F jako ... ?

F jako .... Fazer ... jako.... Fiskars ... nebo jako Fairy ! Jednoduše Finland!

Každý z nás alespoň jednou v životě topil v ústech čokoládu Geisha, takovou tu růžově (ptám se nyní hlavně něžného pohlaví - je to růžová, ne? nebo lososová?) zabalenou sladkost s Japonkou na obalu, snad ty nejkřupavější oříšky uvnitř, čokoláda, která se rozplývá jen na ni pomyslíte. Tak právě ta čokoláda je z Finska. Proč Geisha? A proč ne...

F jako Fazer.

Fazer na zdejším trhu má dobrou pozici, prakticky je to něco jako náš Orion, který zabírá v mnohých obchodem metry a metry pultů. Ale představte si, že by náš Orion třeba vyráběl třeba chleba. To přesně Fazer je: http://www.fazer.fi/Brandit/Paahdot/

 Je to zkrátka firma z oboru potravin, nejen výrobce čokolád. Nečte se to vůbec /fejzr/ nebo /fazer/ nýbrž /facer/. Finové totiž čtou tak, jak to vidí. Takže třeba anglické slovo "picture" bez ostychu přečtou jako /pikture/, třeba právě proto, že písmeno C nemají. Oni nemají navíc ani třeba D nebo G. Když tak o tom přemýšlím, nemají toho víc. Konkrétně je to asi 15 znaků z anglické abecedy, o české ani nemluvím. Lomené "zázvorky", jak někteří s oblibou říkají, slouží pro zápis výslovnosti, pokud chcete někdy naznačit výslovnost, použijte právě je. Filolog bude již vědět, že chcete naznačit výslovnost, a všechny písmenka uvnitř závorek se přečtou tak, jak jsou. Zkrátka a dobře, F jako Fazer. Právě letos slaví 120 let od založení (kdo správně počítá, je to opravdu 1891), můžete se podívat na jejich stránky a jen si tak poklikat: www.fazer.fi. Kdo navíc umí třeba švédsky, může si i počíst.

Ještě vkládám obrázek oblíbeného chleba "ruisleipä" neboli "žitný chléb". Jak moc Finové tento chleba milují pochopíte tehdy, když asi po 3 měsících strádání vidíte dvě finské kamarádky rozbalovat balík od maminky, lehce navrství máslo a začnou se rozplývat a komentovat tento pokrm. Ikdyž neumíte finsky, dovtípíte se..., podle zvuků.

Nejlepší je strčit na pár sekund do mikrovlnky, zahřát, rychle trošku másla, plátek sýru, plátek salámu, přiklopit  druhým chlebíkem a nechat tak trochu uvnitř zreagovat.

Jednoduše toustový chleba. V tomto případě "täysjyvä" znamená celozrnný.  Pokud se připletete náhodou do finského obchodu, silně doporučuji zakoupit chléb "Viisi Viljaa" tedy Pětizrnný. Tomu jsem dal titul "Tousťák roku 2011"

Náhodou se mi před dvěma dny připletl do cesty článek, na který narazila Lilla na webových stránkách www.iltalehti.fi (v překladu Večerní list). Co se mi podařilo přeložit pomocí Google Překladač a podle toho, co mi řekla Lilla jde o to, že následující balení cukrovinek je zkrátka rasistické. Švédsko je dosti proslavené svým přístupem na poskytování azylu utečenců a cizinců, tak si na tyto drobnosti potrpí. Snažil jsem se najít nějakou informaci v češtině, ale takové zprávy nejsou zrovna něco, čím by se firmy chlubily, takže jsem nic nenašel. Pokud jste ale něco zaregistrovali, připište do komentáře pod příspěvkem. Přikládám odkaz na originální text deníku Iltalehti: Iltalehti - Fazer kritizován ve Švédsku kvůli rasistickému balení čokoládovinek

A jestli někdo nakreslí nebo vyfotí bělocha a pak ho dá na obal nějakého výrobku, tak toho výrobce budu žalovat, já sám, ručně! A poženu to do Štrazburku! A vlastně celý filmový průmysl by se měl zakázat!

Nikdy více zobrazení člověka, pojďme zpátky k bajkám a místo lidí na obaly a do reklam a novin budeme cpát pejsky, kočičky, rybičky, pštrosy a žirafy...

F jako Fiskars.

Informační brána u vjezdu do areálu firmy, průmyslová zóna Inhan Tehtaat.

I když zrovna tělem i duší zahradníci, jistě jste někdy museli slyšet o značce Fiskars. Ano! Je to tak. Finská značka, která se nezastaví před ničím. Nůžky, které projdou tlustou vrstvou zmrzlého lišejníku, sekerka, která prosekne čtyři měsíce zmrzlý a 2 metry tlustý led? No, tak to nejspíš není, ale můžeme v zimě udělat takový malý spotřebitelský test a já se pak pochlubím s výsledky. Co jisté je, že stejně jako Fazer, firma nedělá pouze sekyrky, nože, nůžky a zahradnické potřeby. Nedaleko od mého bydliště je tady zrovna továrna a za ní sklad. Poznáváte, co je na obrázku?

Opět jako u Fazeru, firmy se mnohdy do povědomí určité skupiny zákazníků dostanou jen díky určitým produktům, které samy na trh uvádět chtějí a jen s těmi výrobky, které jsou pro daný trh použitelné. Nevím, jestli někdo z vás věděl, že výrobce lodí Buster je součástí skupiny Fiskars Group? A věděli jste, že tam patří i třeba Arabia nebo iittala? Jsem si jistý, že lodě Buster je možné v Česku zakoupit, ale v porovnání s kleštěmi na živý plot je nekupujeme asi tak často. To, že se firmě daří, může podpořit třeba číslo 502. Přidejte za to číslo slovo milion, pak zkratku EUR a máte čístý obrat Fiskarsu na trzích Evropy, Blízkého východu a Afriky. Na této internetové stránce se vám firma představí dokonce v českém jazyce: Historie Fiskars

Lodě naskládané jen tak, za svodidly, bez oplocení. Nepamatuji si, že bychom projížděli nějakou kontrolou, prostě kolem průmyslové zóny vede cesta a my po ní jeli.

