Hallituskatu, Porrassalmenkatu,
 Raatihuoneenkatu a Maaherrankatu. Neptejte se mě,
prosím, na překlad. Na každém správném finském náměstí
v létě stánek s jahodami. Žlutá budova v pozadí je radnice.

Celou dobu jsem čekal na něco úžasného, obrovského, co mi sebere vítr z plachet a já sednu takříkajíc na zadek, prostě to úžasné finské léto, tak, jak se o něm všude píše. Jenže, přátelé, buďme k sobě upřímní a přiznejme si, že se píší různé věci a jen malá část z toho je pravdou. Dnes ráno, když jsem odečetl z teploměru 11 stupňů pana Celsia, jsem si uvědomil, že jsem letošní léto nejspíš promeškal.

"Vždyť jsem byl pryč jenom tři týdny, neříkej mi, že tady léto trvá 20 dní?" snažil jsem se dozvědět více. "Léto je v červnu a červenci, srpen je už podzim." dostalo se mi typicky finské, strohé odpovědi. "Ahaa, červen bylo léto?" pomyslel jsem si v duchu. Tak to pak chápu. Pak mi došlo, že na pořádnou zimu je potřeba se připravit, proto se tady s přípravami začíná tak brzy. Tak nějak právě od prvního letního dnu, myslím. Pomalu ochladit zemskou slupku, jezera a všemu živému dát na vědomí, že je potřeba nastřádat zásoby v podobě tuků a připravit se na sníh. Já na tucích již pracuji. Talvi tulee nebo-li zima přichází!

Autobusové nádraží a nákupní centrum na místě dnešního nákupního centra Stella. Doba se mění a tak i vzhled a nafoukanost nákupních center. 

Chtěl jsem včera něco podniknout, užít si tedy srpnové léto a po dlouhé době se porozhlédnout po kraji. Tak jsem si sednul na koberec a začal jsem se probírat tunami letáků a brožur, které z místních informačních center odnáším po taškách.

Mexičan či Španěl, kdoví. Nicméně finská restaurace finského původu s finským vedením vedené jiným finským vedením, jeden z mnoha článků obchodního družstva eepee (www.eepee.fi), kam patří mnoho dalšího ze sektoru služeb.

Asi u třetí brožury, kdy jsem se zakoukal do oblasti Laponska, tak trochu z ruky, na mě moje milá vyhrkla: "Víš, jako nechci ti kazit náladu, můžeš stále něco navrhnout, ale já jsem se už stejně rozhodla." V tom momentě mi bylo jasné, že můžu všechny brožury hodit zpátky do skříně, zapomenout na daleké parky, muzea a pamětihodnosti, protože plán je jasný. Jelikož jsem optimista, k tomu navíc stále naivní optimista, začal jsem diskuzi o tom, že bychom mohli podniknout něco venku, v přírodě, nebo se vydat k nějakému kostelíku. Už jsem se ale zmínil o rovnoprávnosti žen a pozici žen ve finské společnosti, takže... majoritních 51% rozhodlo a jelikož jsem chtěl zachovat příměří, my jsme se tentokrát (pro změnu, tentokráte opět po rozhodnutí mé milé) vydali do Mikkeli.

Tady doma platí "My castle, my rules" nebo-li "Můj hrad, moje pravidla". Já se jen těšil na to, až se udělá pěkně a já jí budu moci vmést do tváře fakta a postěžovat si o tom, jak jsme promarnili pěkný den v blbém městě. Bohužel, večer při návratu domů, když mi mávající stěrače před obličejem uklízely výhled na mokrou vozovku, na které se zrcadlila ocelově šedá oblaka, jsem musel v autě konstatovat "Hm, zase jsi měla pravdu". Umím prohrávat a tak jsem večer uznal, že opět byl její plán vhodnější.

Nákupní centrum Stella. Nákupní centrum roku 2012.

Můj klasický posez v restauraci. Tak, co si dáme... hm,
pěkné... moc pěkné ... hm, tak pro mě vodu :)

Mikkeli je rozkošné město. I přes poledne jednoho normálního pracovního dne je dost klidné na to, abyste bez stresu zaparkovali na poloprázdném neplaceném parkovišti a pak se vydali do 5 minut chůze vzdáleného nákupního střediska. 

5,70 - 6,00 - Margarita za skoro-osm.

Nemyslete si, že žijeme nákupy, vůbec tomu tak není. Musíte si uvědomit, že Finsko je - co se obyvatel týče - jednoduše malé. Od toho se pak odvíjí i možnosti, služby a všechno, co do vašeho života zasahuje. I proto je výlet do 101 kilometrů vzdáleného města normální záležitostí, protože ve vašem sídle nic neseženete, pokud ano, tak výběr je omezený a ceny nepříznivé. Stejně tak tomu je, když sháníte práci. Dojíždět do práce 85 kilometrů tam a 85 kilometrů zpátky je zcela běžné, dokonce jsem se dozvěděl, že "...to není ani tak moc."

Katedrála Mikkeli

Cestování po Finsku je navíc celkem klidné, protože doprava je velmi plynulá, kolony jsou tady tak časté jako tropické teploty a silniční síť je velmi zdařilá vzhledem k tomu, jak je Finsko velké a jak je místní oblast komplikovaná všudypřítomnými jezery. Kde se nevyplatí postavit most, zařídí vám vláda převozníka, tzv. lossi.

