Létající Juha

... aneb jak to Juha sroloval.

Možná se stále nechytáte, ... ale právě se začítáte do článku o tom, jak to chodí ve Finsku na rally. Ti, kteří jsou rally věrní u nás doma v Česku, budou jistě vědět o čem píši snad i proto, že to ve všech zemích světa chodí podobně. Tedy, mluvím o něčem, co by se dalo nazvat vášní a v některých případech i láskou k rally. V případě Juhy to platí dvojnásobně.

Sobota. V osm hodin ráno zapípá budík a já s bolestí otevírám oči. Hned mě hlavou prostřeluje myšlenka, že venku je dost hnusné počasí a proto se tak špatně vstává. Správně, venku prší. Balím se na cestu, předpokládám, že zajedeme na jednu rychlostní zkoušku (RZ) a pak domů, takže si dělám jednu svačinku, beru pití (pivo) a deštník. Přemýšlím, co si dát na sebe, takže nahazuji dva svetry a zimní boty. V devět hodin mám být u Kaie, odkud odjíždíme s jeho kamarády Aki a Jannem na rally. Janne je velmi sympatický chlapík už proto, že má Škodu. Naneštěstí je to lehce upravená Fabia RS, takže si cestu doslova užíváme - z takového vozu totiž vylezete vytřepaní jak duchna o velkém úklidu.  Má to lehce upravený podvozek a tak je to takový trakař a o nějakém jízdním komfortu si můžete nechat zdát.


Kai ještě vaří kafe, balí s sebou flašku koňaku a Riina sedí v obýváku zabalená do peřiny, dívá se na televizi a čeká až vypadneme. Tohle je - naštěstí - tak trochu pánská záležitost. Je to vlastně takový odpočinkový den od manželek a přítelkyň, takže toho chlapi pořádně využívají. Vždycky jeden z týmu se obětuje a celý den nepije, aby se zbytek týmu mohl vozit. Doma se nabalí svačiny, protože v okolí "erzet" je jídlo většinou těžce dostupný artikl, zbytek batůžku se vyskládá plechovkami a jde se. Teď to možná vypadá, že jsou všichni opilci a jediným cílem rally je vypadnout z domu a opít se. Nooo, kdybych s tím souhlasil, hodně bych zobecňoval. Můžu říct, že jsem čekal, že to bude horší. Samozřejmě, je to odpočinkový den a výše popsané není pravidelnou zábavou každé soboty. A když tak přemýšlím, za celý den jsem viděl asi jen 3 o trochu více alkoholem unavené diváky. 

A jak vypadají příjezdové cesty k rally? Ani se neptejte. Sjíždíme z hlavní cesty a odbočujeme vlevo, před námi je vidět na polní cestě pár aut, za náma odbočuje další auto a sleduje nás. Tak nás asi bude víc, kdo se jede podívat na rally. Příjezdová cesta je šílená, rozježděná od aut před námi, plná kamenů. Pokud se takhle vypravíte na rally, počítejte s tím, že bude vaše auto celé od výfuku až po střechu zablácené. Tahle fáze je ale přece jen nejhezčí už kvůli tomu, že není nudná. Jedeme celkem dlouho pořád dál, míjíme několik křižovatek a jednou odbočujeme vlevo, podruhé zase vpravo, kolona před námi se pomalu rozpadá tak, jak se návštěvníci rozjíždí na různá místa rychlostní zkoušky. Jsme na místě, asi po 15 minutách jízdy po šotolinově-bahnité cestě napříč loukami a lesy. Vůbec si nepamatuji, odkud a jak jsme sem přijeli, ale parkujeme v řadě hnědých zablácených aut. Zbývá dojít na místo, je to asi kilometr, takže přicházíme k trati, ta je ze začátku sice zablácená, ale stále uježděná, takže to vypadá jako zablácený asfalt. Ale pozor, nenechte se zmást, jsou to jenom uježděné kamínky, které se později vytrhají a vytvoří se nádherné tekuté koleje, v kterých nikdy nevíte, co bude. 

Jsme na místě, Sami na nás mává, děláme hlouček opodál. Vypadá to, jakoby se tady všichni navzájem znali, nechápu sice jak, ale je to tak: Janne bydlí ve Vantaa (310 kilometrů do Ähtäri) Aki je z místa zvané Hyvinkää, což je 270 km do Ähtäri. Přijeli sem kvůli rally a s Kaiem se znají právě díky rally. Kluci se hned zdraví s lidmi opodál, po cestě navíc na Janneho ještě dvakrát mávali kolemjdoucí. Chápu, Finsko má (pouze) 5 milionů lidí, není to žádná Indie, ale … že je to tak pevně semknutá komunita, to jsem tedy netušil. Na RZ se hned Kai dává do hovoru s kolegou opodál, Janne mění místo, aby měl lepší pozici na focení a Aki, ten se baví někde v jiném hloučku. Aki to je teprve expert, je mu teprve 18 let, ale v partě vypadá jako předák.