Křižovatka kousek od domečku, kde bydlím: vlevo vede cesta kolem celého jezera Ouluvesi, rovně dojedete do Ähtäri. Vpravo pak k základní škole, průmyslové zóně nebo pokud budete pokračovat ještě dál, přijedete k hlavní cestě, která vás po 120 kilometrech dovede do města Jyväskyla. Ta v doslovném překladu znamená zrno-vesnice, takže něco jako Obilná, a je to základna každoroční motoristické události Neste Rally!

V následujícím videu se můžete podívat na to, jak jsou Finové vynalézaví. Jistě mi dáte za pravdu, že pokud je prostě někde půl roku tma, nezbývá než nažhavit knot svíčky a ... nad čím  sak*a chcete půl roku přemýšlet?! Tak to pak vypadá, že uděláte z nůžek prostě nástroj Jamese Bonda,... a nakonec to nejsou vlastně ani nůžky, ale skoro Pandořina skříňka! Jestli někdy svět skončí, vsadím se, že to bude díky nějakým super-nůžkám ...
http://www.fiskarscraft.eu/Activities/Videos/Cuts-More

Udělat sekyrku, to je dneska samá technologie! Docela rád bych věděl, jak by Jirka Korn dělal Sekyrkovou polévku z tohohle: Proč sekyrka od Fiskars není jen tak obyčejná sekyrka.

Pár odkazů, které mohou zaujmout:

Fiskars - domovská stránka: www.fiskars.fi

Fiskars Group: www.fiskarsgroup.com

Na následující stránce se nepředstavuje pouze samotný Fiskars, ale i finská mentalita a kultura: Orange Thumb - tak trochu po Finsku.

F jako Fairy.

Opět vás musím upozornit, ve zdejších krutých podmínkách se nejedná o /féry/ jako známe z My Fair Lady, ale jednoduše /fajry/. Mám trochu tendenci se smát, když slyším výslovnost, protože je přinejmenším roztomilá. Pokud máte pocit že ne, pak jste asi nemluvili s Finem dostatečně dlouho anebo jste neslyšeli dost zkomolenin. Zpět k fajry. Je to zkrátka náš dobrý český jar, na zadní straně obalu je uvedeno toto: Ottova 402, Rakovník, Czech Republic. Na otázku, jestli je Fairy oblíbený mezi zdejšími spotřebitelmi mi Riitta sdělila, že vždycky kupovala Fairy, že je dobrý. Tož tak je to s naším jarem. Nejen že umyje jedna láhev všechno nádobí po místní oslavě v Dolních Kopanicích, umývá nádobí rovnou od JARu až po severní pól! A nakonec vás trochu musím zklamat, Fairy je ve Finsku taky proto, že Jar patří jakési divné anglické firmě Procter & Gamble. Odtud pochází také to anglické označení Fairy - v překladu Rusalka, a musíte mi dát za pravdu, že by nikdo z nás nechtěl umývat nádobí něčím, co se jmenuje Rusalka.


V dalším díle se dozvíte, jak to je tedy s názvy Finland a Suomi.


Honzo V., tobě se omlouvám, že nepřikládám tvé kritice žádný význam a tedy nepřikládám víc fotografií - k tomuto tématu bohužel nemám, co přidat. 
Milá teto (ty víš, která)! Právě, že úmyslně popisuji jen ty všední dny, myslím, že ty zábavné a nevšední zážitky byste neunesli, takže čekám, až se s tím trochu srovnáte (< reakce na tvůj e-mail :)) Až začne nudit popis všedních dnů, přihodím popis standardně adrenalinových finských dnů. A samozřejmě jsi mě pochopila špatně, ta deprese nebyla z nicnedělání, já nevím kam dřív skočit. Jak se v blízké době dovíš, první popříjezdová předzimní deprese přišla tak nějak ze zdravého jídla... :D


A vy všichni, o kterých se tady na konci v této individualizované části příspěvku nezmiňuji, si za to můžete jen a jen sami, jelikož jsem od vás neslyšel žádné výtky a tudíž vás tady nemůžu proslavit. Tak se snažte, chystám se na tu spršku kamenů ... !

První týden za mnou

Sobota, 11. září > Pátek, 16. září
Klíčová slova: prší, prší, prší, kaamos, trudomyslnost, první deprese, borůvky, mämmi, traktor, motorka, saarala (nemocnice), bajk trip one (první výlet na kole), kurz Finštiny, Veljeksi Keskinen, Alavus, S-Market, K-Market, Ähtäri, Apteeki (prostě apotéka), prší, prší, prší


Sobota, 10. září

Dospávám páteční cestovací den a probdělou noc ze čtvrtka na pátek. Ráno je dost tma, je zataženo a lehce mží, občas mrholí. Další dny to zataženo registruji s rezervou, ale zpětně můžu potvrdit, že třeba ve středu mi přišlo, že je prostě tma. A to dost. Na 12:30 jedeme do nemocnice (fin. saarala) na kontrolu, Lilla má nějakou chřipko-virózu, takže potřebuje papír do práce, že se nefláká po lese, ale opravdu leží doma. Z toho důvodu se ani nezastavujeme ve městě a jedeme přímo domů. Když mluvím o nemocnici, myslím tím finskou nemocnici: zapomeňte tedy na komplexy typu Baťova nemocnice ve Zlíně. O městě jako takovém napíšu později, až posbírám fakta a fotky. V nemocnici potkáváme šéfovou z hotelu (kde pracuje Lilla) a v čekárně ještě jednu spolupracovnici, takže to vypadá na nějakou týmovou epidemii. Doma koukáme na Mumínky (více později v kapitole Čím je Finsko finské), rodiče Riitta a Jorma přivážejí z chaty u jezera Pihlajavesi koš s liškama.