Näytä suurempi kartta

Z mapy zobrazené výše musí být patrné, jak jednoduché je výletování po finských městech. Turku, Tampere a Helsinki možná budou složitější, pokud jde o orientaci a provoz, nicméně zatím všechna města, která jsem turisticky navštívil, byla uživatelský velmi příjemná, včetně pološvédské Vaasy.

Den utekl jako voda, přemísťování se mezi nákupními centry a obchůdky vždy vyžadovalo několik desítek metrů chůze po venku, takže déšť nedéšť, den jako stvořený na nákupy, nebo spíš nákupní horečka jako stvořená pro profoukaný propršený den. Navečer moje milá naplánovala koulování, takže jsme se vydali k bowlingové dráze, která se nacházela v areálu univerzity v Mikkeli.

Areál Vysoké školy Mikkeli. Mikkelin Amattikorkeakoulu.

Když jsme k aerálu přijížděli, měl jsem pocit, že jsme se zatoulali a projíždíme vítkovickým areálem v Ostravě, zděné nízké budovy plnily v minulosti nějaké industriální funkce. Otrokovičáci by nejspíš měli pocit, že jsou na Baťově. Pokud byste se rozhlíželi a hledali nějakou ceduli s nápisem Bowling, mohlo by se vám také stát, že se tam budete rozhlížet ještě dnes.

Vchod do bowlingové dráhy se (skoro) nedá přehlédnout.
Stejně tak jako nevšudypřítomné poutače
s nápisem KIELAHALLI...

Ve Finsku sice fungují slovíčka jako sori, okej ale bowlingová hala je jednoduše kielahalli. Jelikož cena 21 eur za hodinu taky zrovna nebyla lidová, nicméně na finské poměry jednoduše normální, ukouleli jsme se málem k smrti, tedy prokouleli jsme celou hodinu a já jsem ukončil den jasným vítězstvím. Tak a můžeme domů. 

Nebylo pochyb, že vyhraje.

Bylo něco málo před osmou hodinou a venku se šeřilo, už ani s tím světlem to není tak skvělé jako tomu bylo ještě v polovině července, takže když jsme po deváté hodině přijeli do Přístavní ulice a já si šel vyfotit Tycho de Brahe, byla taková ta typicky severská modro-šedá tma. Ani jedno ani druhé, prostě něco mezi tmou a dnem. 

Savonlinna, přístav: Tycho de Brahe, Saimaa Travel. Loďka brázdící jezero Saimaa, občas zakotví, lidi se projdou a ráno se plaví dál.

Vítr se mnou tak cloumal, že jsem nechtěl ničit deštník a nechal se lehce zmoknout, nahodil jsem si přes ramena svetr, zanechal auto na šotolinovém parkovišti s mnoha výmoly a vydal se do bytu. Když jsem odcházel od auta, došlo mi, že jsme toto léto - díky nízkým teplotám - spolu s Astonem Juniorem (pozn.: tak jsem pojmenoval modrou Corsu) přestáli i bez ventilátoru na chladiči, který se přestal točit někdy začátkem května. Jak jsem si tak vykračoval po namoklém chodníku, zasmál jsem se nad úvahou "A přece se chladí, i když se netočí!". Galileo by mě pochválil.

Savonlinna. Menší lokálky typu Punkaharju, Paul Waahl
a Heinävesi, které obeplouvají pouze okolí města.

Prázdná temná ulice a drobné kapky deště, které mi díky poryvům větru přistávaly na obličeji a do toho všeho šedo-modrá oblaka, která se vznášela těsně nad hlavou. To je to pravé finské léto, lehce tragické, hodně melancholické, ideální prostředí pro krimiromán nebo detektivku. Za rohem muž v tmavém kabátu, který právě odhodil cigaretu a otočil se zády k větru. Dramatická atmosféra plná napětí, větve bříz mávající na všechny strany jakoby chtěly pryč a neklidné jezero, které se každou chvílí nejspíš vzedme a zalije ostrovní město.

Savonlinna. Vlevo nově přemístěná budka informační kanceláře, autopůjčovna Herz, vpravo muzeum v parníku, v pozadí Tycho de Brahe.

Zabouchnul jsem za sebou dveře jednopokojového bytu ve čtvrtém patře a začal vybalovat nákup. Spokojený se svým úlovkem jsem na kuchyňskou linku položil nový sendvičovač, který jsem po dlouhé úvaze zakoupil v elektroobchodě Gigantti. Toto elektro ovšem se slovem gigantický nemá nic společného, jednoduše obyčejné elektro jako na Vodní ve Zlíně. Bude se hodit na teplé svačiny, pomyslel jsem si. Hlavně teď, když nám tu teď skončilo to léto...

Sepsáno 9. srpna 2012. Publikováno v neděli 23. září,  za stejného počasí jako bylo tehdy.

---
Můžeš věřit nářkům,
bez tebe, že nelze žít.
V nejhorším pak, jářku,
nebudeme léto mít.

---

zdroj: http://www.jiribrezik.wz.cz/texty_zustan.htm

Užitečné odkazy:
www.visitmikkeli.fi
www.gosaimaa.com
www.visitsaimaa.fi
www.visitfinland.com

ČR v EU? Vážně?

E-U? E-CO?