Když tak stojíte v té zimě uprostřed přírody a sledujete ty drsné chlapy Finy, navlečené do většinou černých nepromokavých bund a tlustých kalhot jak si vybalují svačinky, pěkně zabalené do ubrousků, jednoduše vás to donutí usmát se. Ta banda vypadá skoro jako domobrana, jako tlupa kosmonautů s velkými kosmickými gumáky - ty vypadají jako sněhule, protože jsou se zimní výstelkou - a k tomu ten klasický finský ruisleipä složený jako sendvič, uvnitř vystlaný sýrem, salámem či šunkou. Když jsem tak stál uprostřed toho hloučku bláznů, kteří čekají na řev motorů a s napětím čekají, kdo se vymele, připadal jsem si jako součást speciální jednotky na zúrodňování Měsíční krajiny, připravené téměř na vše. Když tak přemýšlím, vlastně se to ani příliš od naší české scény neliší. Snad jen to, že diváci většinou na rally nepřicházejí z okolních vesnic (prakticky nic v okolí RZ není) a tak je ta výprava na podívanou jako nacvičený rituál, je zkrátka vidět, že v pořádání těchto výprav mají všichni praxi. Bál jsem se, že se budeme prodírat někde lesem, naštěstí do lesa nikdo ani nepáchne, takže se na RZ jde davem po příjezdových bočních cestách, většinou tedy dosti zablátěných - po klasické finské šotolině. Nezdá se to, ale ačkoli není ještě ta pořádná zima a přes den je kolem 5 stupňů, člověk od 10 hodin ráno do 7 večer za celý den celkem prochladne, také díky tomu, že se celý den pouze postává.

Rally se rozbíhá, nicméně nijak mě to nebere. Kde jsou ty doby, kdy jsem žral ty autíčka a s napětím čekal až okolo prosviští. Nelíbí se mi naše místo: stojíme hned za zatáčkou, i tak ale auta projíždějí tak rychle, že je vidíme vždycky jen pár sekund. Hodně dlouho řev, pak se vynoří ze zatáčky, pak vruuuuuumz a je pryč. Finská rally má svá specifika, proto jsem byl na začátku dost šokovaný tím, s čím se tady jezdí. Jezdci to tak lepí dohromady tím, co mají, takže staré Coroly, Toyoty Starlety, velká Volva V80, dokonce Mercedes, prostě auta, která jsem v rally předtím nikdy neviděl. Pokud vás zajímá, co tady tak na takové místní rally najdete za exempláře, tady je odkaz: http://mla.kuvat.fi/kuvat/Kuvat+2011/22.10+-11+Pohjanmaa+ralli/

Co mě ale opravdu potěšilo byly Škoda Favorit a Škoda Felicia, které se kolem nás dvakrát toho dne prohnaly. Můžu říct, že Finská rally je proklatě rychlá rally, většinu tratí tvoří rovinky a občas nějaký ten zhup a mírná zatáčka, není tedy příliš důvod brzdit a tak to okolo jenom skoro prolétává. Nečekáme ani do konce a přesunujeme se blíže k autu k příjezdové cestě, chvíli postáváme a jdeme k autu. Přejíždíme na další RZ, která je docela pěkně vzdálená, v autě lehce pospáváme, projíždíme přes Ilmajoki (v překladu Vzdušná řeka), a zastavujeme na oběd u benzinky Teboil. Tady uprostřed lesů je to nejlepší volba, pardon - vlastně jediná volba. Benzinka je tady takovým místním kulturákem s restaurací, obchodem, bufetem ve stylu McDonalds a hlavně ta restaurační část, kde si člověk po zaplacení paušálu v bufetu nabere co chce, je pěkně zaplněná. Trochu mi to připomíná Ameriku, kde to bude se vzdálenostmi ještě horší - takže praktické důvody vedoucí k zavedení tohoto stylu budou asi na prvním místě.

Přijíždíme na další RZ a máme trochu zpoždění, takže do "naší zatáčky" se tak dostáváme po projetí pár aut, kdy různě odbíháme z cesty a zase popocházíme po trati. V zatáčce před domem stojí dav diváků. 

Je to tady klasický venkov, vpravo dům a kolem různě zaparkovaná technika, traktor, v pozadí u lesa je pak takový divný nepořádek, místa plno, takže kde co zůstane, tam to zůstane. Začíná být pěkná zima, takže naléváme kávu s koňakem, Janne se přesunuje a schovává se v zatáčce za kamenem. 

