Bod mrazu. Den 62.

Nula od nuly pojde
Je to velmi symbolické. Jakoby matka příroda vyslyšela moje volání po řádné finské zimě, zrovna v den dvouměsíčního výročí mých podzimních prázdnin ve Finsku, teploměr pár hodin před slavnostním odpočítáváním ukazuje chladnou, ale přesnou nulu. Přeběhne mi mráz po zádech a na chvíli se pozastavím nad tím, jestli nedostávám zpětnou vazbu a nemám tu nulu na teploměru chápat jako výsledek mé skoro-čtvrtletní práce: "Ty nulo!" Od mého spolubydlícího jsem to během studií slýchával dost často, ale upřímně, kde jsou ty časy, kdy toto zvolání mělo motivační efekt. Spolubydlícího jsem se od třetího ročníku naučil správně ignorovat a tak to slýchával spíše on ode mne, když stál u plotny a pokoušel se něco uvařit.

Nebylo to dnes poprvé, kdy mrazík provokoval. Fotografie ze 14. října.

Proč tedy zpytuji svědomí zrovna dnes, 9. listopadu? Přesně v čase zveřejnění (pouze náhoda, nehledejte v tom nic dalšího) to jsou dva měsíce, kdy jsem do Finska přicestoval. Přesněji, kdy jsem se sem do Ähtäri přistěhoval. Pozor, jsme v časovém pásmu Helsinki, tedy GMT+2, proto je to mých 23:30, ale vašich 22:30. Dva měsíce prázdnin se ani nezdají býti šestinou roku, která při předpokladu dožití se šedesáti let je jednou stodvacetinou života. No, taky možná proto, že jednou stodvacetinou nejsou. Nikdo kromě mého táty jste si nevšimli, že to mám špatně? (>taky proto jsem asi šel nakonec studovat jazyky...). Zvolání Je to moc nebo málo? by nebylo tou nejlepší otázkou, kterou si člověk může položit. Co se tedy dá a nedá za dva měsíce na finském venkově stihnout?

9. říjen: ve Finsku není příliš mnoho míst, odkud máte na krajinu výhled. Pohled na město Seinäjoki z místní lyžarské sjezdovky, která je vlastně hromadou sutiny: uměle navozený kopec všeho možného.

Jeden z mála slunečných podzimních dnů, 14. říjen.

Desatero expatriota

1. 22 kapitol učebnice From Start to Finnish, což je 115 stran gramatiky, slovíček, rozhovorů, frází a sekcí k procvičování.
2. Pár příspěvků do cestovatelsko-národopisného blogu Nasever!.
3. Posekání trávy před zimou, hrabání listí kolem domu, záleží však na velikosti vašeho pozemku. V mém případě nejsem zatím ani v polovině.
4. Pár výletů na kole i bez něj do okolí, lehký průzkum terénu, kdy si většinou oblíbíte své trasy a dál se vám nikdy nechce.
5. Výlety do okolních i vzdálených měst: Seinäjoki, Alavus, Jyväskylä, Mikkeli, Keuruu, Lappeenranta, Imatra.
6. Několik uvařených obědů, pár úklidů v domě a kolem počítače kdy už ze samotného laptopu čouhal jen monitor a klávesnice byla utopená v nepořádku...
7. Pravidelné denní vybírání poštovní schránky.
8. Udržování se v kondici a fyzická příprava na krutou zimu.
9. Několik účastí na různých společensko-kulturních akcích v místním klubu B52.
10. Integrace mezi místní obyvatelstvo, několik krátkých střetnutí s lidskými bytostmi, které nemluví anglicky.

25. října, Seinäjoki. 100% finská fotka pořízená v hospodě Hospoda Korbel,
kde vám natočí Budvar nebo Kozla.