Počasí: kolem 16°C, slunečno s občasnou oblačností

Neděle, 11. září

Snídáme zcela klasickou finskou snídani: karjalanpiirakka, sýr, pomerančový džus a hlavně: káva! Věděli jste, že se ve Finsku vypije nejvíce kávy na osobu na světě? Dnes se ani nedivím, furt tma,... bez kafe by tady ve Fiskarsu nevymysleli ani ty blbé nůžky. Takže ke kávě také více později, v sekci "Co se pojí ve Finsku". Po poledni jdeme s Riittou na vycházku do jejich lesa sbírat borůvky. Sice je po sezóně, ale i tak nasbíráme dost na borůvkový  mléčný koktejl. Venku je nádherně, svítí slunko a objevuji, že ikdyž je lehce po poledni, stíny jsou strašně dlouhé. Už mi dochází, co je tu divné: občas zkrátka to, jak vnímáte okolí a vůbec den, nesouhlasí s tím, kolik je hodin. Dochází mi, že slunko je proklatě nízko a pak se mi Lilla směje, že to se v zeměpise bere hned na základce. Nechávám si vysvětlit polohu slunce oproti zeměkouli, doma navíc dostávám nahlédnout do učebnice zeměpisu, která je naprosto úžasná - plno grafů, obrázků, prostě učebnice, jak má být.

Po 5. hodině jedeme k Anniině, která bydlí asi 4 kilometry odsud. Ta rozchází kocovinu z včerejšího výletu lodí do Estonska. Ano, přesně ta klasická turistika, jak se nalodí Finové, opijí se cestou tam, tam se navíc dorazí, nalezou po čtyřech do kajut nebo ještě lépe usnou v chodbičkách a jedou zpátky domů. To, že včera měla velkou akci poznáváme podle toho, že vaří těstoviny -  ty totiž vaří vždycky, když se pilo. Po jídle hrajeme na schovávanou, což je po letech pro mě velkým zpestřením, poznávám tak velmi detailně finský dům: v Česku se totiž neschováte pod osuškou v sauně nebo na kamnech v obýváku. I tak asi po 10 pokusech vyčerpáváme možnosti finského domu a končíme znuděni u televize. Tak asi dnes.

Počasí: 19°C, studený vítr, ve stínu chladno, slunečně, modrá obloha, bílé mráčky

Jídlo: těstovinový salát, buchta z lišek, borůvkový koláč, špagety u Anniiny.

Pondělí, 12. září

Dopoledne usedám tradičně k počítači zapsat se zpožděním dění o víkendu, Lilla řeší téměř existenční, ve Finsku však zcela běžný, problém: Co budeme dělat? Popravdě, pokud bydlíte někde na vesnici a máte nějakou práci venku, je to ok. Pokud ale bydlíte na vesnici a nemáte do čeho "pichnout", tak to je pak opravdu na silnou podzimní depresi. Venku totiž navíc prší a v okruhu 50 kilometrů prostě "zdechl pes". Je to tak na PEXESO, protože šachy vás nebaví, všechny knížky máte přečtené, anglicky umíte perfektně, takže se pokoušíte nenudit. Vyrážíme na do města, což je pro mě velkým zpestřením. Moment, zpět: vyrážíme do Ähtäri, což je často označováno jako město. První do knihovny, která disponuje i anglickými knihami a DVD, takže půjčujeme pár finských a anglických filmů, dvě knížky o Finsku. A jede se na nákup, hned je mi líp, když se mluví o jídle. Nakupujeme v S Marketu, což je prostě supermarket, zhruba 7 pokladen, takový větší Albert nebo menší Tesco. Výběr ale uspokojující a takový, že se dají vařit i nefinská jidla: happankaali (kysané zelí, Made in Germany), velký kus masa s kostí (že by krkovice?), nějaké to pečivo, párky, piima (kyška, což mimochodem v Estonštině znamená mléko), zkrátka obrovský nákup na 75 eur. Cestou domů kupujeme dopisní známky s Mumínky a finskou SIMkartu, takže můžu volat a psát po Finsku za 1,7 Kč. Odpoledne pak s Kaiem jedeme do lesa s traktorem spravovat cestu, z které si chce udělat testovací rally trať. Takže dnes řídím i traktor, další z věcí, které se v životě mohou hodit. To ještě netuším, že za pár dnů budu po dvoře řádit na motorce :-)
Počasí: opět kolem 15°C, zataženo.