My se pak asi za další hodinku přesunujeme na druhou stranu cesty do vnitřního oblouku zatáčky a tak vidíme trochu více. Finové jsou velmi ukáznění diváci, když už jsme u toho výběru místa. Tam, kde je to nebezpečné, se nikdo neodváží, a když ano - jako Janne - sedí přikrčený za pětimetrovým kamenem, který by ho měl ochránit.

Mám toho za celý den už dost. V tom z ničeho nic Kai a Aki sundávají bundy a od pasu nahoru se vyslékají. Kaii říká, že to je jenom takový zvyk, nic zvláštního, a odchází s Akim kamsi po trati. Asi už chápu, co se chystají provést. Mám takový pocit, že až bude projíždět auto, chystají malou exhibici. V tom přijíždí tmavé BMW a stává se cosi, co bych nikdy na samotný konec rally nečekal. Tolik aut tady dnes projelo, že to člověka už znudilo, vždycky ten stejný pohyb, zatáčka, plný plyn a řev. Teď přijíždí auto, řev motoru, pak najednou ticho a rachocení odletujícího kamení protože řidič brzdí. 






Jakoby mě to probudilo, vidím, jak příkop stahuje auto a to se najednou převaluje a dělá otočku, roluje, dopadá na kola a křáp do velkého kamenu u stromu. Koukám na to jako sob, lidi skandují a sbíhají se na pomoc. 

Pořadatel běží po trati mávnout na další projíždějící auta, kdyby náhodou někdo plánoval stejně nešikovně vyjet z tratě, aby to nenapral do již stojícího vraku. Řidič i spolujezdec jsou v pohodě, vylézají ven a diváci vytláčí auto ze škarpy o kousek zpátky k cestě.

V tom přichází Kai a vedle něco jezdec v modré kombinéze a já najednou poznávám Fina, který byl u Samiho minulý pátek, když jsme večer strávili hraním Richard Burns Rally. Už mi teď dochází všechno, ta vyslečená trika i to, že se Kai a Aki vůbec exhibice nedočkali, protože auto skončilo o pár metrů před nimi v zatáčce. Kai a Aki stáli totiž tak 100 metrů dál na horizontu. Bereme batohy a jde se k autu. 

Tam jsou již všichni známí a scházíme se tam po skončení rally, projíždí už asi jenom 5 aut. Přijíždí taky Sami se Somppim, který občas dělá Kaiovi navigátora. Prohlížíme auto, postupně ještě někdo přínáší pár náhradních nepoužitelných kousků z auta, zadní sklo je rozbité, celé uložení předního tlumiče je utrhlé a přední konstrukce je posunutá tak, že drhne o pneumatiku. Když nic, tak jen hodiny práce. Čekáme na přívěs, Sami obchází auto s flaškou Koskenkorvy, klasický Fin, doopravdy.

Fotíme se, řidič i navigátor si povídají s fanoušky, které skoro všechny znám buď z domácí párty nebo od Kaie. Dozvídám se, že večer to pořádně zapijeme, protože je to poslední rally v této sezóně, všechny další závody budou už další rok, takže rally párty v klubu B52 v Ähtäri dnes večer! Sice moc nerozumím, ale většinou se probírá aktuální nehoda a věci okolo. 

Přijíždí vozík, natláčíme auto na něj, všichni se rozjíždíme domů. Sraz u Kaie doma, klasicky v sauně! Po celém dni venku můžu říct, že jsem se ještě nikdy předtím tolik netěšil na spalující horký vzduch. U Kaie je v obýváku už plno, dostávám od Samiho vanilkovou Koskenkorvu s kolou, pije se a sledujeme televizi. Sauna se nahřívá, takže čekáme a já si venku povídám s létajícím Juhou.

Juha pracuje jako natěrač lodí v nedaleké firmě Silver boats, takže rally je opravdu jen a jen jeho hobby, kdy si na autě dělá všechno v garáži sám. Je to celkem zajímavý rozhovor s ústředním motivem toho, jak nefér je svět, že jezdci co milují rally na to nemají peníze a pak se do stejné skupiny dostanou ti, co sice jezdit vůbec neumí, ale mají jednoduše peníze. Juha rozumí anglicky dobře - tak jako všichni Finové, jenom jak sám říká mu dělá problém reagovat a přesně říct to, co chce – tak jako většina Finů. Jdeme do sauny, připojuje se k nám Juhův spolujezdec Timo Nikkilä a ještě Aki. Letošní sezóna rally je sice ukončená, ale kluci se nejvíce těší na zimní místní seriál,  který se koná na poli u Kaie. Cestou z rally jsme byli ještě složit rozbité BMW v garáži u Juhy, takže jsem viděl tu slavnou Felicii, se kterou tady v zimě chtějí řádit. Všichni se na to těší s tím, že se pak uvidí, kdo je dobrý řidič. Po asi třech návštěvách sauny se scházíme všichni v obýváku u televize a rozhoduje se, že vyrážíme k Samimu hrát RBR. Riinna je doma, takže nám dnes dělá taxi. Už je nás celkem víc v náladě, takže se lidi nestydí mluvit, je to úplně něco jiného než když jste s Finy, kteří jsou střízliví. Nevím jestli jsou vypracované studie na to, jaký má vliv alkohol na plynulost angličtiny u Finů, ale  ... najednou mi prostě přišlo, že všichni Finové umí výborně anglicky! Anebo... že bych na tom byl tak špatně já a jenom se mi to zdálo? O zábavu a vtipné komentáře není vůbec nouze, jelikož jsme všichni podnapilí, řídíme tak trochu bez pudu sebezáchovy, ještě že je to jen počítačová hra.