Na první pohled je to jednoduché. Pocházíte z České republiky, která sice není jedním ze zakládajících členských států utopie nesoucí označení EU, nicméně již delší dobu je tento stát v povědomí jako plnohodnotný člen, na rozdíl od Bulharska nebo Rumunska. Takže není co řešit, nebo ano... ?

Savonlinna. Asi sto metrů odtud je pracovní úřad Työ- ja elinkeinotoimisto, opačným směrem než se dívá objektiv.

Buďte si jistí, že je co řešit. Myslíte si, že vybalíte na úředníky pas a budete se přitom pyšnit tím, že jste Euroobčan? Správně, máte na to nárok, je to vaše právo! Vůbec si nepřipouštíte možnost, že by se vás někdo ptal, kde že to Česko je, jestli je to hned vpravo od Káhiry, jak by se vám ve Státech mohlo stát. Že by se dokonce někdo snažil evropskou Prahu vyloučit z týmu a nastaly problémy v tom, že by snad někdo členství zpochybňoval? Ano, i to se může stát. Dokonce v zemi jako je Finsko.

Západ slunce, 16. září, cesta Kaijantie, pohled ze zatáčky za "ekofarmou" Gaia.

Nechval dne před večerem.

Proč jsme se na finský "pracák" vlastně vydali? Dejme tomu, že jsme čerství absolventi a tak nějak nás láká vydat se za hranice a zkusit štěstí jinde než doma. Mě do Finska navíc přitáhly citové vazby, na(ne?)štěstí. Říkáte si, domů do vlasti se člověk vždycky může vrátit, když ho náhodou zahraničí odkopne anebo když ztroskotá jeho snaha naučit se jazyku dané země. Máme před sebou brožurku "Working in Finland" a tak ji otevřeme, abychom se podívali. Je to publikace zaštítěná Ministerstvem práce a hospodářství, takže jí věříte. Věříte přece i svému ministru financí, no ne?!

Probíráte se stránkami publikace a zjišťujete, že Finsko vás vlastně ani nebude brát jako cizince, že je ochotné vás zaintegrovat. Co ochotné, ono vás chce, čeká na vás! Potřebuje vás! Říkáte si, jestli to opravdu myslí upřímně ... aby to nebyla nějaká Bémovina! Finsko je totiž země, která se má právě teď někdy - myslím, že to bylo minulé úterý - nacházet v době, kdy generace baby-boom bude odcházet do penze (která tady naštěstí funguje), takže bude poptávka po pracovní síle! Dozvídáte se, že se očekává dosti pracovních nabídek ve zdravotnictví, sociálním sektoru stejně tak jako ve službách každodenního života a v byznysu. Finsko údajně také potřebuje nové podnikatele. No néééééé, jedu tam!

Pohled na řeku z cesty Pihlajavedentie, kousek vlevo se buduje elektrárna.
Za stromy je pak schované jezero Ouluvesi.

I tak je ale dobré začít hledat práci ještě před odjezdem. Na všechno dnes máme evropské rady, agentury a zkoumání barvy oblohy a banánů, tisíce kanceláří a poradců, kteří se specializují tak nějak na Evropu, a to celou, až po Kamčatku. Takže zabrousíte na portál EURES, zjistíte, že zrovna ve vašem sektoru nikoho nehledají, a tak se rozhodnete odejet. Upřímně, dokud tady nejste fyzicky, nemáte šanci se něco rozumného dozvědět a narazit na tipy a nabídky. Ve Finsku můžete strávit 3 měsíce hledáním práce, nemusíte se nikde registrovat, takže fajn - dva roky prázdnin začínají, říkáte si. Po tuto dobu můžete z vaší země pobírat podporu v nezaměstnanosti, existuje na to nějaký formulář E303. Škoda jen, že v našem případě - v případě Česka - z toho nic nevytřískáte. Po třech měsících se musíte zaregistrovat.

Ta stejná řeka - Inhanjoki - joki v překladu "řeka", Inhan je nedaleká
průmyslová zóna, kde také sídlí Fiskars - oddělení Buster, výroba lodí.

Co když se ale chci zaregistrovat hned na začátku? Fajn, Finsko se mi líbí, chci tady zůstat déle než jen měsíc či letní prázdniny, takže hned po příjezdu se chci nahlásit jako Evropan, který se právě přestěhoval. Teď teprve začíná to správné "tóčo". Zavoláte na pracovní úřad, který je od vašeho domu 80 kilometrů daleko. Pardon, zavoláte na pracovní úřad, se kterým se vůbec vyplatí vyjednávat, místní pobočky "prýý" stejně nic neví, takže je dobré si zavolat do nějakého okresního města, přinejmenším. Pak voláte na místní policejní stanici, která je pouze 45 kilometrů vzdálená (opravdu, je to ta nejbližší policejní stanice, tady se nic neděje, tak na co policie...) a dozvíte se, že musíte počkat 3 měsíce, pak se prý můžete zaregistrovat. Otevřete znovu brožuru, kde se sice píše, že 3 měsíce můžete bez registrace ve Finsku pracovat či práci hledat, nikde se však nepíše, že se nemůžete zaregistrovat hned po příjezdu. Navíc se tam píše, že pokud jste "job seeker" neboli "hledač práce", máte se zaregistrovat ihned po příjezdu. Tak,... co tedy? Modrou pilulku nebo červenou? Která pravda je pravdivější?