Je toho samozřejmě víc, co se stihnout dá, zmíněné desatero je jen sondou toho, co každý správný přistěhovalec dělá. Tady je asi to správné místo zmínit slovo práce, protože je to nejoblíbenější téma všech těch, se kterými se budete i nadále po vaší dobrovolné expatriaci digitálně stýkat. Každý k tomu má samozřejmě jiný přístup a tak se s některými z vašich přátel tohoto tématu dotknete, v některých rozhovorech se práce stane ústředním a vlastně i prakticky jediným tématem. Tak se stane, že sedím v místnosti, snažím se o zábavně-naučnou sebereflexi, tedy jakousi inventuru produkce, a říkám si, jestli mi něco uteklo, utíká anebo jestli mi něco utéct může.

16. října, Ähtäri: zápas domácích s hostujícím napůl švédským týmem,
hala je kousek za městem.

Komu se nelení, tomu se zelení

Mého kamaráda jeho předchozí práce nerozvíjela, nenaplňovala jeho představy o práci a maximálním možném rozvoji osobnosti (jak říká pan psycholog Svoboda), tak se rozhodl kývnout na nabídku jedné nejmenované banky a v moravskoslezském pohraničí skočil po hlavě do nové práce v bankovním sektoru. Kanceláře se v době jeho nástupu do práce ještě opravovaly, takže dny trávil předpracovním odpočinkem doma. Jenže pak mu jeho banka řekla, že se věci změnily, že stěhuje svou pobočku do Polska. To dnes tak nejen banky dělají, že se jednoduše relokují, zaměstnanci pak mohou zůstat doma bez práce anebo se stěhovat jako kočovní indiáni. Tak to dnes chodí. A tak měl kamarád zase o jedno dilema navíc: zůstat bez práce anebo se podívat, jak věci fungují v Polsku. Jelikož je to velmi bystrý, inteligentní, mladý a flexibilní muž, nemá co ztratit. Šel do toho po hlavě a odjel do Polska. Dovedete si představit, že věci v Polsku nefungují zdaleka tak dobře jako v Česku, takže starosti se na něj vyvalily. Ale nelituje toho dodnes, je to přeci výzva a přinejmenším zjistil, jak věci fungují. Tedy, v jeho případě banky.

27. října, vlakové nádraží. Budova zavřená, žádná čekárna, žádná obsluha. 

Mě severní vítr ze zamořené Ostravy odfoukal sem, na sever, do Finska. Ten vítr byl vlastně vichřicí, a ta je, jak jistě víte, ženského rodu. Stejně jako můj kamarád, věřil jsem tomu, že jsem dostatečně mladý na to, abych nepatrnou zeměpisnou a kulturně-jazykovou změnou prošel díky své totální flexibilitě rychle a úspěšně. I tak jsme ale protipóly v tom, co děláme. Já jemu závidím jeho kariéru, on mně závidí moji pracovní volnost a neposledně pohodu, kterou on v práci rozhodně nemá. Já jsem bez příjmů, sedím na židli a hledám si práci, on má práce nad hlavu a navíc k tomu ještě ani nebydlí doma. Takže si oba dva navzájem závidíme, ale ani jeden z nás by si to vyměnit nejspíš nechtěl: v mém životopise bude po ukončení studia na univerzitě jedna velká bezkariérní díra, která ne vždy může působit věrohodně. Jeho životopis je správně uhlazený business man, který je v jednom kuse a upsal se peklu na dalších dvacet let. Obrazně, samozřejmě. A tak si říkám..., co mi vlastně uteklo? Své odvody do penzijního systému neodvádím a myslím, že to žádná velká katastrofa nebude, zdravotní pojištění si platím jako Osoba bez zdanitelných příjmů. Pokud budu počítat průměrnou mzdu, která ve 2. čtvrtletí činila 23 984 (zdroj: www.kurzy.cz), utekla mi tedy do dnešního dne maximálně částka 47 968 a to ani ne, protože bych nejspíš jako absolvent průměrnou mzdu neměl. To jsou mé ztráty za dva měsíce, zároveň je to pouze o trochu více než dvoutýdenní tabulkový plat finského učitele. Můj diplom tu sice nikdo neuzná, ale... to je další věc.

