Létající Juha

... aneb jak to Juha sroloval.

Možná se stále nechytáte, ... ale právě se začítáte do článku o tom, jak to chodí ve Finsku na rally. Ti, kteří jsou rally věrní u nás doma v Česku, budou jistě vědět o čem píši snad i proto, že to ve všech zemích světa chodí podobně. Tedy, mluvím o něčem, co by se dalo nazvat vášní a v některých případech i láskou k rally. V případě Juhy to platí dvojnásobně.

Sobota. V osm hodin ráno zapípá budík a já s bolestí otevírám oči. Hned mě hlavou prostřeluje myšlenka, že venku je dost hnusné počasí a proto se tak špatně vstává. Správně, venku prší. Balím se na cestu, předpokládám, že zajedeme na jednu rychlostní zkoušku (RZ) a pak domů, takže si dělám jednu svačinku, beru pití (pivo) a deštník. Přemýšlím, co si dát na sebe, takže nahazuji dva svetry a zimní boty. V devět hodin mám být u Kaie, odkud odjíždíme s jeho kamarády Aki a Jannem na rally. Janne je velmi sympatický chlapík už proto, že má Škodu. Naneštěstí je to lehce upravená Fabia RS, takže si cestu doslova užíváme - z takového vozu totiž vylezete vytřepaní jak duchna o velkém úklidu.  Má to lehce upravený podvozek a tak je to takový trakař a o nějakém jízdním komfortu si můžete nechat zdát.


Kai ještě vaří kafe, balí s sebou flašku koňaku a Riina sedí v obýváku zabalená do peřiny, dívá se na televizi a čeká až vypadneme. Tohle je - naštěstí - tak trochu pánská záležitost. Je to vlastně takový odpočinkový den od manželek a přítelkyň, takže toho chlapi pořádně využívají. Vždycky jeden z týmu se obětuje a celý den nepije, aby se zbytek týmu mohl vozit. Doma se nabalí svačiny, protože v okolí "erzet" je jídlo většinou těžce dostupný artikl, zbytek batůžku se vyskládá plechovkami a jde se. Teď to možná vypadá, že jsou všichni opilci a jediným cílem rally je vypadnout z domu a opít se. Nooo, kdybych s tím souhlasil, hodně bych zobecňoval. Můžu říct, že jsem čekal, že to bude horší. Samozřejmě, je to odpočinkový den a výše popsané není pravidelnou zábavou každé soboty. A když tak přemýšlím, za celý den jsem viděl asi jen 3 o trochu více alkoholem unavené diváky. 

A jak vypadají příjezdové cesty k rally? Ani se neptejte. Sjíždíme z hlavní cesty a odbočujeme vlevo, před námi je vidět na polní cestě pár aut, za náma odbočuje další auto a sleduje nás. Tak nás asi bude víc, kdo se jede podívat na rally. Příjezdová cesta je šílená, rozježděná od aut před námi, plná kamenů. Pokud se takhle vypravíte na rally, počítejte s tím, že bude vaše auto celé od výfuku až po střechu zablácené. Tahle fáze je ale přece jen nejhezčí už kvůli tomu, že není nudná. Jedeme celkem dlouho pořád dál, míjíme několik křižovatek a jednou odbočujeme vlevo, podruhé zase vpravo, kolona před námi se pomalu rozpadá tak, jak se návštěvníci rozjíždí na různá místa rychlostní zkoušky. Jsme na místě, asi po 15 minutách jízdy po šotolinově-bahnité cestě napříč loukami a lesy. Vůbec si nepamatuji, odkud a jak jsme sem přijeli, ale parkujeme v řadě hnědých zablácených aut. Zbývá dojít na místo, je to asi kilometr, takže přicházíme k trati, ta je ze začátku sice zablácená, ale stále uježděná, takže to vypadá jako zablácený asfalt. Ale pozor, nenechte se zmást, jsou to jenom uježděné kamínky, které se později vytrhají a vytvoří se nádherné tekuté koleje, v kterých nikdy nevíte, co bude. 

Jsme na místě, Sami na nás mává, děláme hlouček opodál. Vypadá to, jakoby se tady všichni navzájem znali, nechápu sice jak, ale je to tak: Janne bydlí ve Vantaa (310 kilometrů do Ähtäri) Aki je z místa zvané Hyvinkää, což je 270 km do Ähtäri. Přijeli sem kvůli rally a s Kaiem se znají právě díky rally. Kluci se hned zdraví s lidmi opodál, po cestě navíc na Janneho ještě dvakrát mávali kolemjdoucí. Chápu, Finsko má (pouze) 5 milionů lidí, není to žádná Indie, ale … že je to tak pevně semknutá komunita, to jsem tedy netušil. Na RZ se hned Kai dává do hovoru s kolegou opodál, Janne mění místo, aby měl lepší pozici na focení a Aki, ten se baví někde v jiném hloučku. Aki to je teprve expert, je mu teprve 18 let, ale v partě vypadá jako předák.