Stále září, procházka kolem řeky Inhanjoki. Poštovní schránky nemáte
přímo u domu, takže si pro poštu musíte chodit ... nebo někdy i dojíždět.

A pak si uvědomíte, že začala ta pravá válka, válka s úřady. Začnete si doma hrát na agenta FBI a začnete kreslit grafy a schémata, jelikož se snažíte o 106 pochopit, jak se tady máte zapsat mezi zdejší. Pokud si myslíte, že Finsko je neschopné, jste na omylu! Tohle je cílená, propracovaná strategie, která má za úkol odhalit plané poplachy a krátkodobé vzplanutí vášně, kterou cítíte k finské kultuře. Tato válka úřadů má za úkol zjistit, jestli chcete za své místo, potažmo vaše bonusy jako je podpora v nezaměstnanosti a přídavky, bojovat. Takže začnete trávit hodiny na internetu, pročítat strohé anglické a informacemi zahlcené finské verze internetových stránek různých úřadů. Zjišťujete, že tato složitost není obrazem neschopnosti finského aparátu nýbrž totální propracovanosti. Jste Evropan, občan EU státu, takže to máte navíc o hodně jednodušší než imigrant mající původ zvenčí EU.

Pohled na odpočívadlo u cestu Pihlajavedentie, řeka Inhanjoki, 17. září.

Úřednice na brigádě

Můj první styk s finskými úřady nastal 21. června 2010. Toto se odehrálo ještě dávno předtím, než Riitta v září obvolala místní úřady a zjistila, že se postupuje zcela odlišně než jak uvádí brožurka Working in Finland. Malá retrospektiva, flahsback!

Projížděli jsme, po dvou týdnech strávených kdesi uprostřed Finska na venkově, konečně pořádným městem (které již mimochodem znáte!) a tak jsem se na to předem pěkně nachystal. Savonlinna. Načetl jsem si nějaké informace a chtěl jsem se zeptat na několik věcí, které má brožura neřešila. O další 3 měsíce později se dovídám, že brožura je celkem ulhaná, takže jí už vůbec nevěřím. Musím vás upozornit, je opravdu dobré mít s sebou po ruce finského kamaráda či kamarádku. Sice se všude ve Finsku celkem obstojně domluvíte anglicky, ale přeci jen nejsme v Helsinkách, tak by to nemuselo jít úplně hladce. Se mnou byla Lilla, tak jsem měl překladatele, navíc jsme byli odesláni za někým, kdo má na starosti cizince. Takže si hned řeknete: "Fajn, tak to bude v angličtině". Bohužel, musím vás zklamat. Svět neběží tak, jak se píše na prospektech, bílá v televizi je většinou o něco víc bělejší než v praxi, a váš parfém vám taky nezaručí pozornost okolí na ulici. Buďme realisti.

17. září: Je to všude stejné. Zákazy se porušují,...
pravidla se nedodržují. Je ale sobota, takže nám
nehrozí žádná pokuta, stavba je prázdná.

Vkročil jsem do kanceláře, finsky pozdravil a zeptal se, jestli mluví paní anglicky. To vše jsem již zvládl ve finštině. Měl jsem asi tak dobrý přízvuk, že si myslela, že se s ní chci bavit i nadále finsky a informaci o angličtině tedy zcela ignorovala. Odpověděla znovu finsky, že ano, že trochu anglicky mluví. A pokračovala dál ve finštině. Taky dobrý... řekl jsem si. No, hlavně, že má na starosti cizince. Jelikož ale anglicky rozuměla, spustil jsem na ni a popsal ji celý můj případ. To nejlepší se teprve chystalo, její 5-minutové pochybování! "Česko je už opravdu v Evropské Unii?" zeptala se mně a podívala se na mě, jakoby ze mě chtěla dostat odpověď "Ne, není, jenom jsem si dělal srandu" ... nebo něco podobného. Pak začala skenovat můj pas zleva doprava, podívala se na mě, pak na pas, na mě, na pas... pak udělala "hm..." ... pak řekla znovu "Opravdu?". Měla takový výraz jako prodavačka, která vás podezřívá, že někde máte schované žvýkačky v kapse a chcete je pronést ven. To byl první moment, kdy jsem byl trošku zklamán. Ale jenom trošku. Tato příhoda o to více pak rozčílila ostatní Finy se kterými jsem se bavil. Nemohli této příhodě uvěřit a říkali, že je na podání stížnosti, že to je zcela nepřípustné.

Paní byla ale brigádnice, takže to dnes docela i chápu. I tu nevědomost a nedůvěru. Já bych taky neskákal radostí kdybych byl Fin a tlačili by se mi do státu Evropani od Černého moře. Paní brigádnice zavolala přítelkyni na telefonu, jako to dělali Milionáři u Čecha. Dnes s odstupem času vím, že mi tehdy poskytla správné informace ačkoli jsem to tehdy nechápal, protože to bylo zcela v rozporu s brožurou, kterou jsem již zmínil. Jak na to?

16. září, Kaiantie, pohled na jahodovou plantáž na horizontu vpravo.

Neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil.

Takže se jde skákat! Jaké překážky vás čekají?

• www.migri.fi

Maahanmuuttovirasto - Finské imigrační centrum. Na této stránce jste zaskočeni výběrem jazyků, trocha informací je v ruštině, francouzštině, albánštině, arabštině,  portugalštině, somláštině, kurdštině. Jste ihned odkázáni na další internetovou stránku...