Úterý, 13. září

Venku to dnes vypadá na déšť, mraky jsou nízko a vypadá to, že bude pršet. Před obědem vyjíždíme do lesa na borůvky, protože se Riitta vrací s velkou úrodou, dostáváme tip na jedno místo a jedeme. Je to poblíž jezera Mustalampi (v překladu Černý rybník), chvíli místo hledáme, ale pak jsme si jistí, že jsem správně. Parkujeme auto a hned vidíme borůvky. Vrháme se na kuličky. Byl jsem dost smutný, když mi bylo řečeno, že borůvky jsou už pryč, takže toto mi celkem dost zvedlo náladu. Nejlepší co s borůvkami můžete udělat je naházet je do mixéru, utopit je v mléku a udělat si koktejl plný vitamínů. Než něco péct... . Sice jsou keříčky probrané, takže se musíme dost posunovat. Po více jak 2 hodinách sbírání nás vyhání déšť a my dovážíme domů necelé 3 litry bobulek. V lese diskutujeme, co dělat, kdyby se tu objevil medvěd a já hrdě trvám na tom, že medvěd se svou hmotností není schopný kličkovat v lese jako já. Popravdě, když vidím ten mech všude a hrby, myslím, že bych se strachy natáhl při prvním kroku a medvěd by si jen tak ke mně došel. Na stromy taky nemá cenu šplhat, protože to prej medvědi taky umí, tak si říkám, potkat medvěda, tak je to na odpis. Jelikož až do večera nádherně prší, jsme doma, hrajeme karty, čteme, učíme se. Ve čtvrtek mě čeká hodina Finštiny, pojedu se podívat do Alavus na jazykový kurz, tak se snažím osvěžit si aspoň základy.

Počasí: zataženo, 15°C, kolem 2. hodiny začíná pršet a prší s přestávkami celý den

Středa, 14. září

Dneska pracovní den. První pracovní den. Lilla po snídani odjíždí do práce, já usedám k pécé, diskutujeme s Riittou o rozdílech mezi Finskem a Českem, před 12. hodinou začínám vařit: vepřo-knedlo-zelo. Na knedlíky používám Hornickou kuchařku z Ostravska, takže to nakonec vypadá asi tak, že knedlíky jsou jako dělové koule, ideální zbraň na soby. Finové však nic netuší a oběd jim chutná. Rozdíly mezi minulými hrnkovými knedlíky a těmito olověnými kuličkami vysvětluji tak, že je to jiný recept. Musím se také přiznat, že spolu s tím, jak se mi knedlíky absolutně nevyvedly, se u mne projevuje první známka trudomyslnosti: mám prostě blbou náladu také díky tomu, že je pořád zataženo a dost tma a tak trochu hraji divadlo a když se Lilla vrací z práce, chlubím se tím, že jsem asi už lehce dostal polární depresi. Tady se to označuje jako "kaamos", tedy stejným výrazem jako polární noc. Ta je mou zprávou tak zaskočena, že se zastavuje ve dveřích, její tvář naznačuje něco jako absolutní zmatení a v následujících chvílích se tak napůl směje a napůl vypadá šokovaná. Hned na to říká, že jestli už teď mám deprese, tak ať to zrovna zabalím, že se jara nedočkám. Tomu se začínám smát a s vážnou tváří říkám, že jsem tak unavený, protože málo jím. Lilla protiútočí a vysměje ještě víc, protože podle ní pořád něco jím: jsem zvyklý na pořádné jídlo, protože k pořádné práci patří pořádné jídlo. Tady je ale mrtvo, denně prší, celý den sedím u počítače nebo čtu nebo hrajeme karty, takže mám podezření, že je mi trudomyslno jen kvůli tomu jejich zdravému jídlu. Popřemýšlím...

Počasí: 15°C, ráno v 7 hodin dost tma, jako při pořádné bouřce, po 8.hodině se dělá trochu světleji, na chvíli prosvítá slunko, ale po obědě se vrací k zataženu, prší celý den

Čtvrtek, 15. září
No, co myslíte, jak je venku? Prší. Dnes ráno opravdu silně věřím tomu, že je mi blbě jen z toho, že je všechno odtučněné. O mléku ani nemluvím, to mi tady dělá takové starosti, že to si nedovedete představit. Vyslovuji domněnku, že je mé tělo zvyklé na větší přísun tuku a celkově energie (tady se ani nesladí...), Lilla se směje, maminka Riitta vypadá ustaraně. Později se dozvídám, že Lille dala za úkol koupit nějaké maso a tučné věci, Lilla sice koulí očima a v jejím výraze vidím komentář typu "to je ale blbost". Dnes začíná můj jazykový kurz, je to celkem na dlouho, takže tomu věnuji samostatný článek. Večer nakupujeme v takovém úžasném nákupním centru, kterému věnuji taky samostatný článek. Domů dorážíme absolutně znavení, ale vybavení na zimu (gumáky, zimní boty) a hrajeme Cluedo, které jsme dnes koupili.
Počasí: s přestávkami prší, teplota kolem 15°C, večer přestává pršet, protože jenom mrholí.






Pátek, 16. září
Ani se mi nechce věřit tomu, že je opět pátek. Takže už je to týden. Uvědomuji si, že jsem chtěl zveřejnit příspěvek o mém prvním týdnu, ale tak tak dopisuji poslední dny do mého deníku, takže blog musí počkat. Lilla denně kontroluje, jestli studuji Finštinu, (tím, že na mě prostě začne mluvit finsky...) takže se opravdu nenudím. Občas se zapomeneme a mluvíme anglicky, ale pak si zase někdo vzpomene a valí na mě finsky: můžu vám říct, to nechcete zažít, je to jako zpátky do první třídy. No poslouchejte, když znáte slovíčko "uusi", což znamená "nový" a pak se ve větě objeví něco jako zvuk /uuden/, nenapadne vás hned, že je to jen ohnuté přídavné jméno nový. Nebo ano? Ty tvary se tady někdy tak liší, že je člověk bere za nové slovo. Proto taky ze zvuku /saeotkin/ až po delší době člověk vykóduje slangový "sinä oletkin" což je něco jako "ty jsi ale".
Ráno dostávám za úkol koupit Nasolin (Nasivin), takže dostávám klíče od borůvky a jedu do centra. Centrum je tak malé, že ať zaparkujete kdekoli, jste stále v centru. To mi můj bojový plán velmi ulehčuje, auto parkuji hned u K-Market a pěšky se procházím kolem hlavní mrtvé třídy k lékárně. Lékárna velká, špičkově vybavená, ukazuji bloček s textem a paní chápe, že si nejspíš moc finsky nepopovídá: jde se mnou k regálům a začíná anglická konverzace. Vysvětluji, že nemocný nemá alergii, ale pouze rýmu a "malé neprůchodné cesty", takže beru výrobky, platím, připomínám si PIN k mé kartě a odcházím do potravin. Pečivo, sýr (0,75 kilo) se kupuje v celku - krájí se sýrovým krájítkem přímo na chléb - startuji můj hot-hatch a odjíždím z mrtvého centra. Něvěřili byste, jak někdo takové sídlo může nazvat městem, ale dostávám pocit, že tady to bude asi všude stejné (pardon, Helsinky, vy jste výjimka). Dnes se jedu navečer projet na kole, chvíli dovádím na dvoře na motorce. Také poprvé ochutnávám Mämmi, což je takový malý test lásky mezi cizinci. Proč? Dovíte se příště... :)
Počasí: zataženo, 16°C, večer se mraky trhají, o víkendu se má udělat hezky.