Když tak stojíte v té zimě uprostřed přírody a sledujete ty drsné chlapy Finy, navlečené do většinou černých nepromokavých bund a tlustých kalhot jak si vybalují svačinky, pěkně zabalené do ubrousků, jednoduše vás to donutí usmát se. Ta banda vypadá skoro jako domobrana, jako tlupa kosmonautů s velkými kosmickými gumáky - ty vypadají jako sněhule, protože jsou se zimní výstelkou - a k tomu ten klasický finský ruisleipä složený jako sendvič, uvnitř vystlaný sýrem, salámem či šunkou. Když jsem tak stál uprostřed toho hloučku bláznů, kteří čekají na řev motorů a s napětím čekají, kdo se vymele, připadal jsem si jako součást speciální jednotky na zúrodňování Měsíční krajiny, připravené téměř na vše. Když tak přemýšlím, vlastně se to ani příliš od naší české scény neliší. Snad jen to, že diváci většinou na rally nepřicházejí z okolních vesnic (prakticky nic v okolí RZ není) a tak je ta výprava na podívanou jako nacvičený rituál, je zkrátka vidět, že v pořádání těchto výprav mají všichni praxi. Bál jsem se, že se budeme prodírat někde lesem, naštěstí do lesa nikdo ani nepáchne, takže se na RZ jde davem po příjezdových bočních cestách, většinou tedy dosti zablátěných - po klasické finské šotolině. Nezdá se to, ale ačkoli není ještě ta pořádná zima a přes den je kolem 5 stupňů, člověk od 10 hodin ráno do 7 večer za celý den celkem prochladne, také díky tomu, že se celý den pouze postává.

Rally se rozbíhá, nicméně nijak mě to nebere. Kde jsou ty doby, kdy jsem žral ty autíčka a s napětím čekal až okolo prosviští. Nelíbí se mi naše místo: stojíme hned za zatáčkou, i tak ale auta projíždějí tak rychle, že je vidíme vždycky jen pár sekund. Hodně dlouho řev, pak se vynoří ze zatáčky, pak vruuuuuumz a je pryč. Finská rally má svá specifika, proto jsem byl na začátku dost šokovaný tím, s čím se tady jezdí. Jezdci to tak lepí dohromady tím, co mají, takže staré Coroly, Toyoty Starlety, velká Volva V80, dokonce Mercedes, prostě auta, která jsem v rally předtím nikdy neviděl. Pokud vás zajímá, co tady tak na takové místní rally najdete za exempláře, tady je odkaz: http://mla.kuvat.fi/kuvat/Kuvat+2011/22.10+-11+Pohjanmaa+ralli/

Co mě ale opravdu potěšilo byly Škoda Favorit a Škoda Felicia, které se kolem nás dvakrát toho dne prohnaly. Můžu říct, že Finská rally je proklatě rychlá rally, většinu tratí tvoří rovinky a občas nějaký ten zhup a mírná zatáčka, není tedy příliš důvod brzdit a tak to okolo jenom skoro prolétává. Nečekáme ani do konce a přesunujeme se blíže k autu k příjezdové cestě, chvíli postáváme a jdeme k autu. Přejíždíme na další RZ, která je docela pěkně vzdálená, v autě lehce pospáváme, projíždíme přes Ilmajoki (v překladu Vzdušná řeka), a zastavujeme na oběd u benzinky Teboil. Tady uprostřed lesů je to nejlepší volba, pardon - vlastně jediná volba. Benzinka je tady takovým místním kulturákem s restaurací, obchodem, bufetem ve stylu McDonalds a hlavně ta restaurační část, kde si člověk po zaplacení paušálu v bufetu nabere co chce, je pěkně zaplněná. Trochu mi to připomíná Ameriku, kde to bude se vzdálenostmi ještě horší - takže praktické důvody vedoucí k zavedení tohoto stylu budou asi na prvním místě.

Přijíždíme na další RZ a máme trochu zpoždění, takže do "naší zatáčky" se tak dostáváme po projetí pár aut, kdy různě odbíháme z cesty a zase popocházíme po trati. V zatáčce před domem stojí dav diváků. 

Je to tady klasický venkov, vpravo dům a kolem různě zaparkovaná technika, traktor, v pozadí u lesa je pak takový divný nepořádek, místa plno, takže kde co zůstane, tam to zůstane. Začíná být pěkná zima, takže naléváme kávu s koňakem, Janne se přesunuje a schovává se v zatáčce za kamenem. 

My se pak asi za další hodinku přesunujeme na druhou stranu cesty do vnitřního oblouku zatáčky a tak vidíme trochu více. Finové jsou velmi ukáznění diváci, když už jsme u toho výběru místa. Tam, kde je to nebezpečné, se nikdo neodváží, a když ano - jako Janne - sedí přikrčený za pětimetrovým kamenem, který by ho měl ochránit.

Mám toho za celý den už dost. V tom z ničeho nic Kai a Aki sundávají bundy a od pasu nahoru se vyslékají. Kaii říká, že to je jenom takový zvyk, nic zvláštního, a odchází s Akim kamsi po trati. Asi už chápu, co se chystají provést. Mám takový pocit, že až bude projíždět auto, chystají malou exhibici. V tom přijíždí tmavé BMW a stává se cosi, co bych nikdy na samotný konec rally nečekal. Tolik aut tady dnes projelo, že to člověka už znudilo, vždycky ten stejný pohyb, zatáčka, plný plyn a řev. Teď přijíždí auto, řev motoru, pak najednou ticho a rachocení odletujícího kamení protože řidič brzdí. 