Kdosi říká, že se jde do klubu, takže vyrážíme. Jezdec Juha je unavený natolik, že do klubu s námi ani nejde a tak se loučíme. Klub B52 je pár minut chůze z kopce, kolem učňáku a přes hlavní cestu vedoucí k nemocnici a jsme tam. Je sobota, takže by to měl být jeden z o něco živějších večerů, i tak je tady, na světové poměry, celkem prázdno. Pódium prázdné, jsme sami kluci, takže usedáme ke stolu. Aki se nás pak snaží dostat na parket a domlouvá něco dvěma slečnám opodál, Kai a já se na sebe díváme a kroutíme hlavou - ten kluk je prostě šílený. Pokoušíme se o něco jako tanec, ale dýdžej je úplně marný, takže usedáme ke stolu. Jdeme ven na čerstvý vzduch probudit se, je to kuřácká terasa, pod námi je K-Market, výhled na parkoviště a vstup do banky dole. Najednou se mi vynoří vzpomínky na léto, kdy i ráno ve 3 hodiny bylo stále dost světla. Teď jsou 3 stupně a tma. Po 3. hodině odcházíme z klubu, naše velká banda se rozpadá a zůstáváme zase 4. Jdeme na pizzu, ale Iráčani už zavřeli, tak se přesunujeme ke Grilli. Je s podivem, že i ráno před 4. hodinou je zde otevřeno, kvůli pár mladistvým, kteří jdou domů z klubu. Potkáváme našeho vzdáleného alkoholického souseda, toho problematického kluka, který v nedalekém hotelu Mesikämmen dělal jednoho večera povyk a vztekal se, když mu na baru nechtěli nalít. Někteří tady s alkoholem opravdu mají problémy již v mládí. Jestli je to špatnou výchovou, nemůžu říct. Jíme svoje zdravé hamburgry a chceme domů. Nikdo v okolí není, tak Aki zastavuje projíždějící auta s prosbou, ať nás hodí domů. Nakonec přijíždí taxi pro nějakého chlápka, co ztvrdnul u klubu, tak Kai domlouvá i taxi pro nás, které asi za dalších 10 minut přijíždí.

Že to bylo dlouhý článek? No on to byl totiž dost dlouhý den! V několika chvílích dokonce překvapující, snad nejvíce v tom bodě jak dokáží být Finové přátelští a správní parťáci, mají takový lehce odlišný smysl pro humor. Není to takové to levné jižanské "paaaarty paaaaarty", spíš vás dostane na kolena jejich občas drsný ale o to přesněji cílený humor, kdy nešetří ironií a sarkasmem. Dovedou říkat dost vážné věci zcela převrácené naruby a navíc se u toho tváří, že to myslí vážně. Asi to vystihne nejlépe případ, kdy mi Kai popisoval, jak chutná chladicí kapalina do auta. Já mu na to říkám: "Jak to, prosím tě, víš?" Zeptal jsem se ho nechápavě, Kai se totiž tvářil jako nějaký degustátor, přitom jsme se bavili o nějaké chemické šílenosti, která se lije do auta. "No, tak já jsem to chutnal, že... a navíc nám o tom něco říkali ve škole", říká Kai. Asi za dalších 5 minut jsme uklízeli v garáži a já jsem přenášel baterii do auta. V tom Kai říká... "No, pokud bys chtěl vědět, jak chutná tohle..." - a kývl hlavou směrem k baterii - "... tak to bych chutnat opravdu nedoporučoval." Podíval se na mě a lehce pozvedl obočí. Tak to jsou, přátelé, Finové!

Fotky nesoucí jméno Janne Pieviläinen mi poskytl sám Janne, přesně ten, o kterém je zmínka v textu. Je to automechanik a fotograf amatér - jak sami ale vidíte, jeho fotky stojí za to! Tímto mu mnohokrát děkuji za souhlas s veřejněním! Kiitos kuvistasi, Janne!