Cestou necestou (9. září 2011)

Raději autobus než zaseklý vlak

Cestu začínám ve Zlíně ráno ve 3:10, Českým Drahým nevěřím, takže jedu žlutým autobusem (pozn.red.: Student Agency).  Není to sice ten úplně nejvhodnější spoj, pokud jde o časy mezi jednotlivými přestupy, ale můžu s klidným svědomím usnout a vím, že nikomu nespadnou dráty jak se na dráze děje, nebo že shoří mašina u třetího keře u Polomi a že do Vídně nepojedu přes Plzeň, což by se s ČD klidně mohlo stát. Když má spolužačka jela s Přerova do Český Třebový přes Břeclav… nikdy nevíte, kam cesty drah vedou. V Brně první čekání asi 90 minut, něco málo minut po 9. hodině vystupuji před halou ve Vídni a jdu se s letištěm seznámit. Můžu říci, žije to tu i bez Mattoni.

Vídeň. Wien. Vienna. Viini.

Myslel jsem, že každé letiště bude stejné nebo aspoň podobné, tak jako jsou naše vlakové nádraží, ale to bych chtěl asi moc. Zatím každé letiště se celkem lišilo, jakoby se architekti a stavaři a letištní návrháři chtěli předvést, že udělají něco originálního.    

Stejně tak je to s odbavováním - baggage drop-off (odhození těžkého kufru) a podobně. Někde hned na začátku procházíte kontrolou, ve Vídni je samotná bezpečnostní kontrola až přímo u brány před nástupem do letadla. Samotný let mám ve 13:25, takže mám opravdu dostatek času, když už mám celé letiště prozkoumané a vím, kde zhruba budu odevzdávat svůj kufr (checked-in baggage neboli odbavené zavazadlo), odebírám se o poschodí výše na terasu, kde si v restauraci dávám jen kolu, abych nespal úplně ale jen tak napůl. Odlétám ve 13:25, takže,… doslova moře času. Usedám na terasu do kavárny s kolou, čtu si Autohit, který jsem dostal na palubě žlutého autobusu a pozoruju runway. 

Je po 11. hodině, takže se odebírám dolů k odevzdání zavazadla, pro tento let a mou ekonomickou třídu je limit 20 kg, příruční 8 kg. Dostávám dvě letenky, jednu Vídeň (VIE) – Riga (RIX), druhou RIX – TMP neboli Tampere. Kufr mi posílají přímo do Tampere, takže v Rize se nemusím starat. Přílet do Tampere je až ve 21:25, což je strašně nepředstavitelně daleko vzhledem k tomu, že je teprve půl dvanácté. Každou chvíli tu hlásí, ať se majitelé svých věcí od nich nevzdalují a nenechávají je bez dozoru, dneska je totiž každý druhý terorista, takže se na to dosti dbá. U brány se tvoří řada, tak se zařazuju a čekám.   

Naštěstí nás není tolik co Číňanů, kteří udělali řadu asi přes půl letiště ráno, když jsem vešel do haly, celkem jsem se zaleknul toho počtu, protože už stáli téměř až před vstup do odletové haly. Když jsem viděl pak letadlo, bylo mi jasné, proč jich bylo tolik. A hned jsem si říkal, že to je rozhodně větší letadlo než jakým poletím z Rigy do Tampere.


Tam u kontrolních bran…

Procházím kontrolou, jeden ze zaměstnanců je nepřekvapivě Slovák, uprostřed mezi bezpečnostními kontrolami bran A36 a A37 (odlet Riga a ta druhá Paříž) stojí speciální mašinka pro ještě lepší pocit kontroly, do které se vstoupí nohou a proskenuje to botu. Pokud člověk zapípá při průchodu kontrolním tunelem, což je pouze taková lepší skenovací brána než mají v Tescu, musí pak ještě projít další kontrolou: fyzická kontrola oblečení neboli ruční osahávání, již zmíněná kontrola boty, kontrola intimních míst ručním skenerem, samozřejmě kvůli možné úschově čehokoli ve spodním prádle. Celé tady to divadlo je doprovázené úsměvy a asertivními otázkami zaměstnanců letiště. Konečně se člověk dostal přes všechny pomyslné překážky, zbavil se závaží a teď se již může těšit na co nejhladší let. Čekárna se plní, lidé přicházejí, občas zavolají nějakého zbloudilého Nora nebo Dána (hádám ale jen podle jména), ať se urychleně dostaví k bráně, v opačném případě že mu prostě letadlo uletí.