29. října: Jeden z tisíce pohledů na jedno z tisíce jezer.

Chceš-li mír, připravuj válku

Většinou slyším komentáře typu "Teda, ty sis to tam ale dobře zařídil ... Prosím tě, co ty tam celé ty dny děláš? ... Ty se tam musíš ale dobře nudit" a další. Poslední měsíc utekl jako voda, nebylo dne, kdybych se nudil. Vlastně jen stále přemýšlím, co dělat dříve a co odložit na později, jestli sedět potopený do finské gramatické Koskenkorvy anebo se nalévat anglickým čajem o páté, to proto, aby mi něco z mých anglických státnic zůstalo v hlavě k použití. Po dvou měsících tak začínám rozumět významu písní finských interpretů, ve zprávách se dovtípím, co se zase v Řecku stalo, v rádiu pak občas pochytím něco z vtipných komentářů. Jak jsem před dvěma dny zjistil, má finština ještě není připravena na Waltariho dílo Egypťan Sinuhet. Podle přebalu knihy jsem zjistil, že to je dost dobrá knížka, proto si na ni raději ještě počkám a nebudu si dojem kazit nějakou překladovou verzí.

29. října: Nikdy necestuje odpoledne na západ, slunko začnete
nesnášet celkem rychle

Protože chci mír, přeskočil jsem přípravy na válku a rovnou jsem začal bojovat. S jazykem, jak jinak. Je pravda, že mám zcela výjimečnou pozici: jsem chlap v zástěře na mateřské bez dítěte, který je den co den doma, takže mám na svá studia finštiny moře času. Jinak to ale nejde. Pokud byste se chtěli jazyk učit jednou týdně 60 minut, tak to si po roce studií koupíte možná tak čokoládu. Mám také nadopovanou pozici díky tomu, že jsem se předchozích 6 let v jazycích prohrabával, více či méně úspěšně - v případě francouzštiny tedy totálně neúspěšně, tímto zdravím na Paseky do Eposu a smekám. Ačkoli univerzitní studia nebyla z daleka úžasná, jakýsi přínos to mělo.

Když se fotí před zrcadlem holky, proč bych nemohl já.
7. listopadu po práci s Kaiem.

Buďte samouci, nečekejte, až vás naučí život

Co mě čeká dál? Další měsíc do příštího výročí budu prožívat s nadějí, že mi třeba konečně pozitivně odepíší z Fiskars a mé měsíční pohyby na účtu se přehoupnou zpět do černých čísel. Čeká mě další měsíc studia a opakování toho, co se vytratilo už na začátku října. Stále mám 18 kapitol před sebou a plán překonat první jazykovou krizi a dostat se z úrovně A2 na B1. To vše a mnohem více bude mou prací v dalším měsíci, během kterého v mých odpočinkových časech 
budu opět usedávat k počítači a věnovat se své mateřštině, která je teď až na třetí koleji, navíc kusé. Kdybych náhodou ihned nereagoval na váš e-mail, tak se nezlobte, ale právě se někde nudím. 

Kai dělá drobné kosmetické úpravy před natíráním stolu.

Během tohoto podzimu jsem toho zažil tolik, že kdybych si mohl vybrat mezi 48 tisíci a nezaměstnaným podzimem, dal bych bez váhání rovnou stovku hlasů podzimu. Samozřejmě, že to takhle nejde dělat do nekonečna, bez práce přeci nejsou koláče stejně tak jako bez finského jazyka ve Finsku není práce.

Dnes, 9. listopadu 2011. Konečně se udělalo hezky, tak jsem se s vámi chtěl o moji radost podělit.

Ty dva měsíce by měly být jednou třistašedesátinou života při dožití se 60 let. To je jako jeden stupeň, to je zajímavé. Ale jelikož si tím nejsem jistý, hodil jsem to až sem na konec.


Změny provedeny 13. listopadu, 20:29 (HEL, GMT+2)