• www.infopankki.fi

Zde se píše zhruba toto: "Internetové stránky Info Banka obsahují důležité základní informace pro imigranty ohledně fungování společnosti a příležitostí ve Finsku."

The pages of Info Bank contain important basic information for immigrants on the functioning of society and opportunities in Finland.   

Tam se jazykovými verzemi vůbec nešetřilo: finština, švédština, angličtina, estonština, francouzština, ruština, somálština, srbochorvatština, turečtina, španělština, albánština, arabština, perština, čínština a kurdština. V zápatí stránky máte možnost vybrat si opět jeden ze tří odkazů, jeden směřuje na stránku ESF tedy Evropského sociálního fondu (jméno hádám pouze z překladu). Takže další stránka k pročtení... a další a další...

• www.rakennerahastot.fi
• www.poliisi.fi
• www.mol.fi
• www.kela.fi
• www.maistraati.fi

... takže nakonec strávíte celý týden skákáním ze stránky na stránku, připadáte si jako klokan, menisky odvařené. A informace? Co z toho? Nic!

Vše zlé je na něco dobré

Můj styk s úřady číslo dvě se odehrál v městě Seinäjoki, opět jsme měli shodou okolností cestu do tohoto města, tak jsem se OPĚT řádně nachystal. Jsem tady ve Finsku skoro už dva měsíce, tak si říkám, že by mě mohli zaregistrovat už teď. Přijíždíme k budově, kde kromě policie sídlí dalších několik úřadů a agentur, vcházíme dovnitř, luštíme popisky na zdi a vybíráme to správné oddělené. I tentokrát je se mnou Lilla, takže pokud bude nutné překládat, pokud paní úřednice bude sice poslouchat anglicky ale odpovídat finsky, mám opět překladatelku. Ze strojku vyjíždí lístek Welcome 203, Foreign Affairs, já se dívám na displej, kde je napsané číslo ... 37! Hah ... ??? ... doufám, že ta číselná řada není souvislá, to bych na řadu přišel nejspíš tak na Sv. Mikuláše! Asi po půl hodině na displeji naskakuje třímístné číslo a já radostí poskočím, stejně tak mi nervozitou poskočilo srdce.

Občas slunce zajde. Tím ale den nekončí.
Se mnou to budou mít úřady ještě těžké... hehehe!

V kanceláři se krátce finsky představuji a ptám se, jestli bychom mohli komunikovat v angličtině. Paní říká, že umí trochu, nakonec je ale komunikace v anglickém jazyce zcela bezproblémová. Ukazuji jiísvé dokumenty, podrobnosti o pobytu ve Finsku, vyplněný formulář k přihlášení pobytu v Ähtäri. Když jsem se ráno vypravoval na policejní stanici, vůbec jsem nečekal, že se dozvím něco nového. Jelikož je to zcela šokující, nebudu to ani dávat do vět, jenom to hodím do bodů. Bude to tak myslím jednodušší pro mě  a pro vás pochopitelnější. Prosím, až se dočtete konce, nesmějte se, kroutit hlavou povoleno!

1. Přechodná doba během které zde můžete trávit své "dva-roky-prázdnin" není 3 měsíce, ... "je to vlastně víc, je to 4 až 5 měsíců". Tato informace je jako pytlík soli do řezné rány, říkám si, jak jako 4 "až" 5? To je jako v receptu uběhni 10 nebo 20 kilometrů...
2. Povolení k pobytu nebo přihlášení pobytu je možné jen tehdy, pokud zde máte práci, manžela/manželku nebo jste studentem/studentkou.
3. Znovu si opakuji, proč jsem přišel na policii s formulářem: potřebuji přihlášení pobytu proto, abych mohl dostat potvrzení z magistrátu a s tím pak šel na pracovní úřad. Tam bych totiž měl právo na svůj integrační plán, různé možnosti dalšího dovzdělávání, rekvalifikačních kurzů a dalšího.
4. Takže jak tedy? Ukazuji paní úřednici brožuru a čtu jí, co je v ní napsáno pro mě jako uchazeče o práci: "EU/EEA občan a jeho rodina má právo být registrován jako uchazeč o zaměstnání. Registrovaní uchazeči o práci mají právo na služby spojené s hledáním práce. Nezaměstnaní uchazeči o práci mají právo na vytvoření plánu hledání práce, integrační plán stejně tak jako podporu v nezaměstnanosti." To je samozřejmě v AJ, pro vás přeložil (c) marty!  
5. Paní úřednice říká, že to tak je, ale že mě zaregistrovat mohou teprve tehdy, pokud mám tady manželku, jsem studentem nebo mám práci. Tedy, ne všechno dohromady, stačí jedna z podmínek.
6. Říkám, že je to teda pěkně začarované, proč bych se tedy registroval na úřad práce když už práci mám? Nebo naopak? Jediná podmínka, jak se dostat na úřad práce je mít práci? Cože?!

