Lappeenranta nadvakrát

Výlet do Lappeenranty se nám podařil hned nadvakrát. Poprvé to bylo spíš takový nakupovací výlet. Pro mě to nakonec skončilo jen ochutnávkou tradičního pokrmu a zakoupením jednoho šamponu na vlasy. Podruhé byl náš výjezd více orientovaný na poznávání samotného města, ale o to více se snažilo počasí, výlet nám překazit. Nedali jsme se.

Zvětšit mapu

Lappeenranta I: sobota, 1.10.

Ráno probíhají standardní rutinní práce jako je venčení pejska Viliho, kvůli kterému jsme na týden zavítali k ruským hranicím. Přesněji, do Joutsena, které je asi 20 kilometrů právě od Lappeenranty. Snídaně, chvíle studia, čtení, zálohování fotek a je poledne. Vyjíždíme z naší čtvrti, pak vlevo, na kruhovém objezdu první sjezd a pak se řídit cedulemi. Hned najíždíme na dálnici, která vede doslova do městem. Povolená 100 km/h a prázdná dálnice vám z půlhodinového výletu po Česku po rozmlácených okrskách udělá rychlý finský párminutový přesun z města A do města B. Když sjíždíme z dálnice, poznávám místního dealera Škoda a vzpomínám si, že jsme tady už byli v červnu. Jedeme podle navigace až do centra, tam nás ale čeká parkovací teror. Vidíme nákupní centrum, tak zajíždíme do garáží.

Je ale nutné mít parkovací hodiny za sklem, navíc maximální povolená doba je pouze 2 hodiny. Lilla dává najevo své znechucení tímto městem, při příjezdu jsme jeli za dvěma ruskými autobusy, to ji hned rozčílilo. I bez koukání na značky bylo jasné, že tady něco nehraje: za prvé, jizdní styl, za druhé, vzhled autobusu. Víte, jak poznáte ruské auto? Je celé ale doslova celé od bahna, od kol až po anténu.

V podzemních parkovištích se otáčím a přejíždím do nákupního centra Galeria. Tam se k mému zděšení platí už při vjetí do garáže, 1 euro za hodinu. 

Nestačím se divit, ale pomalu mi to začíná docházet. Vyjíždím úplně ven z nákupních komplexů a jedu ven z centra po hlavní silnici směrem k dálnici, zajíždím do uliček na sídlišti, které jsme při příjezdu objížděli. 

Nakonec parkujeme v jedné hezké boční ulici, asi 3 minuty chůze od nákupního centra Galerie, zcela zadarmo, vklidu vedle chodníku. Hned první, co chci udělat v nákupním centru, je navštívit toaletu. Když podle symbolů přicházím ke dveřím, žjišťuji, že je vstup placený.

WTF? (zkratku si najdete na internetu!) Základní lidská potřeba za 1 euro. Budu platit časem i za vzduch? To už mě opravdu berou všichni čerti a ptám se Lilly, jestli jsme stále v Evropě. Chápu, že úklid a údržba něco stojí, ale jestli někdo postaví nákupní centrum o čtyřech patrech a potom jako největší „socka“ vybírá na záchodech, to mi přijde docela podivné.

Všude kolem jsou ruští turisté, protože to je z Petrohradu nějakých 200 kilometrů, mají to tady jako jedno z výletních a nákupních cílů, kde se dá něco rozumného dělat. Teď mi dochází to parkování za peníze, záchodky za peníze. Prostě, je to obchod. 

A když sem někdo jede až z Ruska, dá se očekávat, že si na ten záchod asi odskočit musí. V obchodech mě hned práskne přes oči styl, jak Rusové nakupují. Je to jako zlatá horečka a komentáře v jejich řeči, jelikož s nimi sdílíme jaksi společnou jazykovou „třídu“ a tudíž jim rozumím, ve mně vyvolávají divné pocity. Nelibé. 

A to jsem nezažil žádnou ruskou etapu u nás doma. Sám jsem tu cizinec, ale snažím se to nedávat najevo a zapadnout. A tak je tu nějak nechci, říkám si, že nechci ani Západ ani Východ! Přijde mi, že snad nejsem ani ve Finsku. Neslyším prakticky žádnou finštinu a pak už si přijdu paranoidní, kam se podívám, tam vidím Rusy. A je to tak, Finové tady vůbec nejsou, mnohdy ani ne v obchodech.

Co mi definitivně podlamuje kolena je pomník obětem válečného období 1939 - 1944 a jména všech těch, kteří se z Ruska vůbec nevrátili a zůstali ležet kdovíkde. Asi jsem se ráno nějak špatně probudil, ale jsem tak nějak ve snu, stojím jako opařený a přemýšlím. Ten památník se nachází hned vedle nákupního centra Galeria nacpaného Rusy, prakticky tato dvě místa odděluje jen chodník. Tak nevím, jak to chápat. 