Pas, letenka. Ukaž, co máš!

Už ani nevím, kolikrát jsem ukazoval letenku nebo pas, protože se tady furt něco někomu ukazuje. Na začátku se ukazuje pas u check-in (check-in neboli potvrzení, že opravdu poletím a připíšu se na seznam cestujících v letadle, potvrdím, že s sebou nemám výbušniny a jedy a podobné šílenosti). Podle jména si vás najdou v systému a dostanete samotnou letenku s útržkem od velkého odbaveného kufru, pak znovu pas a letenka u kontroly a ještě jednou samotnou letenku před vstupem do letadla. Létání doslova nesnáším, ale když jsem se tak nevhodně rozhodl odstěhovat, bude to - hádám - jen a jen můj problém. Taky si říkám, že tu cestu, která bude trvat skoro 24 hodin, když započítám ještě přesun z Tampere do Ähtäri, bych mohl skoro za podobnou dobu zvládnout i autem. Boeing, kterým letím, je trochu starší než minule s ČSA (to podle plastů okolo), oproti ČSA nedostáváme žádné občerstvení, tedy – aspoň ne zadarmo. Samozřejmě si může cestující nějaké to osvěžení koupit a dokonce zaplatit kartou, ale… za ty peníze, raději spadnu hladový, kdyby se už mělo něco přihodit. Když to všechno porovnávám, tak ČSA ani není vlastně tak drahé...

Nebe hnedle vedle

Pozoruji krajinu a musím říci, že některé lety jsou opravdu nudné, aspoň tedy z pohledu pozorování nebe. Dnes je to vskutku nádherné, ve Vídni bylo tak lehce bouřkově, takže to občas při vzletu trhlo, ale jinak úžasné. Říkám si, že občas to stojí za to, podívat se seshora. Když přilétáme k letišti a začínáme se natáčet na kurz přistávací dráhy, je pefektně vidět mrak z kterého prší a hned vedle svítí slunko, kolem je plno nádherných šlehačkových mraků, které jsou přitom tak plné a skoro by si na ně člověk mohl sáhnout, říkám si jak se ta voda tam udrží. Modlím se, aby se letadlo bezpečně udrželo až do kontaktu s dráhou a... přistáváme.

Riga

Zjišťuji, že letiště v Rize je takové lepší letiště v Brně, jedna malá hala, dokonce patrová, kolem letiště plno strojů AirBaltic, takže je vidět, že toto je základna Lotyšské společnosti. Dokonce i prakticky skoro všechny stroje, které přilétávají a odlétávají, jsou AirBaltic. Říkám si, nic moc letiště na to, že je Riga hlavní město. Uvnitř je vidět, že se snaží o světovost, pár malých kaváren a obchůdky, některé z nich věrně kopírují letištní standardy – třpyt a stříbrná barva dominuje, přitom se občas prodávají doslova kraviny, některé krámky ale připomínají malou večerku s omezenou možností výběru. Zboží je naskládáno do regálů z "univerzálu" a vždy je tam vystaveno pouze pár kusů od daného artiklu. No, nějak se začít musí. 

Ruzyně je v tomto ohledu docela jiné letiště, kde si člověk může sednou aspoň do McDonalds, když na víc navíc nemá. Ani nevím čím se tu platí, takže si pořizuji svačinu a opět kolu - no banka mi to jistě spočítá - a usedám s Mladou Frontou a jelikož jsme na letišti, začínám číst článek o tragédii v Jaroslavli, takže tématicky se to velmi hodí a zcela se uklidňuji, že v případě mého letu podobným letadlem se nemám čeho bát. Navíc během té doby, kdy sedím na letišti s výhledem na runway vidím přistávat tolik malých Fokkerů 50 (stroj, který mě sveze do Tampere), že se přestávám bát a začínám věřit tomu, že se dnes nic špatného nestane. 

Počasí je nádherné i nadále, na obloze pár obláčků, které se barví do oranžova, jak se slunko blíží k obzoru. Po šesté hodině se odebírám dolů k bráně, kde nikdo není, za chvíli se nasbírá pár lidí, ale ti odletí do Varšavy. Čekám, čekám a poslouchám hudbu, pozoruju klidný pohyb na letišti, občas projde nějaká ta letuška nebo pilot s nápisem CREW kolem budovy. Neprochází se zde jen tak, oni jsou do práce: to proto, že tady lítá více malých letadel, není to jako na pořádném letišti, kdy se tunelem jak z filmu vchází do letadla. Zkrátka, pracuješ v letadle, tak si k němu dojdi! Občas tedy projede autobus s nápisem CREW, naplněný lidmi, to většinou v případě nějakého zašitého letadla úplně vzadu na parkovišti. Celkově mi ale připadlo, že lidi se teda v práci nepřetrhli, bylo vidět, že jsme ve státě, který prochází změnami asi jako Česká republika: v jednom momentě se dokonce vytvořil hlouček žlutě-neonových vest, někteří navigátoři, obecně bych řekl servisáci, kteří jednoduše zajišťují samotný provoz na letišti. Odhadem tak minimálně patnáct lidí, a další se trousili a přidávali, takže asi nějaká díra v letovém řádu a kuřácká pauza na pořadu dne.