Najednou se mi vybavuje celá byrokracie v německé Koblenzi, kterou jsme absolvovali jako Erasmus studenti. Tehdy jsme potřebovali bankovní účet na to, abychom se zaregistrovali ve škole, ale škola po nás chtěla dokument z banky říkající, že v ní máme bankovní účet. Nejjednodušší si založit banku a sám sobě si otevřít účet, ve finském případě založit si firmu, zaměstnat se, zajít na policajty, vypsat konkurz další středu a jít na pracák najít si opravdovou práci. Bylo to něco podobného a vlastně ani nevím, jak jsme to tehdy vyřešili.

Pihlajavedentie, křižovatka za zády (Inhan < > Kaiantie),
vpravo autobusová zastávka, výjimečně je u cesty budka.
Na kopečku je servis Jari Ruha, soused.

Co dál? Pokud se ocitnete v podobné situaci, nezbývá vám nic jiného než ve Finsku začít studovat, dostat práci nebo ... oženit se! Poslední volba je vzhledem k povaze celé věci poněkud šílená a nevím, kolik lidí by bylo ochotných podniknout něco takového jen proto, aby se dostali na úřad práce. Hlavně, pokud na to chlapi máte žaludek a budete to takhle zkoušet na vaši slečnu, nezapomeňte, že pokud nebude žádost o ruku dostatečně romantická, neklapne to! Vůbec nezmiňujte nějaké povolení k pobytu nebo policajty ... říkám to z vlastní zkušenosti (hahaha).


Phe, nějaký úřad práce... jestli něco rozloží EU, pak to nebude ani řecké tsatsiki ani italská Lavazza, ale Česko v samém srdci Evropy! Nevzdám se jen tak, takže o to více sedím na finštinou, aby se mi podařilo sehnat práci. Je dobré mít hodně kontaktů a známých, protože víc hlav víc ví. A vyznat se v okolí většinou nějaký čas zabere.

Lappeenranta nadvakrát

Výlet do Lappeenranty se nám podařil hned nadvakrát. Poprvé to bylo spíš takový nakupovací výlet. Pro mě to nakonec skončilo jen ochutnávkou tradičního pokrmu a zakoupením jednoho šamponu na vlasy. Podruhé byl náš výjezd více orientovaný na poznávání samotného města, ale o to více se snažilo počasí, výlet nám překazit. Nedali jsme se.

Zvětšit mapu

Lappeenranta I: sobota, 1.10.

Ráno probíhají standardní rutinní práce jako je venčení pejska Viliho, kvůli kterému jsme na týden zavítali k ruským hranicím. Přesněji, do Joutsena, které je asi 20 kilometrů právě od Lappeenranty. Snídaně, chvíle studia, čtení, zálohování fotek a je poledne. Vyjíždíme z naší čtvrti, pak vlevo, na kruhovém objezdu první sjezd a pak se řídit cedulemi. Hned najíždíme na dálnici, která vede doslova do městem. Povolená 100 km/h a prázdná dálnice vám z půlhodinového výletu po Česku po rozmlácených okrskách udělá rychlý finský párminutový přesun z města A do města B. Když sjíždíme z dálnice, poznávám místního dealera Škoda a vzpomínám si, že jsme tady už byli v červnu. Jedeme podle navigace až do centra, tam nás ale čeká parkovací teror. Vidíme nákupní centrum, tak zajíždíme do garáží.

Je ale nutné mít parkovací hodiny za sklem, navíc maximální povolená doba je pouze 2 hodiny. Lilla dává najevo své znechucení tímto městem, při příjezdu jsme jeli za dvěma ruskými autobusy, to ji hned rozčílilo. I bez koukání na značky bylo jasné, že tady něco nehraje: za prvé, jizdní styl, za druhé, vzhled autobusu. Víte, jak poznáte ruské auto? Je celé ale doslova celé od bahna, od kol až po anténu.

V podzemních parkovištích se otáčím a přejíždím do nákupního centra Galeria. Tam se k mému zděšení platí už při vjetí do garáže, 1 euro za hodinu. 

Nestačím se divit, ale pomalu mi to začíná docházet. Vyjíždím úplně ven z nákupních komplexů a jedu ven z centra po hlavní silnici směrem k dálnici, zajíždím do uliček na sídlišti, které jsme při příjezdu objížděli. 

Nakonec parkujeme v jedné hezké boční ulici, asi 3 minuty chůze od nákupního centra Galerie, zcela zadarmo, vklidu vedle chodníku. Hned první, co chci udělat v nákupním centru, je navštívit toaletu. Když podle symbolů přicházím ke dveřím, žjišťuji, že je vstup placený.

WTF? (zkratku si najdete na internetu!) Základní lidská potřeba za 1 euro. Budu platit časem i za vzduch? To už mě opravdu berou všichni čerti a ptám se Lilly, jestli jsme stále v Evropě. Chápu, že úklid a údržba něco stojí, ale jestli někdo postaví nákupní centrum o čtyřech patrech a potom jako největší „socka“ vybírá na záchodech, to mi přijde docela podivné.

Všude kolem jsou ruští turisté, protože to je z Petrohradu nějakých 200 kilometrů, mají to tady jako jedno z výletních a nákupních cílů, kde se dá něco rozumného dělat. Teď mi dochází to parkování za peníze, záchodky za peníze. Prostě, je to obchod. 

A když sem někdo jede až z Ruska, dá se očekávat, že si na ten záchod asi odskočit musí. V obchodech mě hned práskne přes oči styl, jak Rusové nakupují. Je to jako zlatá horečka a komentáře v jejich řeči, jelikož s nimi sdílíme jaksi společnou jazykovou „třídu“ a tudíž jim rozumím, ve mně vyvolávají divné pocity. Nelibé. 

