Cestou necestou (9. září 2011)

Raději autobus než zaseklý vlak

Cestu začínám ve Zlíně ráno ve 3:10, Českým Drahým nevěřím, takže jedu žlutým autobusem (pozn.red.: Student Agency).  Není to sice ten úplně nejvhodnější spoj, pokud jde o časy mezi jednotlivými přestupy, ale můžu s klidným svědomím usnout a vím, že nikomu nespadnou dráty jak se na dráze děje, nebo že shoří mašina u třetího keře u Polomi a že do Vídně nepojedu přes Plzeň, což by se s ČD klidně mohlo stát. Když má spolužačka jela s Přerova do Český Třebový přes Břeclav… nikdy nevíte, kam cesty drah vedou. V Brně první čekání asi 90 minut, něco málo minut po 9. hodině vystupuji před halou ve Vídni a jdu se s letištěm seznámit. Můžu říci, žije to tu i bez Mattoni.

Vídeň. Wien. Vienna. Viini.

Myslel jsem, že každé letiště bude stejné nebo aspoň podobné, tak jako jsou naše vlakové nádraží, ale to bych chtěl asi moc. Zatím každé letiště se celkem lišilo, jakoby se architekti a stavaři a letištní návrháři chtěli předvést, že udělají něco originálního.    

Stejně tak je to s odbavováním - baggage drop-off (odhození těžkého kufru) a podobně. Někde hned na začátku procházíte kontrolou, ve Vídni je samotná bezpečnostní kontrola až přímo u brány před nástupem do letadla. Samotný let mám ve 13:25, takže mám opravdu dostatek času, když už mám celé letiště prozkoumané a vím, kde zhruba budu odevzdávat svůj kufr (checked-in baggage neboli odbavené zavazadlo), odebírám se o poschodí výše na terasu, kde si v restauraci dávám jen kolu, abych nespal úplně ale jen tak napůl. Odlétám ve 13:25, takže,… doslova moře času. Usedám na terasu do kavárny s kolou, čtu si Autohit, který jsem dostal na palubě žlutého autobusu a pozoruju runway. 

Je po 11. hodině, takže se odebírám dolů k odevzdání zavazadla, pro tento let a mou ekonomickou třídu je limit 20 kg, příruční 8 kg. Dostávám dvě letenky, jednu Vídeň (VIE) – Riga (RIX), druhou RIX – TMP neboli Tampere. Kufr mi posílají přímo do Tampere, takže v Rize se nemusím starat. Přílet do Tampere je až ve 21:25, což je strašně nepředstavitelně daleko vzhledem k tomu, že je teprve půl dvanácté. Každou chvíli tu hlásí, ať se majitelé svých věcí od nich nevzdalují a nenechávají je bez dozoru, dneska je totiž každý druhý terorista, takže se na to dosti dbá. U brány se tvoří řada, tak se zařazuju a čekám.   

Naštěstí nás není tolik co Číňanů, kteří udělali řadu asi přes půl letiště ráno, když jsem vešel do haly, celkem jsem se zaleknul toho počtu, protože už stáli téměř až před vstup do odletové haly. Když jsem viděl pak letadlo, bylo mi jasné, proč jich bylo tolik. A hned jsem si říkal, že to je rozhodně větší letadlo než jakým poletím z Rigy do Tampere.


Tam u kontrolních bran…

Procházím kontrolou, jeden ze zaměstnanců je nepřekvapivě Slovák, uprostřed mezi bezpečnostními kontrolami bran A36 a A37 (odlet Riga a ta druhá Paříž) stojí speciální mašinka pro ještě lepší pocit kontroly, do které se vstoupí nohou a proskenuje to botu. Pokud člověk zapípá při průchodu kontrolním tunelem, což je pouze taková lepší skenovací brána než mají v Tescu, musí pak ještě projít další kontrolou: fyzická kontrola oblečení neboli ruční osahávání, již zmíněná kontrola boty, kontrola intimních míst ručním skenerem, samozřejmě kvůli možné úschově čehokoli ve spodním prádle. Celé tady to divadlo je doprovázené úsměvy a asertivními otázkami zaměstnanců letiště. Konečně se člověk dostal přes všechny pomyslné překážky, zbavil se závaží a teď se již může těšit na co nejhladší let. Čekárna se plní, lidé přicházejí, občas zavolají nějakého zbloudilého Nora nebo Dána (hádám ale jen podle jména), ať se urychleně dostaví k bráně, v opačném případě že mu prostě letadlo uletí.

Pas, letenka. Ukaž, co máš!

