Finské (stereo) tipy

Po šíleně dlouhé době mám nutkání rychlě něco sesmolit a publikovat. Mám rozepsaných asi patnáct článků, vždycky se něco najde, co by stálo za komentář, jenže mám tak málo času, že než to celé sepíšu a zveřejním, je to dávno stará neakutní aktualita. Třeba jako o hokeji: než jsem napsal, jak to tady Finové prožívají, prohláli všechno, co mohli... a tak jsem se o hokeji raději ani nezmiňoval.

Tak se tady slaví První máj. Žádné rudé vlaječky ani protestní pochody, klid a absolutní mrtvo.

Nestihl jsem ani napsat o zimě a o tom, jak se tady v zimě žije, topí a třeba jezdí - a to je, páni, dost zajímavé téma. Hlavně, když vám ve stovce za zády dýchá XXL-kamion naložený kládami až ke stropu každého podjezdu. Hlavně pro vášnivé řidiče myslím, by to bylo povídání na samotný článek. Pak jsem chtěl psát o jaru, jenže žádné nebylo, tak jsem prostě začal psát o létu. Tedy hlavně o tom, jak přišlo. Mám teď strach, že než dopíšu článek o létu, bude tady zase zima. Takže rychle zveřejním takový článěk o pojaru, tedy o období, které trvá jen pár okamžiků.

16. června 2012. Sníh a led je pryč, zato jsme vyfasovali letos extrémně velkou porci komárů. Do televize by se hod slogan "Ještě komárovější..." nebo stejně jako Opava-Komárov ... Finsko-Komárov.

Po dlouhé a nudné, mnohými z nás nenáviděné zimě, se tady uvelebilo léto. Bylo pár dnů, které pravdu stály za to, ale ty by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Už už jsem si myslel, že tady léto zůstane, když se z ničeho nic na pár dnů (těch bylo zase naopak více než na třech rukách) tak ochladilo, že to bylo v chalupě k nevydržení a já hledal po více jak měsíci sirky a zatoulané březové zbytky pod postelí. Ráno jsem se budil se zacpaným nosem a polozmrzlým ramenem, byly i noci, kdy jsem si navlékl finské villasukat, tedy sibiřky. Když v máji konečně roztál poslední sníh, myslel jsem si, že už bude jen teplo. Jenže pak někdy na začátku června jsem se od místní farmářky Anny dozvěděl, že prý v noci někde v Pieksämäki pomrzly venku vystavené saláty a kytky před obchodem. OOO-haaaaaaa, pomyslel jsem si, takže ta pětadvaceti stupňová vedra byla jen časově omezenou finskou akcí, něco jako 10 kusů ve slevové akci pro celé Jižní město.

Následující sada fotografií mi dost připomínala reklamu na prací prášky. Jen na rozdíl od špíny, která má většinou zmizet, to ve hnízdě jenom kynulo.

PŘED:

8. května. Chodili jsme pravidelně hnízdo kontrolovat, jestli tam nějaká blbá kukačka nepřihodila nějaké své vejce. Ale nakonec jsme se shodli na tom, že i kdyby něco přibylo, necháme to na přírodě, že se s tím nějak sama vyrovná. Ať se klidně v hnízdě poperou, nic jiného v životě je beztak nečeká.

PO:

26. května. Za pár dnů už byli pryč, kluci rostli jako z vody.

Teď se počasí ustálilo, nevím vlastně, jestli je tu už léto nebo není, ale když jsem před dvěma týdny prohlásil Huráááá, léto je tady, farmářka Anna se dala do smíchu: prý vůbec nemám ponětí o tom, jak to tady chodí. Byl to asi den nebo dva předtím, než se sem navalily ty přízemní mrazíky. Nicméně, až to tu bude Léto na maximum, rozhodně se pokusím tu situaci zdokumentovat a pak zdigitalizovat, pro vás, kteří si na(ne)štěstí finské léto nemusíte užívat takzvaně naživo.

A další podobná akce PŘED a PO. Málem jsme sice při nájezdu k hnízdu dostali zobákem jednu ďobku do hlavy, jak své hnízdo paní Racková (předpokládám, že paní... chlap by na to šel diplomaticky, ne hned třetí světová jako v tomhle případě). Fotografie ze 13. května.

Když se zadíváte na hnízdo s vejci a následující fotografii níže, musí vám být jasné, že něco tady nehraje.

11. června. Já mám dvě teorie. První je, že i rackové mají jednovaječná dvojčata, takže ti dva chundelatí kluci byli z jednoho vejce. Ta druhá teorie je, že paní Racková dostala od sousedky jednu slečnu na hlídání. Kluci si vlevo hráli a holku k sobě vůbec nepustili. Klasika, jako u lidí...