A to jsem nezažil žádnou ruskou etapu u nás doma. Sám jsem tu cizinec, ale snažím se to nedávat najevo a zapadnout. A tak je tu nějak nechci, říkám si, že nechci ani Západ ani Východ! Přijde mi, že snad nejsem ani ve Finsku. Neslyším prakticky žádnou finštinu a pak už si přijdu paranoidní, kam se podívám, tam vidím Rusy. A je to tak, Finové tady vůbec nejsou, mnohdy ani ne v obchodech.

Co mi definitivně podlamuje kolena je pomník obětem válečného období 1939 - 1944 a jména všech těch, kteří se z Ruska vůbec nevrátili a zůstali ležet kdovíkde. Asi jsem se ráno nějak špatně probudil, ale jsem tak nějak ve snu, stojím jako opařený a přemýšlím. Ten památník se nachází hned vedle nákupního centra Galeria nacpaného Rusy, prakticky tato dvě místa odděluje jen chodník. Tak nevím, jak to chápat. 

Stojím a zírám a snažím se něco vymyslet. Jsou Finové tak dobří stratégové? Je to moderní obchodní válka, tedy taková diplomatická pomsta? Lákají je sem na nákupy a dostávají od nich celkem nemalé peníze, vzdávají tak čest svým hrdinům - těm, kteří za Finsko bojovali, všem těm padlým, kteří to pomyslně sledují zpovzdálí od pomníku?

Nebo se to dá vysvětlit i tak, že už je všechno zapomenuto, hranice se posunuly – jak přeneseně tak doslova - že pomníky se staví ze zvyku a po nich dnes šlapou ti, kteří jsou součástí nepřátelského tábora, i kdyby nedobrovolně, i tak bývalými nepřáteli? Bez nich by samotný pomník nestál, dost možná ani nákupní centrum. Co je nezpochybnitelné je, že Rusové jsou pro Finsko miliony a miliony eur, takže si nemohou dovolit je odstavit a ignorovat jejich kupní sílu.

Po návštěvě obou nákupních center, již zmíněné Galerie a druhé, poněkud starší nákupní zóny IsoKristina, kde bylo plno divných obchodů s tretkami a levným zbožím, jsme se vydali jen tak napříč ulicemi.

Zamířili jsem směrem k jezeru, které lehce vykukovalo za svažujícími se ulicemi. Cestou k jezeru jsem přemýšlel nad tím, kde a jak Finové nakupují věci, které tady nemohu já sehnat. Za celou dobu jsem v obou nákupních centrech neviděl obchod se sportovním vybavení se vším všudy. A to ani nemluvím o specializovaných obchodech jako je Hudy sport a podobné. Kde se tady kupují stany, outdoorové vybavení … opravdu netuším. Tady je každý druhý obchod něco jako Kaufland s troškou od všeho, napůl jídlo, drogerie, televize, dvě rádia. Od doby, kdy jsem přijel do Finska, sháním tašku na rameno nebo batoh, zkrátka něco, kam bych si dal nejnutnější věci, když půjdu ven: láhev s pitím, deštník, foťák, peněženku, svačinu. Za celou dobu, co jsem ve Finsku, jsem neviděl pořádný obchod a když ano, cena mě absolutně odradila. V tomto ohledu je Finsko opravdu na nic, v každém druhém městě v Česku je větší výběr než tady v krajském univerzitním městě. Nicméně, řekl jsem si, že ušetřím a tak jsem si nevybral žádný z šesti batohů, který tady byl v celém městě k mání. Nebo je sortiment zboží a služby šité na míru zákazníkovi, tak jak to mnohdy dělají zahraniční firmy pro "východní" zákazníky a dodávají zboží horší kvality - Tesco, Shell a podobní giganti.

K jezeru jsme sestupovali a křížili všechny ulice, které vedly po vrstevnicích. Poprchalo, dole u jezera klasicky lehce pofukovalo. Nádherný teplý podzimní den, jak se předpovídalo, byl jen vzdušným zámkem. Kolem břehu vede samozřejmě pěší stezka, nacházíme se opět u jezera Saimaa.

Zas a znovu, asi po třináctisté padesáté osmé! Kdekoli tady uvidíte vodu, jezero, buďte si na stodvacet procent jistí, že je to Saimaa. Lillu vidím kdesi v dálce, tak popobíhám, ale to už stojíme u krámku s jídlem. Teď mi dochází, kam Lilla zamířila. Jsme totiž u místní speciality.

V Savonlinně jsou to Lörtsyt, tady v Lappeenranta je to Lihapiirakka. My jsme si dali komplet Atomi, což je samotná houska, všechny omáčky – majonéza s nakládanými okurkami, cibule, kečup, hořčice – hodně libové šunky a jedno celé vejce na plátky. To se do housky nacpe jakoby jste připravovali hotdog. Houska chutná tak trochu jako kobliha, lehce nasládlá a hodně mastná. Nezapomínejme na mléko, Lilla kupuje polotučné kevyt, takže se můžu napít i já. Dojídáme, kupuji Lille ještě jednu obyčejnou housku s omáčkami (bez vejce a masa), a vydáváme se zpátky do centra, do kopce.