Už ani nevím, kolikrát jsem ukazoval letenku nebo pas, protože se tady furt něco někomu ukazuje. Na začátku se ukazuje pas u check-in (check-in neboli potvrzení, že opravdu poletím a připíšu se na seznam cestujících v letadle, potvrdím, že s sebou nemám výbušniny a jedy a podobné šílenosti). Podle jména si vás najdou v systému a dostanete samotnou letenku s útržkem od velkého odbaveného kufru, pak znovu pas a letenka u kontroly a ještě jednou samotnou letenku před vstupem do letadla. Létání doslova nesnáším, ale když jsem se tak nevhodně rozhodl odstěhovat, bude to - hádám - jen a jen můj problém. Taky si říkám, že tu cestu, která bude trvat skoro 24 hodin, když započítám ještě přesun z Tampere do Ähtäri, bych mohl skoro za podobnou dobu zvládnout i autem. Boeing, kterým letím, je trochu starší než minule s ČSA (to podle plastů okolo), oproti ČSA nedostáváme žádné občerstvení, tedy – aspoň ne zadarmo. Samozřejmě si může cestující nějaké to osvěžení koupit a dokonce zaplatit kartou, ale… za ty peníze, raději spadnu hladový, kdyby se už mělo něco přihodit. Když to všechno porovnávám, tak ČSA ani není vlastně tak drahé...

Nebe hnedle vedle

Pozoruji krajinu a musím říci, že některé lety jsou opravdu nudné, aspoň tedy z pohledu pozorování nebe. Dnes je to vskutku nádherné, ve Vídni bylo tak lehce bouřkově, takže to občas při vzletu trhlo, ale jinak úžasné. Říkám si, že občas to stojí za to, podívat se seshora. Když přilétáme k letišti a začínáme se natáčet na kurz přistávací dráhy, je pefektně vidět mrak z kterého prší a hned vedle svítí slunko, kolem je plno nádherných šlehačkových mraků, které jsou přitom tak plné a skoro by si na ně člověk mohl sáhnout, říkám si jak se ta voda tam udrží. Modlím se, aby se letadlo bezpečně udrželo až do kontaktu s dráhou a... přistáváme.

Riga

Zjišťuji, že letiště v Rize je takové lepší letiště v Brně, jedna malá hala, dokonce patrová, kolem letiště plno strojů AirBaltic, takže je vidět, že toto je základna Lotyšské společnosti. Dokonce i prakticky skoro všechny stroje, které přilétávají a odlétávají, jsou AirBaltic. Říkám si, nic moc letiště na to, že je Riga hlavní město. Uvnitř je vidět, že se snaží o světovost, pár malých kaváren a obchůdky, některé z nich věrně kopírují letištní standardy – třpyt a stříbrná barva dominuje, přitom se občas prodávají doslova kraviny, některé krámky ale připomínají malou večerku s omezenou možností výběru. Zboží je naskládáno do regálů z "univerzálu" a vždy je tam vystaveno pouze pár kusů od daného artiklu. No, nějak se začít musí. 

Ruzyně je v tomto ohledu docela jiné letiště, kde si člověk může sednou aspoň do McDonalds, když na víc navíc nemá. Ani nevím čím se tu platí, takže si pořizuji svačinu a opět kolu - no banka mi to jistě spočítá - a usedám s Mladou Frontou a jelikož jsme na letišti, začínám číst článek o tragédii v Jaroslavli, takže tématicky se to velmi hodí a zcela se uklidňuji, že v případě mého letu podobným letadlem se nemám čeho bát. Navíc během té doby, kdy sedím na letišti s výhledem na runway vidím přistávat tolik malých Fokkerů 50 (stroj, který mě sveze do Tampere), že se přestávám bát a začínám věřit tomu, že se dnes nic špatného nestane. 

Počasí je nádherné i nadále, na obloze pár obláčků, které se barví do oranžova, jak se slunko blíží k obzoru. Po šesté hodině se odebírám dolů k bráně, kde nikdo není, za chvíli se nasbírá pár lidí, ale ti odletí do Varšavy. Čekám, čekám a poslouchám hudbu, pozoruju klidný pohyb na letišti, občas projde nějaká ta letuška nebo pilot s nápisem CREW kolem budovy. Neprochází se zde jen tak, oni jsou do práce: to proto, že tady lítá více malých letadel, není to jako na pořádném letišti, kdy se tunelem jak z filmu vchází do letadla. Zkrátka, pracuješ v letadle, tak si k němu dojdi! Občas tedy projede autobus s nápisem CREW, naplněný lidmi, to většinou v případě nějakého zašitého letadla úplně vzadu na parkovišti. Celkově mi ale připadlo, že lidi se teda v práci nepřetrhli, bylo vidět, že jsme ve státě, který prochází změnami asi jako Česká republika: v jednom momentě se dokonce vytvořil hlouček žlutě-neonových vest, někteří navigátoři, obecně bych řekl servisáci, kteří jednoduše zajišťují samotný provoz na letišti. Odhadem tak minimálně patnáct lidí, a další se trousili a přidávali, takže asi nějaká díra v letovém řádu a kuřácká pauza na pořadu dne.