Stojím a zírám a snažím se něco vymyslet. Jsou Finové tak dobří stratégové? Je to moderní obchodní válka, tedy taková diplomatická pomsta? Lákají je sem na nákupy a dostávají od nich celkem nemalé peníze, vzdávají tak čest svým hrdinům - těm, kteří za Finsko bojovali, všem těm padlým, kteří to pomyslně sledují zpovzdálí od pomníku?

Nebo se to dá vysvětlit i tak, že už je všechno zapomenuto, hranice se posunuly – jak přeneseně tak doslova - že pomníky se staví ze zvyku a po nich dnes šlapou ti, kteří jsou součástí nepřátelského tábora, i kdyby nedobrovolně, i tak bývalými nepřáteli? Bez nich by samotný pomník nestál, dost možná ani nákupní centrum. Co je nezpochybnitelné je, že Rusové jsou pro Finsko miliony a miliony eur, takže si nemohou dovolit je odstavit a ignorovat jejich kupní sílu.

Po návštěvě obou nákupních center, již zmíněné Galerie a druhé, poněkud starší nákupní zóny IsoKristina, kde bylo plno divných obchodů s tretkami a levným zbožím, jsme se vydali jen tak napříč ulicemi.

Zamířili jsem směrem k jezeru, které lehce vykukovalo za svažujícími se ulicemi. Cestou k jezeru jsem přemýšlel nad tím, kde a jak Finové nakupují věci, které tady nemohu já sehnat. Za celou dobu jsem v obou nákupních centrech neviděl obchod se sportovním vybavení se vším všudy. A to ani nemluvím o specializovaných obchodech jako je Hudy sport a podobné. Kde se tady kupují stany, outdoorové vybavení … opravdu netuším. Tady je každý druhý obchod něco jako Kaufland s troškou od všeho, napůl jídlo, drogerie, televize, dvě rádia. Od doby, kdy jsem přijel do Finska, sháním tašku na rameno nebo batoh, zkrátka něco, kam bych si dal nejnutnější věci, když půjdu ven: láhev s pitím, deštník, foťák, peněženku, svačinu. Za celou dobu, co jsem ve Finsku, jsem neviděl pořádný obchod a když ano, cena mě absolutně odradila. V tomto ohledu je Finsko opravdu na nic, v každém druhém městě v Česku je větší výběr než tady v krajském univerzitním městě. Nicméně, řekl jsem si, že ušetřím a tak jsem si nevybral žádný z šesti batohů, který tady byl v celém městě k mání. Nebo je sortiment zboží a služby šité na míru zákazníkovi, tak jak to mnohdy dělají zahraniční firmy pro "východní" zákazníky a dodávají zboží horší kvality - Tesco, Shell a podobní giganti.

K jezeru jsme sestupovali a křížili všechny ulice, které vedly po vrstevnicích. Poprchalo, dole u jezera klasicky lehce pofukovalo. Nádherný teplý podzimní den, jak se předpovídalo, byl jen vzdušným zámkem. Kolem břehu vede samozřejmě pěší stezka, nacházíme se opět u jezera Saimaa.

Zas a znovu, asi po třináctisté padesáté osmé! Kdekoli tady uvidíte vodu, jezero, buďte si na stodvacet procent jistí, že je to Saimaa. Lillu vidím kdesi v dálce, tak popobíhám, ale to už stojíme u krámku s jídlem. Teď mi dochází, kam Lilla zamířila. Jsme totiž u místní speciality.

V Savonlinně jsou to Lörtsyt, tady v Lappeenranta je to Lihapiirakka. My jsme si dali komplet Atomi, což je samotná houska, všechny omáčky – majonéza s nakládanými okurkami, cibule, kečup, hořčice – hodně libové šunky a jedno celé vejce na plátky. To se do housky nacpe jakoby jste připravovali hotdog. Houska chutná tak trochu jako kobliha, lehce nasládlá a hodně mastná. Nezapomínejme na mléko, Lilla kupuje polotučné kevyt, takže se můžu napít i já. Dojídáme, kupuji Lille ještě jednu obyčejnou housku s omáčkami (bez vejce a masa), a vydáváme se zpátky do centra, do kopce.

Přicházíme konečně k centru, které jsme předtím jaksi pořád míjeli, procházíme kolem kostela uprostřed parku, po pravé straně další nákupní centrum a ulice posázené obchody. Nahoře je starý hřbitov, hned vedle pomínku padlých vojáků. Procházíme kolem Galerie a vracíme se k autu. Jsme pěkně prochladlí, jedeme domů.

Lappeenranta II: čtvrtek, 6. října.