Jakoby mě to probudilo, vidím, jak příkop stahuje auto a to se najednou převaluje a dělá otočku, roluje, dopadá na kola a křáp do velkého kamenu u stromu. Koukám na to jako sob, lidi skandují a sbíhají se na pomoc. 

Pořadatel běží po trati mávnout na další projíždějící auta, kdyby náhodou někdo plánoval stejně nešikovně vyjet z tratě, aby to nenapral do již stojícího vraku. Řidič i spolujezdec jsou v pohodě, vylézají ven a diváci vytláčí auto ze škarpy o kousek zpátky k cestě.

V tom přichází Kai a vedle něco jezdec v modré kombinéze a já najednou poznávám Fina, který byl u Samiho minulý pátek, když jsme večer strávili hraním Richard Burns Rally. Už mi teď dochází všechno, ta vyslečená trika i to, že se Kai a Aki vůbec exhibice nedočkali, protože auto skončilo o pár metrů před nimi v zatáčce. Kai a Aki stáli totiž tak 100 metrů dál na horizontu. Bereme batohy a jde se k autu. 

Tam jsou již všichni známí a scházíme se tam po skončení rally, projíždí už asi jenom 5 aut. Přijíždí taky Sami se Somppim, který občas dělá Kaiovi navigátora. Prohlížíme auto, postupně ještě někdo přínáší pár náhradních nepoužitelných kousků z auta, zadní sklo je rozbité, celé uložení předního tlumiče je utrhlé a přední konstrukce je posunutá tak, že drhne o pneumatiku. Když nic, tak jen hodiny práce. Čekáme na přívěs, Sami obchází auto s flaškou Koskenkorvy, klasický Fin, doopravdy.

Fotíme se, řidič i navigátor si povídají s fanoušky, které skoro všechny znám buď z domácí párty nebo od Kaie. Dozvídám se, že večer to pořádně zapijeme, protože je to poslední rally v této sezóně, všechny další závody budou už další rok, takže rally párty v klubu B52 v Ähtäri dnes večer! Sice moc nerozumím, ale většinou se probírá aktuální nehoda a věci okolo. 

Přijíždí vozík, natláčíme auto na něj, všichni se rozjíždíme domů. Sraz u Kaie doma, klasicky v sauně! Po celém dni venku můžu říct, že jsem se ještě nikdy předtím tolik netěšil na spalující horký vzduch. U Kaie je v obýváku už plno, dostávám od Samiho vanilkovou Koskenkorvu s kolou, pije se a sledujeme televizi. Sauna se nahřívá, takže čekáme a já si venku povídám s létajícím Juhou.

Juha pracuje jako natěrač lodí v nedaleké firmě Silver boats, takže rally je opravdu jen a jen jeho hobby, kdy si na autě dělá všechno v garáži sám. Je to celkem zajímavý rozhovor s ústředním motivem toho, jak nefér je svět, že jezdci co milují rally na to nemají peníze a pak se do stejné skupiny dostanou ti, co sice jezdit vůbec neumí, ale mají jednoduše peníze. Juha rozumí anglicky dobře - tak jako všichni Finové, jenom jak sám říká mu dělá problém reagovat a přesně říct to, co chce – tak jako většina Finů. Jdeme do sauny, připojuje se k nám Juhův spolujezdec Timo Nikkilä a ještě Aki. Letošní sezóna rally je sice ukončená, ale kluci se nejvíce těší na zimní místní seriál,  který se koná na poli u Kaie. Cestou z rally jsme byli ještě složit rozbité BMW v garáži u Juhy, takže jsem viděl tu slavnou Felicii, se kterou tady v zimě chtějí řádit. Všichni se na to těší s tím, že se pak uvidí, kdo je dobrý řidič. Po asi třech návštěvách sauny se scházíme všichni v obýváku u televize a rozhoduje se, že vyrážíme k Samimu hrát RBR. Riinna je doma, takže nám dnes dělá taxi. Už je nás celkem víc v náladě, takže se lidi nestydí mluvit, je to úplně něco jiného než když jste s Finy, kteří jsou střízliví. Nevím jestli jsou vypracované studie na to, jaký má vliv alkohol na plynulost angličtiny u Finů, ale  ... najednou mi prostě přišlo, že všichni Finové umí výborně anglicky! Anebo... že bych na tom byl tak špatně já a jenom se mi to zdálo? O zábavu a vtipné komentáře není vůbec nouze, jelikož jsme všichni podnapilí, řídíme tak trochu bez pudu sebezáchovy, ještě že je to jen počítačová hra.

