Do konce života vstávat potmě?
Ano, nejspíš by tomu tak bylo, pokud bych stejnou pozici zastával do konce života. Prostě do práce vstávám, když je tma. Jediné, co mě drží nad vodou, je světlo když jdu do práce. Je to sice jen tupé chladné světlo úsporných zářivek osvětlujících chodby hotelu, ale lepší než drátem do oka (v případě, že by se nesvítilo a někde by ten drát trčel). A kdy jdu spát? No většinou zase za tmy. Tedy, až na výjimky jako je třeba dnešní den, kdy jsem si pokoj osvětlil LCD monitorem a za oknem už svítá. Jelikož z recepce příliš ven nevidím, vlastně ani není čas ráno kolem 6.30 - 7 am, tak si nejsem zcela jistý, kdy přesně se začíná rozednívat. Ale bude to nejspíš kolem sedmé hodiny a to je už říjen.
VIP
Nejhezčí na této práci je, že si připadáte strašně důležití! Zkuste si dělat kuchaře, byť budete sebelepší, pozdraví vás tak maximálně váš osobní nůž (jelikož ten si šéfkuchaři nosí s sebou a nikomu jinému je nepůjčují!). V mé pozici? Bomba! Stačí si obléct košili, kterou jste si před chvíli požehlili (sloveso požehlit znamená, že poválcujete hlavně ty části, které jsou vidět a které by mohly pokrčené budit dojem, že o sebe nedbáte), narafičíte kravatu, kterou stejně pak povolíte až poslední řvouni vypadnou z baru, nasadíte si jmenovku, aby lidi věděli, kdo je zaměstnanec a koho mohou seřvat,... a vyrazíte do chodeb hotelu! Víc nepotřebujete, abyste byli VIP. Někteří hosté vás zdraví s úsměvem, nejspíš proto, aby si udělali jméno a vy jim při check-out-ování smázli nějakou tu pintu Guinesse z účtu dolů, někteří vás zdraví jen tak na oko a někteří vás zcela ignorují, rýpající se již po 6. hodině ranní ve svých business-záležitostech a plánujíce si den, který je čeká. Ty poznáte hned na první dojem. Svěží muži bez ohledu na věk, vonící vodou po holení, perfektně upravení asi tak jako kterýkoli kluk z plakátu, kráčejíc s pohledem kamsi do červeného strakatého koberce. Proč to zmiňuju? Jestli si na tuhle VIP pozici zvyknete, musím vás upozornit, že jsou i chvíle, kdy musíte zatnout zuby a VIP nálepku strhnout z čela. Dojde totiž i na práce jako například mopování haly ve 4 hodiny ráno a vy si najednou připadáte jako NIP (non-important-person) a jste rádi, že vás nikdo nevidí když si omylem máčíte místo mopu kravatu v kýblíku...
Začátky bývají těžké.
Takže je tak 10.55 pm a vy si vykračujete chodbou k recepci. Oblek, košile, kravata, jmenovka, karta na otvírání dveří v kapse. Dorazíte na recepci a jelikož jste noví, raději se moc neptáte a nedáváte najevo, že jste dorazili. Jen z dálky opatrně pozorujete, co se zase objeví za "průser" a co nebudete umět vyřešit. Třeba jako dnešní večer, kdy jedna paní s francouzským přízvukem dorazila nadšená k přepážce, kde velmi brzy zjistila od pákistánské recepční Aishy, že "bohužel není místo". Jak se to může stát? Podívejte, já jsem to taky nechápal, ale jde to. Na téhle točící se Kouli v jednadvacátém století jde všechno. A nejen v Čechách, kde k tomu máme trochu lepší předpoklady, ale i tady, v Království. Je to úplně stejné asi jako byste měli v divadle 100 míst ale prodali jich 110 s tím, že těch 10 SNAD nepřijde. No, a když potom nějaký ten kdokoli z těch 10 dorazí, jste v tom!
Jak se to řeší? Jednoduše. Pošlete hosta do baru, ať si tam něco koupí, v tom lepším případě mu objednáte něco malého na účet podniku, pak mu nebo jí objednáte taxi a pošlete do jiného hotelu. Toto je recept na nejlepší reklamu, kterou si můžete vůbec představit. První, co udělá host po příjezdu do nového hotelu je, že si samozřejmě postěžuje. A hotel s radostí zatopí konkurenci pod kotlem a poví to jiné konkurenci, která to poví jiné konkurenci. Nemluvě o tom, že pro paní či slečnu cestování taxíkem a shánění pokoje kolem půl dvanácté v noci není asi ta nejlepší zábava, kterou by si přála.
A toto je, vážení, velká rošáda, které se tu říká "overbooking" nebo něco jako... přebůkování, česky asi "přemluvení". Když už jsou všechny pokoje zamluvení, zkrátka limit pře-sáhnete a máte "přemluvení".