Ráno teploty lehce pod 10 stupni, slunko svítí, ale teplo je jen za příplatek - tedy v sauně, když si zatopíte. Většinou vás ráno uvítá tak modrá obloha, že víc modré to už nejde a vy si jen marně snažíte rozpomenout na to, jestli náhodou nespadla nějaká kouzelná houbička do večerní smaženice, protože ta modrá je opravdu podivně modrá. Pak se před polednem něco přihrne, většinou od Švédska, výjimečně ze Sibiře, no a tak jednou týdně poprší. Ne jednou, ale rovnou vícekrát a večer do toho zasvítí. Když se den hodně vydaří, teploty jsou až k 25 stupňům. Takže to je asi takto: zima zima zima, slunko svítí, zima, slunko, zima, tepleji, slunko, slunko, slunko, mraky, mraky, svítí, mraky, svítí, mraky, vlažno, po poledni pak najednou komáři, komáři, komáři, komáři, slunko svítí, prší, slunko svítí a prší zároveň, slunko nesvítí ale neprší, slunko nesvítí a prší, slunko svítí až do 23 hodin, komáři celou noc až do rána a pak je najednou zase obloha čistá a všude je tolik světla, že se nedá spát, to tak už od 3:38 ráno. Komáři tady navíc vůbec nejsou hloupí, dobře ví, jak se napojit na zdroj. Normálně se ale neodvažují napíchnout přímo hlavní vedení, tohle byla už trochu drzost, napíchnout přímo hlavní vedení.

Finsko není pro každého, to si zapamatujte. Jestli někdo rád nakupuje věci jen kvůli obalu - protože to prostě dobře vypadá a hezky to zní, třeba jako ty předražené krámy s nakousnutým jablkem - tak to na Finsko zapomeňte! Finsko není pro každého a každému se tudíž Finsko líbit nebude. Jestli vás děsí představa, že je všude kolem vás večer hejno komárů, tak to se tady zblázníte. I v létě tady může být pěkně zima, pokud se tady náhodou nad Finskem mračna zaseknout a ještě se k tomu přidá vítr. Třeba jako poslední dva dny, kdy tady denně vyfukovalo jako na větrné hůrce a bylo lehce nad 10°C. Severní vítr, jak jinak. Jediné, co je na zataženu velmi velmi pozitivní je, že je venku poněkud temněji a tak se v noci líp spí (= žádné otravně pronikavé paprsky od 4 hodin ráno vás nebudí). Pokud jste ale zvyklí na drsné zacházení a snesete i předávkování nepohodou, pak jste tady správně. Pokud chcete mainstream, jeďte do Chorvatska. Pokud chcete dělat něco jinak, tak Finsko stojí za úvahu. I opálit se tady dá vcelku slušně, snad i díky tomu, že slunko svítí až do 10 hodin večer.

Následuje klasická lekce lidské nenažranosti. Následující fotografie ze 14. června 2011. Absolutní nic v ruce, rybka jako z akvárka, úlovek k smíchu, ale radost maximální. Tou dobou jsem si ještě myslel, že se takové malé rybky dají jíst.

Tady už se podařilo chytit něco většího. Přibylo hrdosti, člověk si začíná trochu o sobě myslet, probouzí se lovec. Při pojídání ryby jsem se pak vztekal, proč tady ten kousek má tolik kostí, snad více než masa, proč jednou nemůžu chytit třeba něco dobrého, štiku nebo lososa. 12. května 2012.

A tady je konečná fáze: chladný namyšlený výraz ve tváři, jakoby o nic nešlo. No co, jste nikdy neviděli rybu... ?! Musím se ale přiznat, že tahle ryba byla sebevrah. Našli jsme ji totiž v katisce spolu s dalšími 4 malými rybkami a další mladičkou štikou, takže jediné, co jsme udělali bylo, vytáhnout z klece a... zkrotit. To u štiky vůbec není sranda, protože zachytit tak prstem o její zuby, tak je polštářek pryč.

Finsko dopřejte si čas, jen pro vás a rozmazlujte svoji duši. Absolutní ticho bez hukotu města kdesi v dálce a bez všudypřítomného dunění, které se i v noci nese ze všech stran, jednoduše absolutní ticho, kdy doslova uslyšíte trávu růst a neustálý pohyb v trávě kolem vás. Mimochodem, nevím, jak je tomu u normálních lidí, ale je tu takové ticho, že slyším, jak mi vržou krční obratle, když se tak mezi první a druhou hodinou ranní rozhlížím po kraji. To dělávám hlavně tehdy, když prostě nemůžu usnout. Rychle si navyknete na všudypřítomné šustění v maliní a v křoví kolem cest, potkat můžete klikatou černou zmiji upalující si to pod kamení a hlavně vás po pár dnech nepřekvapí celodenní, drzé a arogantní vyřvávání ptáků, které pokračuje prakticky nonstop od vidím do vidím. Od nevidím do nevidím je tady v zimě, přes léto je zde režim stálevidím. V noci to řvaní - někteří tuto ptačí aktivitu považují za zpěv, ale v tom případě je to stoprocentní moderna - na pár minut utichne, kdy nádherné noční prosvětlené ticho prořízne jen nějakéí občasné cvrknutí nějakého individualisty. Na drát pak za mnou na pokec přilítá jedna vlaštovka, která nám hnízdí ve stodole a furt něco blebtá, žvaní a blábolí, že máte chuť si s ní povídat. Kouknete na ni směrem nahoru a vidíte, jak jen natočila hlavu a prohlíží si vás. Fiuuuuuuyeeee, písknete na ni a ta na to hned začne odpovídat nějaké dlouhé story jak od Jiráska. Pokud jste typ do přírody, tohle je 100% přírodní masakr - příroda vás tady tak pohltí, že si připadáte jako nic a máte pocit, že jste tady tak nějak navíc, jak všechno kolem bez ohledu na vás prostě žije.