Kdosi říká, že se jde do klubu, takže vyrážíme. Jezdec Juha je unavený natolik, že do klubu s námi ani nejde a tak se loučíme. Klub B52 je pár minut chůze z kopce, kolem učňáku a přes hlavní cestu vedoucí k nemocnici a jsme tam. Je sobota, takže by to měl být jeden z o něco živějších večerů, i tak je tady, na světové poměry, celkem prázdno. Pódium prázdné, jsme sami kluci, takže usedáme ke stolu. Aki se nás pak snaží dostat na parket a domlouvá něco dvěma slečnám opodál, Kai a já se na sebe díváme a kroutíme hlavou - ten kluk je prostě šílený. Pokoušíme se o něco jako tanec, ale dýdžej je úplně marný, takže usedáme ke stolu. Jdeme ven na čerstvý vzduch probudit se, je to kuřácká terasa, pod námi je K-Market, výhled na parkoviště a vstup do banky dole. Najednou se mi vynoří vzpomínky na léto, kdy i ráno ve 3 hodiny bylo stále dost světla. Teď jsou 3 stupně a tma. Po 3. hodině odcházíme z klubu, naše velká banda se rozpadá a zůstáváme zase 4. Jdeme na pizzu, ale Iráčani už zavřeli, tak se přesunujeme ke Grilli. Je s podivem, že i ráno před 4. hodinou je zde otevřeno, kvůli pár mladistvým, kteří jdou domů z klubu. Potkáváme našeho vzdáleného alkoholického souseda, toho problematického kluka, který v nedalekém hotelu Mesikämmen dělal jednoho večera povyk a vztekal se, když mu na baru nechtěli nalít. Někteří tady s alkoholem opravdu mají problémy již v mládí. Jestli je to špatnou výchovou, nemůžu říct. Jíme svoje zdravé hamburgry a chceme domů. Nikdo v okolí není, tak Aki zastavuje projíždějící auta s prosbou, ať nás hodí domů. Nakonec přijíždí taxi pro nějakého chlápka, co ztvrdnul u klubu, tak Kai domlouvá i taxi pro nás, které asi za dalších 10 minut přijíždí.

Že to bylo dlouhý článek? No on to byl totiž dost dlouhý den! V několika chvílích dokonce překvapující, snad nejvíce v tom bodě jak dokáží být Finové přátelští a správní parťáci, mají takový lehce odlišný smysl pro humor. Není to takové to levné jižanské "paaaarty paaaaarty", spíš vás dostane na kolena jejich občas drsný ale o to přesněji cílený humor, kdy nešetří ironií a sarkasmem. Dovedou říkat dost vážné věci zcela převrácené naruby a navíc se u toho tváří, že to myslí vážně. Asi to vystihne nejlépe případ, kdy mi Kai popisoval, jak chutná chladicí kapalina do auta. Já mu na to říkám: "Jak to, prosím tě, víš?" Zeptal jsem se ho nechápavě, Kai se totiž tvářil jako nějaký degustátor, přitom jsme se bavili o nějaké chemické šílenosti, která se lije do auta. "No, tak já jsem to chutnal, že... a navíc nám o tom něco říkali ve škole", říká Kai. Asi za dalších 5 minut jsme uklízeli v garáži a já jsem přenášel baterii do auta. V tom Kai říká... "No, pokud bys chtěl vědět, jak chutná tohle..." - a kývl hlavou směrem k baterii - "... tak to bych chutnat opravdu nedoporučoval." Podíval se na mě a lehce pozvedl obočí. Tak to jsou, přátelé, Finové!

Fotky nesoucí jméno Janne Pieviläinen mi poskytl sám Janne, přesně ten, o kterém je zmínka v textu. Je to automechanik a fotograf amatér - jak sami ale vidíte, jeho fotky stojí za to! Tímto mu mnohokrát děkuji za souhlas s veřejněním! Kiitos kuvistasi, Janne!

F jako Suomi ?

F jako Finland. Tak odkud se vzalo to Suomi?!

Nabízí se nám otázka, proč tedy ve většině evropských jazycích známe tuto zemi - Finsko  pod názvem podobným českému Finsko a navzdory tomu existuje něco jako Suomi v samotné finštině (???). Jak vznikl název Finland neví nikdo přesně, a ten, kdo to zavedl, to nejspíš zapomněl zanést do knih. A nyní my, následující generace, které toto tolik zajímá, musíme se na to ptát jazykovědy, která většinou neví nic, ale na všechno má teorie. V tomto případě bychom se ptali kamarádky onomastiky (čili onomatologie), vědy studující jména všeho druhu) bývá. Je několik teorií, které jsem objevil. I tak je dost pravděpodobné, že někdo slyšel ještě něco jiného. Pokud máte svoji teorii, pošlete ji do redakce. Víte, v literatuře a dalších "nadvědách" je možné si i vymýšlet, jen to musíte umět podložit fakty, třeba právě tak jako Řekové podložili čísly svůj národní rozpočet. Pojďme se tedy podívat, jak se Finsko řekne v několika evropských jazycích:

anglicky: Finland
německy: Finnland
polsky: Finlandia
francouzsky: la Finlande
španělsky: Finlandia
portugalsky: Finlândia
italsky: Finlandia
rumunsky: Finlanda
holandsky: Finland
dánsky: Finland
maďarsky: Finnország
slovinsky: Finska
chorvatsky: Finska
irsky: An Fhionlainn
islandsky: Finnland
norsky: Finland
slovensky: Fínsko
švédsky: Finland
turecky: Finlandiya
velšsky: Ffindir


Jen v pár jazycích nacházíme slovo, které se tolik podobá samotnému finskému jménu pro označení sebe sama, tedy Suomi.