Přicházíme konečně k centru, které jsme předtím jaksi pořád míjeli, procházíme kolem kostela uprostřed parku, po pravé straně další nákupní centrum a ulice posázené obchody. Nahoře je starý hřbitov, hned vedle pomínku padlých vojáků. Procházíme kolem Galerie a vracíme se k autu. Jsme pěkně prochladlí, jedeme domů.

Lappeenranta II: čtvrtek, 6. října.

Tak dnes nás počasí překvapilo ještě více. Už při nasednutí do auta na skle vidím dešťové kapky. Navigaci nakonec domlouvám a přesvědčuji, aby nás nevedla po dálnici. Dálnic mám plné zuby, chci taky vidět něco jiného než svodidla. Joutseno už trošku znám a tak jedu na oči, podjíždíme dálnici a pokračujeme dál. Je to asi o 4 kilometry dál než po dálnici, ale většinou je omezení na 60 km/h, dost velkou část trasy jedeme obcí se čtyřicítkou, vlastně se táhneme podél jezera, které nás tak ze severozápadu limituje, z jihu nás pak drží dálnice a tak se ani nemůžeme ztratit.

I přestože prší, pohled na silnici je úžasný, jak už několikrát řečeno, všude kolem jsou nádherné odstíny žluté přecházející do zlaté a hnědé, to v kontrastu s bílými kmeny a kdesi vpravo hladina jezera, vlastně se těším, že tudy pojedu i nazpět. Přijíždíme do Lappeenranty ze strany od kanálu Saimaa, takže projíždíme dlouho městem. Parkujeme na stejném místě jako v sobotu, v turistickém centru beru haldu prospektů a brožur o Finsku a projíždíme centrem k pevnosti. Ta je na kopečku nad přístavem, kde jsme minule jedli Atomi. Pevností se dá projet autem, je tu zcela ale zcela mrtvo. Budovy pevnosti jsou celkem využívané i firmami, je zde sídlo místního rádia.

Vycházíme z auta a nádherně prší. Rychle se podle infotabule orientujeme, venku je to dnes beznadějné, takže jdeme do muzea. Vstupné stojí 4 eura, v první části je expozice o kamenech, začíná to Dobou kamennou a končí využitím kamenů při výrobě šperků. Taková mírně rozplizlá expozice. Mě osobně to nezaujalo, ale ostatním se může líbit. Co ale rozhodně doporučuji je druhá expozice zaměřená na města v ruském pohraničí, především pak město Viipuri – dnešní Vyborg. 

Vytvořit expozici o městu, které již dnes ani nepatří Finsku, to je pak opravdu láska.

Karjala olut, jednoduše pivko. Stále si můžete Karjalu zakoupit, dokonce s příchutí (či vůní?) Terva, což je taková správně kouřová příchuť, která se používá i v sauně. Ta příchuť je tady všude, dokonce se dá sehnat i zmrzlina s příchutí  Terva!

V expozici jsou pak předměty všeho druhu, fotografie a hlavně, v centru pozornosti stojí model města, který byl vytvořen během 13 let. 

Znovu mě přepadá takový smutný pocit. Když pak odcházíme z expozice, zastavujeme se u mapky, na které jsou hranice během minulých století. Tam zjišťuji, že se hranice dost posunovaly a že v historii na tom Finsko bylo i lépe, ale i hůře. Hranice tak, jak jsou dnes, jsou sice pohoršením oproti stavu v roce 1920, v průměru to ale není zas až tak špatné. 

Tak jako tak, jakékoli posunování hranic musí být hrozné pro ty, kteří blízko nich žijí. Jaké asi máte možnosti, když zůstanete? A co dělat, když se máte sebrat a odstěhovat se pryč? Nechat dům domem, zavřít dveře a odejít? Člověk si to ani nedokáže představit. Opět se mi vybavuje výlet k hranicím s Ruskem nedaleko Imatry, kdy jsme se jeli podívat prakticky na značky zakazující vstup do lesa, označující hranice, které tam člověk jednoduše namaloval.

Cestou zpátky domů ještě navštěvujeme kanál Saimaa, který tak nějak propojuje Viiborg z jezerem Saimaa u Lappeenranta. Tedy jezero Saimaa s Finským zálivem. Muzeum funguje samozřejmě jen do 15. srpna, takže se jdu podívat blíž pouze na kanál. 

Projíždíme klikatou silnicí zpátky domů, navigace je zmatená, tak ji vypínám, cestu si pamatuji, tady to totiž není ani problém. Stmívá se dřív a dřív, takže dnes je tma už před sedmou hodinou. Snažím vyfotit krajinu kolem cesty, ale chybí světlo. 

Večer pak procházím s Vilim okolní ulice a pozoruji domečky. Potkáváme jen dva cyklisty a před jedním domem si hrají dvě děti. Cestou nás pak míjí jedno Porsche 911, což je na Finsko velmi nezvyklé auto. Ne, že by tady byli lidi chudí, ale tady není standardem vyčuhovat. Tady má každý úroveň takovou, aby se měl dobře, ale ne rozežraně. Dost bylo Lappeenranty, chtělo by to se tam podívat, až budou muzea otevřená a počasí turistice více nakloněné. Nakonec jako třešnička na dortu je ukázka mezinárodního letiště Lappenranta. No, řekněte, nevypadá to lákavě? Přileťte se podívat!