Nalodění v Rize

 Sedím tedy u brány, naloďování začíná 19:35 a samotný odlet ve 20:05. Před bránou, což je jednoduše přepážka a za ní dveře ven je přistaven autobus, ten se pomalu naplní, počká se ještě pár minut a jelikož je letadlo opravdu malé, víme přesně, kdo má letět – jsme tedy všichni a popojíždíme k letadlu. Tam popocházíme pár metrů ke schůdkům, usedáme na svá místa. Já celý zkoprnělý z únavy a celkového nervového vypětí skoro usínám již při samotném rolování po dráze, při vzletu se pohužel budím a malý Fokker mi to pěkně dává sežrat. Jak už jsem psal, pohled mezi a nad mraky je úchvatný, slunko právě zapadalo, díky hodinovému posunu oproti SEČ tedy zapadá o něco později a tak je všechno oranžovo-modré posázené bílými mraky a dole tmavá krajina. Aspoň ten výhled mě trochu uklidňuje, pocit je trochu jiný díky tomu, že letadlo je menší, tak všechny změny a lehké propady jsou jakoby rychlejší.

Finsko? Už?
Během letu se opět na chvíli propadám a usínám, otvírám oči a zjišťuji, že nic nevidím. Tak, to musíme být nad Finskem. Tuto zemi seshora poznáte zcela jistě. Všude je tma, nevidíte žádná sídla, vesničky ani města, žádné skupiny světýlek. Až se blížíme k Tampere, najednou se naskytne příležitost vidět něco jako malinkou osvětlenou pavučinu na zemi, pak ale měníme kurz a blížíme se k letišti Tampere Pirkala, které je zase, jako je tady zvykem, uprostřed ničeho. Koukám, jak se vysunuje podvozek, tedy v tomto případě jedna trubka s dvěma koly a na ní bliká červené světlo. Odražené světlo napovídá, že kdesi dole je již asfalt, po boku vidím značky a světla kolem dráhy a žlutou linii, ke které se letadlo přibližuje a po dosednutí se jí drží – úspěšně. Přistáli jsme. Teď už je opravdu to nejhorší za mnou. Teď jen doufám, že mé zavazadlo opravdu převezli do správného letadla a já si jej budu moci vyzvednout. V hale zcela náhodou přicházím, když přijíždí mé zavazadlo, beru ho, vycházím dál podle značek EXIT / ULOS. 

Na takových malých letištích je nejlepší to, že člověk  nemusí přemýšlet kam jít. Většinou je jen jedna možnost. Tam,... anebo zpátky. Poznávám Jormu,  o pár metrů vedle je Riitta. Jorma platí parkovné v automatu, jdeme k autu. Cesta z Tampere Pirkala do Ähtäri trvá dvě hodiny, na chvíli vzadu v pololeže usínám. V autě asi po 10 minutách jízdy ze záchodu vychází Lilla jako malé překvapení na uvítanou, jedeme letní úpravou Mercedes Sprinter, takže vzadu sedím jako v zasedačce, tak trochu v pololeže a s Lillou celou cestu klábosíme. Navíc dostávám pivo, což je snad ta nejlepší podpora po dlouhé cestě. Kolem Tampere je trochu mokro, občas poprchá, během cesty se pak ale oblačnost trhá a svítí měsíc, plno mlhy dokola, vždycky v nějakém dolíku, jak to tam sleze z jezera, celkově je cesta celkem monotónní. Pořád dopředu, kupředu nahoru, dolů, vlevo, vpravo, rovinka. Skok. Během těch dvou hodin jsme vlastně nejeli kolem žádného města, žádnou vesnicí, možná jsme něco míjeli, ale tak, jak je tady zvykem: obchvatem, bokem a tak, že jsem o tom ani nevěděl.

Přesun dokončen, dojeli jsme k domu a já jsem neskutečně rád, že tato fáze je za mnou. Teď budou následovat ty další, které budou myslím stejně náročné: asimilace, adaptace, integrace.