estonsky: Soome
litevsky: Suomija
lotyšsky: Somija

Vůbec není divné, že jakýsi základ ze slova suomi je použit právě v jazycích, které jsou jak geograficky, tedy i částečně kulturně Finsku blízko. Z hlediska jazykového pak musíme jakoukoli blízkost Lotyšska a Litvy s Finskem popřít. Já mám teorii, že se zkrátka lehce kopírovalo už tehdy, dávno před tím než přišel počítač a funkce CTRL+C a CTRL+V. Lotyšsko a Litva se zkrátka opičili po Estonsku, a tak to slovo suomi "slezlo" jižněji a zůstalo uchováno ve všech třech pobaltských státech. O to je zajímavější je pak ale otázka, proč si název finského státu tato  dvojka L+L nepřebrala od kamarádů ze stejné jazykové skupiny, tedy ze skupiny Indoevropských jazyků, třeba od Švédska. Toto úžasné království s nádhernými princeznami pak na druhou stranu, byť geograficky pěkně sousedící stát (dobře, je tu jakási voda, ale dá se to obejít horem...) zcela tuto tendenci pobaltských států ignoruje, a ponechává si ve švédštině to rozšířenější označení, tedy Finland. Na počátku všeho, pár let poté, co Eva hryzla do jablka, fungovala a naštěstí stále trochu funguje skupina Euroasijských jazyků, která se dál dělí na:

• západní - Indoevropské jazyky, jak Baltské jazyky (litevština, lotyština) tak Germánské (švédština)
• střední - Uralské jazyky. Tam je pak v šílené hierarchii více či méně vymřelých jazyků  Samojedů a podobných bláznů žijících kdesi na severu začleněná finština, maďarština nebo estonština, z těch více známých.

Ano, určitě jste zajásali, protože finština a maďarština jsou přece skoro stejné jazyky, možná jste dokonce naivně věřili i v to, že si navzájem uživatelé těchto dvou jazyků rozumí. Ha, jste na omylu. Tato dvojčata jsou sice ve stejném kupé, kdybyste se ale na chvíli zaposlouchali, musí vám být jasné, že tady něco nehraje. Možná jsou původně jednovaječná, ale jedno dítě je bílé jako vápno, blonďaté, modré oči a metr osmdesát, druhé dítě je černovlasé jižanského typu s černou barvou očí a nádherně opálené. Na první pohled tedy nemají nic společného. Tak jako tak, stále se bavíme o nějakých 25 milionech lidí, kteří těmito uralskými jazyky mluví, což není zas až tak málo. Dovolím si citovat z následujícího odkazu: http://cs.wikipedia.org/wiki/Uralské jazyky :

Baltofinské jazyky jsou si navzájem podobné asi jako jazyky slovanské, finština s laponštinou nebo mordvinštinou jsou si příbuzné asi jako slovanské jazyky s baltskými. Finština a maďarština jsou si na první pohled zcela cizí, jejich příbuznost však byla vědecky dokázána na základě podobností morfémových.

Nyní se pojďme tedy podívat, jaké že ty teorie o vzniku názvu Suomi nebo Finland, máme:

První teorie je ta, že slovo Suomi vzniklo ze slov suo (fin. močál, mokřina, bažina) a maa (fin. země). Postupným posunováním hlásek a změnami v oblasti kvality (z jednoho /a/ vznikne třeba /e/ a naopak) a kvantity (z obyčejného /a/ vznikne dlouhé /aa/), které se v jazycích zkrátka někdy z určitého důvodu dějí, se pak stalo ze suomaa slovo suomi, tedy čteno tak, jak se píše. A že se k této teorii přikláním já, to mohu tedy potvrdit. Jak už jsem psal, do lesa se bez gumáků nepokoušejte ani nakouknout. Zkrátka a dobře, není to možné. I po obyčejné lesní stezce se ťape v teniskách dost špatně, vzhledem k tomu, že jsou období kdy denně prší. Jen na okraj ale dodávám, že i dost záleží, ve které části Finska se nacházíte, protože Finsko je velké, příroda není všude stejná. I tak ale souhlasím s teorií, že Finsko - pardon, Suomi - je prostě zemí mokřin a bažin. Mimochodem, podobně jako Estonsko, ale ... to si prostě říká Estonsko.

Další teorie říká, že označení vzešlo od názvu kmenů žijících v Laponsku, tedy oblasti severního Norska, Švédska, Finska a poloostrova Kola v Rusku. Ti totiž sami o sobě v jejich jazyce, tedy severní sámštině, mluví jako o Sámit. Ano, řeč je o Sámech nebo též Laponcích. Takže nějaká spojitost a odkaz na pojmenování podle území tady také je po ruce.

Jako vždy, existuje více teorií na označení a jak už se stává, paralelně vedle sebe mohou žít různé varianty a označení pro tutéž věc. A tak se zrodilo slovíčko Finland, které nejspíš pochází od označení kmenů Kainuu, což bylo pak zkomolováno jako Kajanians > Kvens a později na Finns. Na podporu posledních dvou teorií přikládám odkaz do internetové diskuze, kde jsem tuto informaci našel:

 http://steppes.proboards.com/index.cgi?board=board13&action=print&thread=632

Mohu ale s jistotou říci, národy mají tendenci ve svém označení skrývat tak trochu ze svých návyků, možná pak vlastností. A tak se stalo, že jsme při jednom rozhovoru objevili toto:

Hey, I am Finnish so I will finish now,... and you are Czech, so you can check it. Případně se dá použít i následující, ale to již zavání americkými móresy z filmů Mission Impossible a podobné šílenosti: You are Czech. Go and check if he is dead. If not, I am Finnish, ... I will finish him!