Hvězdičky dobrou noc, já už jdu pracovat
Hotel se pomalu začne utišovat, v pozadí slyšíte jen hlahol lehce opilých Britů z baru, občas nějaký zaskočí připomenout se stylem "HOOOOOU" a bouchnutím do recepční desky, takže vám hned dojde, že chce asi víc. Začíná rutina, která se v počítači označuje položkou "Routine". První se pořeší účty, které vytaháte z obálek, do kterých je předtím nastrkaly jednotlivé oddělní: Restaurant, Café Bar, Leisure Club a pár dalších nesmyslných obálek jako je Management. Oddělíte od sebe platby kartou a hotovostí (Cash) a začnete kontrolovat, jestli položky sedí v počítači. Většinou totiž nesedí, takže musíte dělat drobné úpravy. Pro hosty jsou přichystány totiž různé balíčky jako například DBB - Dinner, Bed and Breakfast, v čemž je zahrnuta i večeře do ceny 15 Šterlinků (GBP). Když ale v restauraci zaspí a dají hostovi normální menu, host si vybere nevědomky jídlo za 23 liber a vy to pak musíte opravovat. Rozdělit účet, odečíst 15 liber z ceny večeře a zbytek nechat doplatit na účet. Dále najdete na účtech různé vzkazy od zaměstnanců jako "CANX" což je cancel neboli zrušit, nebo dopsané změny pokoje, jména, položek na seznamu ... zkrátky tyhle ty a mnoho dalších vychytávek na vás čekají při kontrole účtů.
Halóóóóó, tady ústředna!
Já dnes začínal tím, že jsem zkontroloval registrační karty hostů, na kterých bývají zakódovány vzkazy ohledně doručení novin a buzení telefonem, takže se musí seznam v počítači zkontrolovat a "zharmonizovat", jak by se tady řeklo. Ručně pak ťukáte do počítače buzení telefonem, jeden pokoj po druhém. Ještě, že se nenechá ráno budit celý hotel, všech 145 pokojů, protože to bych se asi uťukal. A běda, jak se někde ukliknete a hosta nevzbudíte. Mazec, co když nestihne schůzku a bude chtít žalovat hotel o ušlý zisk, což samozřejmě může! Celá tato věc je ale velmi komická. Misto toho, aby si host "natáhl svůj mobil" (budíka nejspíš s sebou nikdo nevláčí) a vzbudil se sám, volá 2x na recepci, aby si nechal nastavit buzení telefonem na pokoj. Takže si pak s paní na telefonu povídáte a domlouváte její ranní vstávání, jako by nebylo nic lepšího na práci. Ona vám totiž pak ještě jednou zavolá a řekne, že pokoj není 604, že si to spletla s telefonním číslem, ale 607. Nejlepší jsou hosté, kteří si ve 3 ráno zavolají na recepci a posunou si buzení z 6:50 na 6:40. Komici.
Když nemůže Mohamed k hoře...
...tak musíte s tácem a snídaní k Mohamedovi. Nebo jednoduše "Já chci snídani na pokoj!" V noci posbíráte z klik visačky, na kterých naši křížovkáři zaškrtají předem nachystaná políčka (Milk, Tee, Coffee, Toast, Continental breakfast, Time a mnoho dalších - mně osobně to přijde jako Sportka, kdy ráno čekáte, co jste vyhráli =) a dopíší do volného místa za slovem ROOM číslici, kterou mají na dveřích. Tedy, přinejmenším to tak někdo vymyslel, ale většina hostů to zkrátka ignoruje. Takže bacha, jakmile se zapomenete a seberete visačku a zdrhnete s ní na recepci bez čísla pokoje, ráno máte kurz asi přesně 1:145, že se (ne)strefíte a tác dostane někdo, kdo vůbec cereálie s mlíkem nechtěl. Většinou vás taky může potkat, že někomu cestou do čtvrtého patra natolik vyhladoví, že zvedne telefon, zmáčkne nulu a zavolá si na recepci. Mimochodem, ta nula mě celkem uráží, protože mi přijde, že to není jen tak náhodné číslo, ale vzkaz vedení hotelu hostům, že se k nám mohou chovat jak chtějí; mohli jsme být taky třeba jedničky, ale v hotelovém telefonním seznamu jsme zkrátka nuly. Host pak začne vyzvídat, co ještě zbylo od minulých vánoc kromě žampionů v lednici, od které vy jako VIP během noci máte klíče! Takže mu nahlásíte všechny možné sendviče, ujistíte hosta, že k sendvičům samozřejmě dostane i bramborové lupínky, pak si host dá dietní kolu (když už má ty nezdravé čipsy, tak aspoň kolu bez cukru...) a vy jste právě udělali kontrakt na směšných 12 liber. Nemyslíš - zaplatíš !!! Takhle by se asi dala charakterizovat vaše blbost nebo lenost (co preferujete osobně vy, nechám na vás...), jelikož donesení tácu s "blbým toustem" je zpoplatněno 3,5 librami. Škoda, že z toho nic nevidím, když balancuju s tácem mezi požárními dveřmi, které jsou mimochodem těžké a hezky bouchají. Dorazíte na pokoj a zjistíte, že tam je docela mladý kluk se zdravýma nohama, který si na bar klidně mohl dojít. Když nic, tak je aspoň milý a opravdu srdečně poděkuje.