Nalodění v Rize

 Sedím tedy u brány, naloďování začíná 19:35 a samotný odlet ve 20:05. Před bránou, což je jednoduše přepážka a za ní dveře ven je přistaven autobus, ten se pomalu naplní, počká se ještě pár minut a jelikož je letadlo opravdu malé, víme přesně, kdo má letět – jsme tedy všichni a popojíždíme k letadlu. Tam popocházíme pár metrů ke schůdkům, usedáme na svá místa. Já celý zkoprnělý z únavy a celkového nervového vypětí skoro usínám již při samotném rolování po dráze, při vzletu se pohužel budím a malý Fokker mi to pěkně dává sežrat. Jak už jsem psal, pohled mezi a nad mraky je úchvatný, slunko právě zapadalo, díky hodinovému posunu oproti SEČ tedy zapadá o něco později a tak je všechno oranžovo-modré posázené bílými mraky a dole tmavá krajina. Aspoň ten výhled mě trochu uklidňuje, pocit je trochu jiný díky tomu, že letadlo je menší, tak všechny změny a lehké propady jsou jakoby rychlejší.

Finsko? Už?
Během letu se opět na chvíli propadám a usínám, otvírám oči a zjišťuji, že nic nevidím. Tak, to musíme být nad Finskem. Tuto zemi seshora poznáte zcela jistě. Všude je tma, nevidíte žádná sídla, vesničky ani města, žádné skupiny světýlek. Až se blížíme k Tampere, najednou se naskytne příležitost vidět něco jako malinkou osvětlenou pavučinu na zemi, pak ale měníme kurz a blížíme se k letišti Tampere Pirkala, které je zase, jako je tady zvykem, uprostřed ničeho. Koukám, jak se vysunuje podvozek, tedy v tomto případě jedna trubka s dvěma koly a na ní bliká červené světlo. Odražené světlo napovídá, že kdesi dole je již asfalt, po boku vidím značky a světla kolem dráhy a žlutou linii, ke které se letadlo přibližuje a po dosednutí se jí drží – úspěšně. Přistáli jsme. Teď už je opravdu to nejhorší za mnou. Teď jen doufám, že mé zavazadlo opravdu převezli do správného letadla a já si jej budu moci vyzvednout. V hale zcela náhodou přicházím, když přijíždí mé zavazadlo, beru ho, vycházím dál podle značek EXIT / ULOS. 

Na takových malých letištích je nejlepší to, že člověk  nemusí přemýšlet kam jít. Většinou je jen jedna možnost. Tam,... anebo zpátky. Poznávám Jormu,  o pár metrů vedle je Riitta. Jorma platí parkovné v automatu, jdeme k autu. Cesta z Tampere Pirkala do Ähtäri trvá dvě hodiny, na chvíli vzadu v pololeže usínám. V autě asi po 10 minutách jízdy ze záchodu vychází Lilla jako malé překvapení na uvítanou, jedeme letní úpravou Mercedes Sprinter, takže vzadu sedím jako v zasedačce, tak trochu v pololeže a s Lillou celou cestu klábosíme. Navíc dostávám pivo, což je snad ta nejlepší podpora po dlouhé cestě. Kolem Tampere je trochu mokro, občas poprchá, během cesty se pak ale oblačnost trhá a svítí měsíc, plno mlhy dokola, vždycky v nějakém dolíku, jak to tam sleze z jezera, celkově je cesta celkem monotónní. Pořád dopředu, kupředu nahoru, dolů, vlevo, vpravo, rovinka. Skok. Během těch dvou hodin jsme vlastně nejeli kolem žádného města, žádnou vesnicí, možná jsme něco míjeli, ale tak, jak je tady zvykem: obchvatem, bokem a tak, že jsem o tom ani nevěděl.

Přesun dokončen, dojeli jsme k domu a já jsem neskutečně rád, že tato fáze je za mnou. Teď budou následovat ty další, které budou myslím stejně náročné: asimilace, adaptace, integrace.

Kudy na sever?

Jako vždy, každá tvá důležitá cesta začíná pečlivou přípravou na cestu, balením a odjezdem, případně odletem. Nejdůležitější bývá však rozhodnutí, kudy a jak se tam chceš dostat. Začnu tedy pečlivou přípravou.

Příprava a balení

Postupně tak, jak se blížil den odjezdu, jsem si dělal seznam a připisoval věci, které bych si měl vzít a které bych opravdu neměl nechat doma. Seznam narůstal spolu s pocitem, že to jistě všechno nemohu přesunout v jednom odbaveném a jednom příručním zavazadle. Po pár diskuzích s Lillou jsem vyřadil na její rady například zimní boty: bylo mi řečeno, že pokud budu chtít jít do lesa, stejně mi nepomohou a pokud pojedu do města, sníh je odklizen natolik, že si můžu vykračovat v teniskách. Takže jsem ze seznamu vyškrtnul zimní boty a připsal zimní bundu. Podle Lilly to však vůbec není zimní bunda a klidně jsem ji mohl nechat doma, prý je to podzimní bunda. Přihodil jsem čepici, rukavice a šálu - ty snad budou všude stejné. 

Ve Finsku na mě čekaly sibiřky (villasukat), takže jsem nabalil celkem základní sadu oblečení. Tedy zimního. Pár trik, dvoje kalhoty, tepláky na doma a neposledně – brusle. Lilla řekla, že pokud si budu brát něco, co bude užitečné, pak jsou to brusle! Do příručního zavazadla jsem je brát nechtěl, vsadím se, že by bezpečnostní kontrole docela vadily: s tím ostřím bych mohl i někoho ohrozit. Dalším velkým zavazadlem byly gumáky, které jsem vezl jako dárek pro Lillu. Tedy gumáky, spíše taková gumová, modrá, vysoce elegantní a módní obuv (údajně nevhodná do příliš mokrého prostředí, což je u gumáků trochu nevýhoda). 