Česká verze by byla asi takto, i když překlad není zcela přesný, takže spíše přepis do češtiny: Hej, já jsem Fin, takže já to tady skončím... a ty jsi Čech, tak to můžeš zkontrolovat.  Druhá věta by zněla "Ty jsi Čech. Jdi zjistit, jestli je mrtvý. Jestli ne, já jsem Fin, já ho dodělám."

Vím, že je to poněkud pochmurný konec. Co naplat, ráno je stále ještě celkem temno i po 8. hodině, večer v 7 už zase tma, tak to začíná zkrátka být lehce skandinávsky pochmurné. Teplotě se taky nechce nijak závratně šplhat nahoru, a když náhodou v noci lehce namrzne, trvá to pak celý další den, aby ten lehoučký povlak roztál. Na to všechno si ale člověk celkem rychle zvykne, na klesající tendenci teplotního sloupce, na pološedo a nedostatek světla, jen když je něco dobrého v lednici! Slunko se táhne jako po rekonvalescenci nad obzorem, když svítí tak skoro už ani nehřeje, a spíš to vypadá, že každou chvílí někam spadne. Abyste si ale  nemysleli, že tu na skladě nemáme modrou oblohu, přikládám asi měsíc starou fotku. Jo, to tenkrát bejvávaly časy...

Lappeenranta nadvakrát

Výlet do Lappeenranty se nám podařil hned nadvakrát. Poprvé to bylo spíš takový nakupovací výlet. Pro mě to nakonec skončilo jen ochutnávkou tradičního pokrmu a zakoupením jednoho šamponu na vlasy. Podruhé byl náš výjezd více orientovaný na poznávání samotného města, ale o to více se snažilo počasí, výlet nám překazit. Nedali jsme se.

Zvětšit mapu

Lappeenranta I: sobota, 1.10.

Ráno probíhají standardní rutinní práce jako je venčení pejska Viliho, kvůli kterému jsme na týden zavítali k ruským hranicím. Přesněji, do Joutsena, které je asi 20 kilometrů právě od Lappeenranty. Snídaně, chvíle studia, čtení, zálohování fotek a je poledne. Vyjíždíme z naší čtvrti, pak vlevo, na kruhovém objezdu první sjezd a pak se řídit cedulemi. Hned najíždíme na dálnici, která vede doslova do městem. Povolená 100 km/h a prázdná dálnice vám z půlhodinového výletu po Česku po rozmlácených okrskách udělá rychlý finský párminutový přesun z města A do města B. Když sjíždíme z dálnice, poznávám místního dealera Škoda a vzpomínám si, že jsme tady už byli v červnu. Jedeme podle navigace až do centra, tam nás ale čeká parkovací teror. Vidíme nákupní centrum, tak zajíždíme do garáží.

Je ale nutné mít parkovací hodiny za sklem, navíc maximální povolená doba je pouze 2 hodiny. Lilla dává najevo své znechucení tímto městem, při příjezdu jsme jeli za dvěma ruskými autobusy, to ji hned rozčílilo. I bez koukání na značky bylo jasné, že tady něco nehraje: za prvé, jizdní styl, za druhé, vzhled autobusu. Víte, jak poznáte ruské auto? Je celé ale doslova celé od bahna, od kol až po anténu.

V podzemních parkovištích se otáčím a přejíždím do nákupního centra Galeria. Tam se k mému zděšení platí už při vjetí do garáže, 1 euro za hodinu. 

Nestačím se divit, ale pomalu mi to začíná docházet. Vyjíždím úplně ven z nákupních komplexů a jedu ven z centra po hlavní silnici směrem k dálnici, zajíždím do uliček na sídlišti, které jsme při příjezdu objížděli. 

Nakonec parkujeme v jedné hezké boční ulici, asi 3 minuty chůze od nákupního centra Galerie, zcela zadarmo, vklidu vedle chodníku. Hned první, co chci udělat v nákupním centru, je navštívit toaletu. Když podle symbolů přicházím ke dveřím, žjišťuji, že je vstup placený.

WTF? (zkratku si najdete na internetu!) Základní lidská potřeba za 1 euro. Budu platit časem i za vzduch? To už mě opravdu berou všichni čerti a ptám se Lilly, jestli jsme stále v Evropě. Chápu, že úklid a údržba něco stojí, ale jestli někdo postaví nákupní centrum o čtyřech patrech a potom jako největší „socka“ vybírá na záchodech, to mi přijde docela podivné.

Všude kolem jsou ruští turisté, protože to je z Petrohradu nějakých 200 kilometrů, mají to tady jako jedno z výletních a nákupních cílů, kde se dá něco rozumného dělat. Teď mi dochází to parkování za peníze, záchodky za peníze. Prostě, je to obchod. 

A když sem někdo jede až z Ruska, dá se očekávat, že si na ten záchod asi odskočit musí. V obchodech mě hned práskne přes oči styl, jak Rusové nakupují. Je to jako zlatá horečka a komentáře v jejich řeči, jelikož s nimi sdílíme jaksi společnou jazykovou „třídu“ a tudíž jim rozumím, ve mně vyvolávají divné pocity. Nelibé. 