Labutí rodinka, 16. června 2012. Labutě byli podstatně rychlejší než já v kánoji a nepodařilo se mi dostat blíže. Možná to bylo lepší, protože labuť už je docela velký pták a podle toho, jak paní Racková bránila svoje mláďata, labutě by myslím se mnou docela zatočily.

Pokud se vám podaří se tady dostat na delší dobu, tak je opravdu nádherné pozorovat, jak se tady z ničeho nic všechno po zimě probudí a roste jako splašené. Denně při ranní procházce vidíte rozdíly na listech břízy, které se během týdne rozbalí, nádherně jemná téměř světélkující zelená je pomalu tmavší a tmavší lesknoucí se navoskovaná plocha, kolem všude téměř zakopáváte o hnízda, občas i o vajíčka, to když některý nezkušený rodič or a hnízdo blbě postaví. Jen co roztaje led na jezeře, hodíte do něj klec z pletiva na ryby (finsky katiska).  Na jezeře pak kontrolujete v hnízdě vajíčka racka, který své hnízdo celkem poctivě brání. U stodoly pak někdy na začátku května můžete pozorovat hadí hnízdo, prostě doslova hadí orgije - i hadi se mají rádi, no ne? Občas před chalupou vyplašíte čápy, kteří si to pochodují po louce, pak je najednou všechno vylíhlé, na jezeře labutí rodinka s mláďaty, rackové vylíhlí, ptáci z hnízda vyletí a tráva je vám prostě po prsa. A to vše prakticky během 6 týdnů. Je to dlouho nic a najednou bááááááác. Takové je Finsko. Z extrému do extrému. Vlastně ani ten pomalý přechod světla si nějak nemůžu uvědomit, byla pořád tma už někdy kolem čtvrté až páté hodiny a najednou buch, chodím si po dvoře něco po půlnoci a na západě už svítá nebo-li Rudá záře nad Kladnem.

13. června 2012: nehledal jsem přímo druh těchto stvoření, ale bude to myslím něco jako Kachna Finská nebo Kachnus Aquaus Finlandus. Byly tak tiché a nenápadné, že jsme je několikrát kánojí málem přejeli. Káčátka ještě neumí dost dobře po jezeře parníkovat a tak při úprku doslova běhají po hladině a za nimi jenom vodní mlha. A ten křik rodiče, když se jedno mládě oddělilo od skupiny, no to bylo lepší než GPS navádění - to i já bych trefil zpátky domů.

Tak takové přesně je to finské Pojaro. Nedočkavě čekám slunovrat, abych vám ukázal, jak vypadá nejdelší den a kdy zaleze sluníčko za obzor. Normálně to dělají Finové tak, že celou noc prostě pobíhají po venku, pojídají párky, popíjí kalja (pivo) a prostě slaví. Juhannus je tento rok 23. června, takže v sobotu vlastně začíná konec toho, co se tady v posledních 6 týdnech dělo. Vy to máte v Česku myslím o tři dny dříve, tedy 20. června. Docela i nakonec chápu, proč to tady všechno tak splašeně uhání. Zběsile, krutě, sprint na sto metrů. Mít takové zpoždění jaké se tady koná každý rok po zimě, taky bych přidal do kroku. V březnu bylo totiž na Ruzyni ještě o pár stupňů více než je tady teď průměrně.

23. května, 21:50. A tohle prosím ještě není západ, protože sluníčko si pěkně pochoduje ještě dobrou půlhodinku po horizontu a pak zapadne za obzor až tam, kde je na fotce jenom černá.

Finský rok je opravdu podivný. Většinu roku se to totiž chystá na zimu a ten úžasný ideální letní vrchol, to nejlepší, trvá jen malou chvíli. Asi jako v ekonomice nebo vlastně v životě ať už jde o cokoli. A pak se to najednou zlomí a zase to jde z kopce a hurá všichni se těšíme na zimu, nejvíc ze všeho však silničáři. Teď mě napadá, že od neděle to vlastně budu mít blíže k příští zimě než k té minulé. Že bych se nakonec na minulou opožděnou zimu vykašlal a napsal až o té další... ?