Tak dnes nás počasí překvapilo ještě více. Už při nasednutí do auta na skle vidím dešťové kapky. Navigaci nakonec domlouvám a přesvědčuji, aby nás nevedla po dálnici. Dálnic mám plné zuby, chci taky vidět něco jiného než svodidla. Joutseno už trošku znám a tak jedu na oči, podjíždíme dálnici a pokračujeme dál. Je to asi o 4 kilometry dál než po dálnici, ale většinou je omezení na 60 km/h, dost velkou část trasy jedeme obcí se čtyřicítkou, vlastně se táhneme podél jezera, které nás tak ze severozápadu limituje, z jihu nás pak drží dálnice a tak se ani nemůžeme ztratit.

I přestože prší, pohled na silnici je úžasný, jak už několikrát řečeno, všude kolem jsou nádherné odstíny žluté přecházející do zlaté a hnědé, to v kontrastu s bílými kmeny a kdesi vpravo hladina jezera, vlastně se těším, že tudy pojedu i nazpět. Přijíždíme do Lappeenranty ze strany od kanálu Saimaa, takže projíždíme dlouho městem. Parkujeme na stejném místě jako v sobotu, v turistickém centru beru haldu prospektů a brožur o Finsku a projíždíme centrem k pevnosti. Ta je na kopečku nad přístavem, kde jsme minule jedli Atomi. Pevností se dá projet autem, je tu zcela ale zcela mrtvo. Budovy pevnosti jsou celkem využívané i firmami, je zde sídlo místního rádia.

Vycházíme z auta a nádherně prší. Rychle se podle infotabule orientujeme, venku je to dnes beznadějné, takže jdeme do muzea. Vstupné stojí 4 eura, v první části je expozice o kamenech, začíná to Dobou kamennou a končí využitím kamenů při výrobě šperků. Taková mírně rozplizlá expozice. Mě osobně to nezaujalo, ale ostatním se může líbit. Co ale rozhodně doporučuji je druhá expozice zaměřená na města v ruském pohraničí, především pak město Viipuri – dnešní Vyborg. 

Vytvořit expozici o městu, které již dnes ani nepatří Finsku, to je pak opravdu láska.

Karjala olut, jednoduše pivko. Stále si můžete Karjalu zakoupit, dokonce s příchutí (či vůní?) Terva, což je taková správně kouřová příchuť, která se používá i v sauně. Ta příchuť je tady všude, dokonce se dá sehnat i zmrzlina s příchutí  Terva!

V expozici jsou pak předměty všeho druhu, fotografie a hlavně, v centru pozornosti stojí model města, který byl vytvořen během 13 let. 

Znovu mě přepadá takový smutný pocit. Když pak odcházíme z expozice, zastavujeme se u mapky, na které jsou hranice během minulých století. Tam zjišťuji, že se hranice dost posunovaly a že v historii na tom Finsko bylo i lépe, ale i hůře. Hranice tak, jak jsou dnes, jsou sice pohoršením oproti stavu v roce 1920, v průměru to ale není zas až tak špatné. 

Tak jako tak, jakékoli posunování hranic musí být hrozné pro ty, kteří blízko nich žijí. Jaké asi máte možnosti, když zůstanete? A co dělat, když se máte sebrat a odstěhovat se pryč? Nechat dům domem, zavřít dveře a odejít? Člověk si to ani nedokáže představit. Opět se mi vybavuje výlet k hranicím s Ruskem nedaleko Imatry, kdy jsme se jeli podívat prakticky na značky zakazující vstup do lesa, označující hranice, které tam člověk jednoduše namaloval.

Cestou zpátky domů ještě navštěvujeme kanál Saimaa, který tak nějak propojuje Viiborg z jezerem Saimaa u Lappeenranta. Tedy jezero Saimaa s Finským zálivem. Muzeum funguje samozřejmě jen do 15. srpna, takže se jdu podívat blíž pouze na kanál. 

Projíždíme klikatou silnicí zpátky domů, navigace je zmatená, tak ji vypínám, cestu si pamatuji, tady to totiž není ani problém. Stmívá se dřív a dřív, takže dnes je tma už před sedmou hodinou. Snažím vyfotit krajinu kolem cesty, ale chybí světlo. 

Večer pak procházím s Vilim okolní ulice a pozoruji domečky. Potkáváme jen dva cyklisty a před jedním domem si hrají dvě děti. Cestou nás pak míjí jedno Porsche 911, což je na Finsko velmi nezvyklé auto. Ne, že by tady byli lidi chudí, ale tady není standardem vyčuhovat. Tady má každý úroveň takovou, aby se měl dobře, ale ne rozežraně. Dost bylo Lappeenranty, chtělo by to se tam podívat, až budou muzea otevřená a počasí turistice více nakloněné. Nakonec jako třešnička na dortu je ukázka mezinárodního letiště Lappenranta. No, řekněte, nevypadá to lákavě? Přileťte se podívat!