A to jsem nezažil žádnou ruskou etapu u nás doma. Sám jsem tu cizinec, ale snažím se to nedávat najevo a zapadnout. A tak je tu nějak nechci, říkám si, že nechci ani Západ ani Východ! Přijde mi, že snad nejsem ani ve Finsku. Neslyším prakticky žádnou finštinu a pak už si přijdu paranoidní, kam se podívám, tam vidím Rusy. A je to tak, Finové tady vůbec nejsou, mnohdy ani ne v obchodech.

Co mi definitivně podlamuje kolena je pomník obětem válečného období 1939 - 1944 a jména všech těch, kteří se z Ruska vůbec nevrátili a zůstali ležet kdovíkde. Asi jsem se ráno nějak špatně probudil, ale jsem tak nějak ve snu, stojím jako opařený a přemýšlím. Ten památník se nachází hned vedle nákupního centra Galeria nacpaného Rusy, prakticky tato dvě místa odděluje jen chodník. Tak nevím, jak to chápat. 

Stojím a zírám a snažím se něco vymyslet. Jsou Finové tak dobří stratégové? Je to moderní obchodní válka, tedy taková diplomatická pomsta? Lákají je sem na nákupy a dostávají od nich celkem nemalé peníze, vzdávají tak čest svým hrdinům - těm, kteří za Finsko bojovali, všem těm padlým, kteří to pomyslně sledují zpovzdálí od pomníku?

Nebo se to dá vysvětlit i tak, že už je všechno zapomenuto, hranice se posunuly – jak přeneseně tak doslova - že pomníky se staví ze zvyku a po nich dnes šlapou ti, kteří jsou součástí nepřátelského tábora, i kdyby nedobrovolně, i tak bývalými nepřáteli? Bez nich by samotný pomník nestál, dost možná ani nákupní centrum. Co je nezpochybnitelné je, že Rusové jsou pro Finsko miliony a miliony eur, takže si nemohou dovolit je odstavit a ignorovat jejich kupní sílu.

Po návštěvě obou nákupních center, již zmíněné Galerie a druhé, poněkud starší nákupní zóny IsoKristina, kde bylo plno divných obchodů s tretkami a levným zbožím, jsme se vydali jen tak napříč ulicemi.

Zamířili jsem směrem k jezeru, které lehce vykukovalo za svažujícími se ulicemi. Cestou k jezeru jsem přemýšlel nad tím, kde a jak Finové nakupují věci, které tady nemohu já sehnat. Za celou dobu jsem v obou nákupních centrech neviděl obchod se sportovním vybavení se vším všudy. A to ani nemluvím o specializovaných obchodech jako je Hudy sport a podobné. Kde se tady kupují stany, outdoorové vybavení … opravdu netuším. Tady je každý druhý obchod něco jako Kaufland s troškou od všeho, napůl jídlo, drogerie, televize, dvě rádia. Od doby, kdy jsem přijel do Finska, sháním tašku na rameno nebo batoh, zkrátka něco, kam bych si dal nejnutnější věci, když půjdu ven: láhev s pitím, deštník, foťák, peněženku, svačinu. Za celou dobu, co jsem ve Finsku, jsem neviděl pořádný obchod a když ano, cena mě absolutně odradila. V tomto ohledu je Finsko opravdu na nic, v každém druhém městě v Česku je větší výběr než tady v krajském univerzitním městě. Nicméně, řekl jsem si, že ušetřím a tak jsem si nevybral žádný z šesti batohů, který tady byl v celém městě k mání. Nebo je sortiment zboží a služby šité na míru zákazníkovi, tak jak to mnohdy dělají zahraniční firmy pro "východní" zákazníky a dodávají zboží horší kvality - Tesco, Shell a podobní giganti.

K jezeru jsme sestupovali a křížili všechny ulice, které vedly po vrstevnicích. Poprchalo, dole u jezera klasicky lehce pofukovalo. Nádherný teplý podzimní den, jak se předpovídalo, byl jen vzdušným zámkem. Kolem břehu vede samozřejmě pěší stezka, nacházíme se opět u jezera Saimaa.

Zas a znovu, asi po třináctisté padesáté osmé! Kdekoli tady uvidíte vodu, jezero, buďte si na stodvacet procent jistí, že je to Saimaa. Lillu vidím kdesi v dálce, tak popobíhám, ale to už stojíme u krámku s jídlem. Teď mi dochází, kam Lilla zamířila. Jsme totiž u místní speciality.

V Savonlinně jsou to Lörtsyt, tady v Lappeenranta je to Lihapiirakka. My jsme si dali komplet Atomi, což je samotná houska, všechny omáčky – majonéza s nakládanými okurkami, cibule, kečup, hořčice – hodně libové šunky a jedno celé vejce na plátky. To se do housky nacpe jakoby jste připravovali hotdog. Houska chutná tak trochu jako kobliha, lehce nasládlá a hodně mastná. Nezapomínejme na mléko, Lilla kupuje polotučné kevyt, takže se můžu napít i já. Dojídáme, kupuji Lille ještě jednu obyčejnou housku s omáčkami (bez vejce a masa), a vydáváme se zpátky do centra, do kopce.