Operátor sanačního zařízení
Jelikož se dnes každá blbá práce jmenuje příšerně honosně, vymyslel jsem si tuto pozici, aby se při vysávání a mopování haly Café baru cítil lépe. Trochu to funguje, ale práci to neusnadní, plat nezvýší. Je to fakt jen pro lepší pocit. Když nic, tak aspoň prostředí této prosté práce je příjmené - není příliš hlučné, ani prašné ani jinak zdraví nepohodlné. Ode zdi na mě kouká velký monitor s kanálem "sport", kde se mimochodem už asi od mého příjezdu řeší prodej Liverpoolu, když se zadaří, hraje mi k práci z reproduktorů klasika. Tato práce není naštěstí časově náročná (tedy, pokud to neděláte příliš pořádně a do detailu, musím se naučit šidit, jinak to nejde), takže během hodinky se v pohodě vysávání a zmopování dá zvládnout. A jelikož mám ty klíče od ledničky a lednička je hned za rohem, v kterém beru mop, mrkneme se do lednice. Vše je přichystané, takže si jenom vyberu, co chci, naskládám nebo namažu si na bílý nadýchaný sendvičový chléb šunku, sýr, tuňáka, "koronejšn čikn", krevetový salát, vajíčkový salát, doložíme zeleninou a jdeme. Na baru si natočíme limonádu a snídáme. Dnes jsem výjimečně měl na snídani něco zcela úžasného a nezdravého a myslím, že jsem ještě nikdy tak nevhodnou snídani neměl: smažené kuřecí kousky, hranolky, Coca Colu, nějakou majonézu, brown sauce (prostě hnědou omáčku) a jdeme. Když je to výjimečně, proč ne...
Trocha vzrůša aby se člověk probral
Když se vám stane a začnete na recepci usínat, je nejvyšší čas vypadnout ven na vzduch. A jelikož je tu vzduch moc voňavý - mimochodem, dnes večer jsem poprvé cítil ve vzduchu zimu, tak snad nám nějaký ten "inč" napadne - procházíte se po parkovišti a najednou si všimnete, že jedno BMW má otevřené dveře. Dost divné. První myšlenky jsou, jestli někde neleží nějaké tělo --- ale neleží, tak je to fajn. Ruce z kapes, kdyby se někdo vyvalil z křáku aby se dalo rychle zdrhat. Vypadá to divně, v autě je i rádio i nějaká černá složka, tak se poklusem vracím na recepci. Kdybych si já blbec vzal vysílačku, měl bych ušetřenou práci - běh. S Thomasem obhlížíme auto, zjišťujeme, že nikde nic není, tedy až na nápis "Fuck You All" na kapotě, který by se u nás zakřičel heslem "Jděte všichni do haj*lu". Zavíráme dveře, jdeme zpátky. Nebudeme pátrat po tom, jestli to byli opilí kámoši, naštvaná manželka nebo zhrzená milenka... jak už jsem říkal, všechno je možné.
Hluk z Á-čtyřicítky
O tom, že je ráno a že se hotel původně z roku kolem 1908 probouzí, vám dá vědět hukot od silnice, která bývala hlavní spojnicí Londýna s dalším městem; Když řeknu, že adresa hotelu obsahuje i dvě kouzelně romanticky anglická slova Oxford Road, je vám asi jasné, že se po silnici nedostanete ani do Cambridge ani do Říma.
Odcházíte stejnou cestou zpátky do svých komnat, které se nacházejí v sekci "Staff Block", tentokráte však jste součástí o mnoho hustšího provozu, všude kolem vás chrchlají kolečka kufrů a voní bacon z restaurace. V recepci to začíná zase žít, dělají se řady na odhlášení z hotelu a Tam (jméno) vám řekne "Martin, disappear" v překladu "Martine, zmiz." Snad to nemyslí doslova, říkám si, ... a odcházím příjemně unavený do pokoje.
Jestli nechápete, co je na téhle práci tak úžasného, že jen popisu věnuji tolik prostoru, tak vám můžu říct asi toto: hotel je jako mraveniště, šílený chaos a přesné rozdělení rolí, jinak místo jedné hromady nanosíte 20 kopečků, které jsou vám k ničemu. V noci na vás v chodbách a zhasnutých zasedačkách dýchne takové kouzlo a hotel je na chvilku celý váš a vy jste tu doma.
Kdyby vás ani to nenadchlo, ... tak mám pro vás třešničku: jdete takhle po chodbě když v tom vidíte zadek chlapíka, jak zachází do bloku pro zaměstnance. Je to divné, ale utíkat za ním nebudu. Když ho pak za dalších 5 minut potkáte zcela nahatého, jak si drží v rozkroku papírové zelené ručníky a prosí vás o klíč k pokoji 204, musíte se hodně krotit abyste neprskli smíchem. Teprve až mu otvíráte pokoj a dáváte klíč do ruky, vyčtete z jeho tváře tak neskutečně velké DÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍK a dojde vám, že jste konečně udělali dnes dobrý skutek...