Najednou bylo zavazadlo téměř zaplněné a na váze jsem zjistil dokonce překročení limitu dvaceti kil o necelé jedno kilo, takže balení tím momentem skončilo, vyhodil jsem ještě pár těžších věcí a za pomoci táty jsme dorovnali terén a přidali kalendář Alfonse Muchy. Zbylé body na seznamu věcí jsem odškrtal i když v kufru nebyly, jen pro pocit. Do ručního zavazadla s limitem 8 kilogramů na konci dne přišel notebook, pár drobností a dokumenty. I tak byla taška opět jeden kilogram nad limitem.

Příprava a odlet

Již dlouho před odletem jsem po pečlivém vybírání koupil letenku. Chtěl jsem letět blíže k Ähtäri, kde budu bydlet, tak jsem zadal do vyhledávání letiště Tampere. Jelikož letiště TMP je tak trochu regionálního významu, můžete využít služeb právě různých regionálních společností, které toto místo obsluhují. Do Tampere se dostaneš s Finnair, SAS, AirBaltic a dokonce i s Lufthansou. Do Helsinek pak pravidelně lítá z Prahy ČSA, Austrian Airlines z Vídně i další již zmíněné společnosti z dalších různých míst. Minule mě zpáteční letenka vyšla s ČSA na něco málo přes 6 tisíc. Limity jsou oproti AirBaltic Ekonomická třída (8+ 20kg) o něco vyšší: 10 + 23 kg, opět samozřejmě Ekonomy Class. Tentokráte jsem kupoval jednosměrnou letenku, hledal jsem na www.královna.cz (vlastněno Student Agency, takže dostaneš ty stejné výsledky jako na studentagency.cz) a www.letuska.cz. AirBaltic mě vyšel na zhruba 2500 korun. Ale pozor, jsou to opět výhodné ceny a speciální knihovací třídy (nějaký letecký termín, knihovací třídy jsou vlastně různé kategorie, podle nich je v letence obsažen různý servis, podmínky pro změny jména na letence, přebookování na jiný den, odlišné storno podmínky atd.), takže v této ceně nebyly zavazadla. I tak, po zaplacení zavazadel 20 eur za zavazadlo a let, byla letenka výhodná. Ceny se dosti mění, v závisloti také na tom, kdy letenku kupuješ a kdy odlétáš. Pozor, přesedáš-li například jako já v Rize, tak jsou to dva lety, dvě různé čísla letu, takže dvakrát zaplacený poplatek za odbavené zavazadlo!

Po zjištění váhových limitů u společnosti AirBaltic jsem byl o to více zděšen, když jsem se měl na celou zimu sbalit do limitu 20 + 8 kilogramů. Standardně bývá 10 kilogramů, tedy aspoň s normálními leteckými společnostmi, a odbavené zavazadlo 23 kilogramů, jak už jsem uvedl u ČSA. Jak se později ukázalo, AirBaltic se tváří jako polostátní letuška na úrovni, ale je to takový, dovolím si použít anglický výraz zavedený v automobilovém průmyslu, crossover (takový někdo na pomezí) mezi low-costem (nízkonákladovou společností) a polostátní firmou na úrovni (ČSA, Austrian Airlines).

Poslední kontrola, nezapomeň na nebezpečné předměty v příručním zavazadle jako jsou spreje, gely, tekutiny, vše maximálně do objemu 100ml a sbalené v průhledném uzavíratelném sáčku o maximálním objemu 1 litr. Pas, dokumenty nejlépe u sebe, kdyby se ti letecká společnost rozhodla ztratil kufr, něco málo finančních prostředků, neposledně tedy MasterCard, protože ta ti dokáže zařídit úplně vše, tedy aspoň v televizi... a jede se.

Kudy na sever?

Vyber si. Zapomněl jsem zmínit možnost přesunout se na sever autem. Upřímně, jednou bych tuto cestu chtěl podniknout: nejkratší varianta, kterou mi Google Maps navrhnul je varianta E67, tedy cesta přes Katowice, Warsawa, potom na Kaunas, vpravo kolem Rigy, podél vody furt nahoru přes Estonsko do Tallinn, odkud nejlépe vzít nějakou tu bárku (Silje Lines ve spolupráci s Tallink), Helsinki, Tampere. Celá tato sranda bude trvat podle Googlu asi 1 den a 3 hodiny, náklady na palivo Google spočítal na 5,899 Kč. Nevím ale, kde přesně bral benzín (že by Benzina na Příluku a její prémiový benzín Verva?) a ani nevím, čím náš milovaný Google jel, takže je dost možné, že to v praxi bude více či méně, podle toho jak lehkou nohu na plynu máš a jak dokážeš u řízení myslet. Nicméně ten den, to chce mít v kufru plno řidičů a občas je tam zapojit do hry anebo si uprostřed někde zchrupnout. Nevím proč Google s touto myšlenkou hned nevyrukoval, ale dalo by se jet Německo na pobřeží, odkud jezdí loď přímo do Helsinek. Na sever by se nějak dojelo a pak může člověk spát.. moře... myslím, moře hodin na lodi.

Jak autem na sever? Podívejte se, jakou cestu by ti doporučil Google.

Pokud tedy nejsi opravdu zapřisáhlý dobrodruh nebo není tvým koníčkem trávit v autě celé dny, doporučuji letadlo, pečlivě vybrat přípoje na let, nejlépe si domluvit kamarády, kteří tě na letiště hodí a pak tě ve Finsku vyzvednou. Veřejná doprava ve Finsku večer končí celkem brzy, o víkendech se může stát, že do tvého vysněného místa po 6. hodině nic ale doslova nic nejede, takže by se mohlo stát, že budeš muset využít taxi služby nebo na letišti přenocovat. Bohužel, Finsko není Velká Británie, kam z každého druhého letiště pro práškovací letadla odlétají nízkonákladové společnosti za pár stovek. Navíc, jak sami Finové říkají,... "Finsko není pro každého!"