Přicházíme konečně k centru, které jsme předtím jaksi pořád míjeli, procházíme kolem kostela uprostřed parku, po pravé straně další nákupní centrum a ulice posázené obchody. Nahoře je starý hřbitov, hned vedle pomínku padlých vojáků. Procházíme kolem Galerie a vracíme se k autu. Jsme pěkně prochladlí, jedeme domů.

Lappeenranta II: čtvrtek, 6. října.

Tak dnes nás počasí překvapilo ještě více. Už při nasednutí do auta na skle vidím dešťové kapky. Navigaci nakonec domlouvám a přesvědčuji, aby nás nevedla po dálnici. Dálnic mám plné zuby, chci taky vidět něco jiného než svodidla. Joutseno už trošku znám a tak jedu na oči, podjíždíme dálnici a pokračujeme dál. Je to asi o 4 kilometry dál než po dálnici, ale většinou je omezení na 60 km/h, dost velkou část trasy jedeme obcí se čtyřicítkou, vlastně se táhneme podél jezera, které nás tak ze severozápadu limituje, z jihu nás pak drží dálnice a tak se ani nemůžeme ztratit.

I přestože prší, pohled na silnici je úžasný, jak už několikrát řečeno, všude kolem jsou nádherné odstíny žluté přecházející do zlaté a hnědé, to v kontrastu s bílými kmeny a kdesi vpravo hladina jezera, vlastně se těším, že tudy pojedu i nazpět. Přijíždíme do Lappeenranty ze strany od kanálu Saimaa, takže projíždíme dlouho městem. Parkujeme na stejném místě jako v sobotu, v turistickém centru beru haldu prospektů a brožur o Finsku a projíždíme centrem k pevnosti. Ta je na kopečku nad přístavem, kde jsme minule jedli Atomi. Pevností se dá projet autem, je tu zcela ale zcela mrtvo. Budovy pevnosti jsou celkem využívané i firmami, je zde sídlo místního rádia.

Vycházíme z auta a nádherně prší. Rychle se podle infotabule orientujeme, venku je to dnes beznadějné, takže jdeme do muzea. Vstupné stojí 4 eura, v první části je expozice o kamenech, začíná to Dobou kamennou a končí využitím kamenů při výrobě šperků. Taková mírně rozplizlá expozice. Mě osobně to nezaujalo, ale ostatním se může líbit. Co ale rozhodně doporučuji je druhá expozice zaměřená na města v ruském pohraničí, především pak město Viipuri – dnešní Vyborg. 

Vytvořit expozici o městu, které již dnes ani nepatří Finsku, to je pak opravdu láska.

Karjala olut, jednoduše pivko. Stále si můžete Karjalu zakoupit, dokonce s příchutí (či vůní?) Terva, což je taková správně kouřová příchuť, která se používá i v sauně. Ta příchuť je tady všude, dokonce se dá sehnat i zmrzlina s příchutí  Terva!

V expozici jsou pak předměty všeho druhu, fotografie a hlavně, v centru pozornosti stojí model města, který byl vytvořen během 13 let. 

Znovu mě přepadá takový smutný pocit. Když pak odcházíme z expozice, zastavujeme se u mapky, na které jsou hranice během minulých století. Tam zjišťuji, že se hranice dost posunovaly a že v historii na tom Finsko bylo i lépe, ale i hůře. Hranice tak, jak jsou dnes, jsou sice pohoršením oproti stavu v roce 1920, v průměru to ale není zas až tak špatné. 

Tak jako tak, jakékoli posunování hranic musí být hrozné pro ty, kteří blízko nich žijí. Jaké asi máte možnosti, když zůstanete? A co dělat, když se máte sebrat a odstěhovat se pryč? Nechat dům domem, zavřít dveře a odejít? Člověk si to ani nedokáže představit. Opět se mi vybavuje výlet k hranicím s Ruskem nedaleko Imatry, kdy jsme se jeli podívat prakticky na značky zakazující vstup do lesa, označující hranice, které tam člověk jednoduše namaloval.

Cestou zpátky domů ještě navštěvujeme kanál Saimaa, který tak nějak propojuje Viiborg z jezerem Saimaa u Lappeenranta. Tedy jezero Saimaa s Finským zálivem. Muzeum funguje samozřejmě jen do 15. srpna, takže se jdu podívat blíž pouze na kanál. 

Projíždíme klikatou silnicí zpátky domů, navigace je zmatená, tak ji vypínám, cestu si pamatuji, tady to totiž není ani problém. Stmívá se dřív a dřív, takže dnes je tma už před sedmou hodinou. Snažím vyfotit krajinu kolem cesty, ale chybí světlo. 

Večer pak procházím s Vilim okolní ulice a pozoruji domečky. Potkáváme jen dva cyklisty a před jedním domem si hrají dvě děti. Cestou nás pak míjí jedno Porsche 911, což je na Finsko velmi nezvyklé auto. Ne, že by tady byli lidi chudí, ale tady není standardem vyčuhovat. Tady má každý úroveň takovou, aby se měl dobře, ale ne rozežraně. Dost bylo Lappeenranty, chtělo by to se tam podívat, až budou muzea otevřená a počasí turistice více nakloněné. Nakonec jako třešnička na dortu je ukázka mezinárodního letiště Lappenranta. No, řekněte, nevypadá to lákavě? Přileťte se podívat!